Co drží partnerský vztah pohromadě? Osm zjištění z výzkumu vztahů

Když do vyhledávače napíšete „jak má vypadat fungující vztah“, vypadne pět pravidel. Někdy sedm. Bývají to rozumné věci: důvěra, komunikace, respekt, hranice. Jen u nich málokdy stojí, odkud se vzaly a jak moc se na ně dá spolehnout.

Přitom o partnerských vztazích existuje slušná hromada výzkumu. Páry se sledují deset i dvacet let. Natáčí se, jak spolu mluví během hádky. Měří se jim tep i to, co si o sobě myslí, a pak se po dvou letech zjišťuje, kdo je ještě spolu. Některá zjištění potvrdí, co byste čekali. Jiná jdou proti zdravému rozumu.

Tenhle text dává dohromady obojí: co se ve studiích opakuje a co vídám v terapeutovně, když proti mně sedí dva partneři, kterým to spolu přestalo jít. U každého zjištění najdete odkaz na původní práci i na naše shrnutí té studie. A u každého i větu o tom, co z něj neplyne – protože právě tam se rady o vztazích nejčastěji lámou.

Co je vlastně fungující vztah?

Nabízím pracovní definici, ne verdikt. Fungující partnerský vztah je takový, ve kterém můžete zůstat sami sebou a zároveň v kontaktu s tím druhým – a ve kterém se po odpojení dokážete vrátit zpátky k sobě.

Všimněte si, co v té definici není. Není tam nepřítomnost konfliktu. Není tam ani trvalá spokojenost. John Gottman, který ve své laboratoři nahrál tisíce partnerských rozhovorů, uvádí, že velká část konfliktních témat u sledovaných párů se nikdy nevyřeší; vracejí se znovu a znovu, protože vyrůstají z rozdílných povah a hodnot. Rozdíl mezi páry proto nebývá v tom, jestli mají věčná témata, ale jak spolu o nich dokážou mluvit.

Vztah nefunguje tím, že se v něm nehádáte. Funguje tím, že se v něm umíte vrátit k sobě.

Tahle definice má jednu praktickou výhodu. Nedá se podle ní vztah oznámkovat, ale dá se podle ní hledat, kde to zrovna vázne: jestli v tom, že se v blízkosti ztrácím, nebo v tom, že se po hádce nedokážeme potkat. To jsou dvě úplně jiné práce.

Proč na mezilidských vztazích záleží víc, než se zdá?

Než se dostaneme k partnerství, stojí za to zvednout hlavu. Mezilidské vztahy nejsou jen kapitola o pohodě. Metaanalýza Julianne Holt-Lunstad a jejích kolegů z roku 2010 spojila 148 dlouhodobých studií se souhrnem 308 849 sledovaných osob. Lidé se silnějšími sociálními vztahy měli o 50 % vyšší pravděpodobnost, že sledované období přežijí (poměr šancí 1,50). Podrobněji jsme ji rozebrali ve shrnutí Vztahy a délka života.

Blízkost se přitom dá zachytit i na mnohem kratší vzdálenost. Ve studii Jamese Coana a kolegů z roku 2006 ležely vdané ženy v magnetické rezonanci a čekaly na ohlášený elektrický šok. Když je za ruku držel jejich manžel, reakce mozku na hrozbu byla mírnější než když ležely samy – a u žen, které svůj vztah hodnotily jako spokojenější, byl ten rozdíl výraznější. Rozbor máme v článku Držení za ruku mění, jak mozek zpracuje ohrožení.

A do třetice: metaanalýza 93 studií od Christine Proulx a kolegyň (2007) našla vzájemnou souvislost mezi kvalitou partnerského vztahu a duševní pohodou – v obou směrech, i v dlouhodobých datech. Vztah tedy nefunguje jako přívěsek k životu, ale jako jeho spolutvůrce. Souvislost ale není totéž co příčina a žádná z těch studií neříká, že vztah je lék. Spíš že blízkost je pro tělo i psychiku podstatná veličina.

Blízkost není luxus navíc. Tělo s ní počítá.

Co podle dat předpovídá spokojenost nejsilněji?

Tohle je zjištění, kterým bych začal každý rozhovor o vztazích. Tým kolem Samanthy Joel v roce 2020 udělal něco, co si jednotlivá laboratoř nemůže dovolit: sesbíral 43 dlouhodobých souborů dat od 11 196 párů z 29 laboratoří a nechal strojové učení najít, co z desítek sledovaných proměnných kvalitu vztahu předpovídá nejlíp.

V čele se neumístila povaha, výška vzdělání ani životní spokojenost. Nejsilnější byly proměnné popisující konkrétní vztah, v tomto pořadí:

• vnímaná oddanost partnera – nakolik člověk cítí, že to ten druhý myslí vážně
• vděčnost – zda se ve vztahu cítí oceňovaný
• sexuální spokojenost
• vnímaná spokojenost partnera
• míra konfliktu

Proměnné popisující vztah vysvětlily při prvním měření až 45 % rozdílů v jeho kvalitě, charakteristiky jednotlivce 21 %. Celý rozbor včetně toho, co studie neumí, máme v článku Co předpovídá spokojenost ve vztahu.

Nejsilnější položky nejsou vlastnosti, se kterými do vztahu vstupujeme. Jsou to věci, které mezi sebou vytváříme.

Ano, je to jen dotazníkové měření – ptalo se lidí, jak vztah prožívají, ne co spolu dělají. A autoři sami zdůrazňují, že změnu kvality vztahu v čase se předpovědět prakticky nepodařilo. Ale i tak je to silná zpráva pro každého, kdo hledá „toho pravého“ jako řešení: víc než výběr váží to, co spolu potom vytvoříte.

Následujících osm bodů jsou místa, kde se výzkum a terapeutická praxe potkávají nejčastěji. Nejsou to pravidla. Jsou to opory – a u každé se dá zeptat, jak pevná je zrovna u vás.

1. Bezpečí: proč se v jistotě hádáme líp

Vztahové bezpečí není pocit, že se nikdy nic nestane. Je to tichá jistota, že když se něco stane, ten druhý bude spíš se mnou než proti mně. Z výzkumu vztahové vazby (Mikulincer a Shaver, 2016) vychází, že podle téhle jistoty se liší i to, co uděláme ve chvíli ohrožení: jestli se přiblížíme a řekneme si o pomoc, nebo přitvrdíme, případně se stáhneme.

V terapeutovně to bývá vidět dřív než v datech. Když bezpečí chybí, hádka přestane být o tématu a začne být o tom, jestli mi ještě zbyl někdo, kdo stojí při mně. Kdo si chce projít vlastní strategie, může začít u našeho testu vztahové vazby nebo u shrnutí Vztahová vazba v dospělosti.

Ano, vazba se utváří brzy a mnohé si neseme dávno z dětství. Ale i tady platí, že jistota se dá získat později – ve vztahu, který se opakovaně ukáže jako spolehlivý. Odborně se tomu říká získaná jistota vazby a je to jeden z nejnadějnějších pojmů celého oboru.

2. Responzivita: „slyším tě“ i tam, kde nesouhlasím

Pokud by se z výzkumu blízkosti měl vybrat jeden pojem, byla by to vnímaná responzivita partnera. Harry Reis a Shelly Gable (2015) ji shrnují do tří otázek, které si člověk o druhém nevědomky ověřuje: rozumí mi? záleží mu na mně? cení si mě? Odpověď na ně souvisí se spokojeností i s tím, jak moc se odvážíme být otevření.

Responzivita není souhlas. Můžu mít úplně jiný názor a zároveň dát najevo, že tomu druhému rozumím. Právě tenhle rozdíl bývá v hádkách nejdražší: partner se často nepře o obsah, ale o to, že se necítí slyšený. K tomu jsme psali Napojení je dech vztahu a celé řemeslo naslouchání učí kurz Umění naslouchat.

3. Jak z hádky vystoupíte, váží víc než jak se hádáte

Tohle je zjištění, které nejčastěji překvapí. Jessica Salvatore a kolegové (2011) nechali 73 párů mladých dospělých deset minut diskutovat o konfliktním tématu a pak jim dali čtyři minuty na zklidnění. Hodnotila se právě ta část po hádce. Schopnost zotavit se z konfliktu předpovídala, jestli spolu pár za dva roky ještě bude – a stačilo, když ji měl jeden z partnerů. Shrnutí je v článku Jak z hádky vystoupit.

K tomu se hodí druhé zjištění. Gottman a Levenson (2000) sledovali 79 párů čtrnáct let a našli dvě odlišné cesty k rozvodu. Ta první je hlučná: ostrý konflikt a zahlcení emocemi, rozchod přichází zhruba po sedmi letech. Ta druhá je tichá: hádek ubývá, ale spolu s nimi mizí i vřelost a humor, a rozchod přichází kolem šestnáctého roku. Popsali jsme je v textu Dvě cesty k rozvodu.

Klid ve vztahu není totéž co blízkost. Někdy je to jen ticho, které přišlo dřív než rozchod.

Prakticky to znamená přesunout pozornost z otázky „jak se přestat hádat“ na otázku „jak se po hádce najít“. Tomu se v párové terapii říká oprava a bývá to nenápadné: vtip, dotek, věta „počkej, tohle jsem přehnal“. Víc v článku Oprava po hádce a v kurzu Konflikty a hádky.

4. Když chcete změnu, mluvte přímo – i když to není příjemné

Tady výzkum jde proti tomu, co bychom čekali. Nickola Overall a kolegové (2009) natočili 61 párů, jak spolu mluví o změně, kterou by jeden od druhého chtěl, a pak je sledovali rok. Strategie, které v tu chvíli působily příjemně – změkčování, ujišťování, obcházení tématu – se pojily s menší skutečnou změnou. Přímé a konkrétní vyjádření působilo hůř, ale změna po něm přicházela častěji.

Ano, je v tom past. Přímost není totéž co tvrdost a nejde o povolení mluvit s partnerem úsečně. Rozdíl je mezi „nikdy mi nepomůžeš“ a „potřebuju, abys ve středu vyzvedl malého, protože jinak to nestíhám“. Druhá věta je nepříjemnější v tom, že se v ní nedá schovat. Rozbor studie je v článku Jak žádat partnera o změnu.

5. Všímat si dobrého: vděčnost a reakce na dobré zprávy

Sara Algoe a kolegyně (2010) sledovaly 67 párů čtrnáct večerů po sobě. Ve dnech, kdy člověk zaznamenal, že si ho partner všiml a ocenil ho, byl další den spokojenější a cítil se blíž – a platilo to pro oba, dávajícího i přijímajícího. Shrnutí je v článku Vděčnost jako posila pro vztah.

Druhá polovina téhle opory se týká dobrých zpráv. Shelly Gable a kolegové (2004) zjistili, že spokojenost a blízkost souvisely nejvíc s tím, jak partner reaguje, když se tomu druhému něco povede: aktivní zájem („povídej, jak to bylo“) se pojil s lepším vztahem než vlažné „to je hezké“ nebo shazování. Podrobněji v textu Jak reagovat, když se partnerovi daří.

Ve vztazích se hodně řeší, jak spolu být v tom zlém. Ještě víc jich stojí a padá na tom, jak spolu být v tom dobrém.

6. Touha není otázka frekvence

Amy Muise a kolegové (2013) sledovali 44 dlouhodobých párů denním deníkem a po čtyřech měsících měřili znovu. Touhu udržovala spíš vnímavost k potřebám partnera než počet společných nocí. K tomu se hodí model responzivní touhy Rosemary Basson (2000): u části lidí nepřichází chuť na sex jako první, ale až během blízkosti – nejdřív kontakt, pak touha.

Praktický důsledek je nenápadný. Když někdo čeká, až přijde chuť sama od sebe, a ona nechodí, může to číst jako konec touhy. Přitom se možná jen liší cesta, kterou k ní jde. Víc v článcích Co udržuje touhu v dlouhodobém vztahu a Responzivní touha, do hloubky v kurzu Intimita, erotika a sex.

7. Zůstat sám sebou i v blízkosti

Splynutí vypadá romanticky a chvíli i drží. Jenže vztah, ve kterém jeden zmizí, přichází o partnera, se kterým měl být. Odborně se schopnosti být blízko a přitom zůstat sám sebou říká diferenciace a patří k tomu i hranice – ne jako zeď, ale jako informace, kde končím já a začíná ten druhý.

Výzkum k tomu má hezký nález. Stephen Drigotas a kolegové (1999) popsali jev, kterému říkají michelangelovský: partneři, kteří v tom druhém oslovují a podporují to, kým chce být, se posouvají blíž ke svému ideálnímu já – a takové páry uváděly vyšší spokojenost. Nejde tedy jen o to vydržet spolu, ale o to, kým se u sebe navzájem stáváme. K tématu máme článek Diferenciace: být sám sebou i v blízkosti a kurz Hranice.

8. Rozhodovat, ne sklouzávat

Scott Stanley a kolegové (2006) přišli s rozlišením, které se v terapeutovně ukazuje jako praktické: sklouznout, nebo se rozhodnout. Do společného bydlení, do dítěte, do svatby se dá vejít i tak, že o tom nikdo nerozhodl – prostě to vyplynulo. Takový přechod pak drží spíš setrvačnost než společné rozhodnutí a rozvázat se dá hůř.

Nejde o to dělat z každého kroku obřad. Jde o to, aby velké věci měly svou chvíli, kdy se obě strany nahlas rozhodly. Rozbor je v textu Sklouznout, nebo se rozhodnout, na velké kroky je připravená Předmanželská příprava.

A co okolnosti? Vztah se neodehrává ve vzduchoprázdnu

Osm opor výše mluví o tom, co se děje mezi partnery. Jenže páry nežijí v laboratoři. Benjamin Karney a Thomas Bradbury (1995) shrnuli desítky dlouhodobých studií do modelu, ve kterém se potkávají tři věci: zranitelnosti, které si každý nese, vnější zátěž a schopnost se spolu přizpůsobit. Stejná hádka o nádobí má jinou váhu v klidném období a jinou ve třetím měsíci nemoci v rodině.

Metaanalýza 72 studií (Falconier a kol., 2015) k tomu přidává, že se spokojeností souviselo zvládání stresu ve dvou – tedy jestli páry braly zátěž jako společné téma, nebo jako svou soukromou věc. A že náročné období vztahem otřese, ukazují i data o rodičovství: v osmiletém sledování 218 párů (Doss a kol., 2009) přišel po narození dítěte náhlý pokles spokojenosti, u velké části sledovaných párů trvalý. Psali jsme o tom v článku Co dělá s párem narození dítěte.

Tohle není omluva ve stylu „za všechno může doba“. Je to pozvání dívat se na vztah jako na systém, do kterého patří i práce, peníze, děti, nemoc a únava. V terapeutovně se často nejdřív uleví právě tím, že se zátěž pojmenuje – a přestane se schovávat za povahu partnera.

Co z toho platí pro váš vztah? A co ne

Tady je potřeba být poctivý. Studie popisují tendence napříč velkými skupinami. Neříkají, co je pravda o vás dvou. Když ve studii vyjde, že vděčnost souvisí se spokojeností, není to recept „děkuj třikrát denně“; je to pozvání podívat se, jestli se u vás doma ocenění vůbec vyslovuje nahlas.

Připomínám i nález, který se špatně prodává: v datech od 11 196 párů se nepodařilo spolehlivě předpovědět, komu se vztah v dalších měsících zlepší a komu zhorší. Dotazník vyplněný dnes neřekne, kam vztah dojde. To je výrok o hranicích metody, ne o osudu – a shodou okolností i dobrý důvod nevěřit článkům, které slibují pět pravidel s jistotou.

Výzkum říká, co bývá časté. Neříká, co je pravda o vás dvou.

Co se dá zkusit tento týden?

Jedna z mála intervencí, která má za sebou kontrolovaný pokus, je přitom skoro směšně malá. Eli Finkel a kolegové (2013) požádali 120 párů, aby třikrát za rok strávily sedm minut psaním o svém posledním konfliktu z pohledu nezaujatého člověka, kterému na obou záleží. U párů, které to dělaly, se pokles spokojenosti během druhého roku zastavil; u srovnávací skupiny pokračoval. Dvacet jedna minut za rok.

Pokud hledáte, kde začít, tady jsou malé kroky, které se dají zkusit bez velkých rozhodnutí:

• Sedmiminutové psaní podle Finkelovy studie – popište poslední hádku očima někoho, komu záleží na obou.
• Jednou denně vyslovit nahlas jednu konkrétní věc, které jste si u partnera všimli. Ne pochvalu obecně, ale konkrétní všimnutí.
• Když přijde dobrá zpráva, zeptat se na podrobnosti dřív, než začnete radit.
• Po příští hádce zkusit jednu opravu: krátkou větu, která nabízí návrat, ne vysvětlení.
• Jednu prosbu za týden říct přímo a konkrétně – s tím, co potřebujete, ne s tím, co druhý dělá špatně.
• Projít si spolu test partnerské spokojenosti nebo mapu vztahových potřeb a porovnat, co komu vyšlo.

Když v tom, co potřebujete, není jasno, může pomoct pomůcka Jak na frustraci nebo Kolo emocí. A pokud vás zajímá, co pod hádkami běží pořád dokola, projděte si cvičení Cyklus zranitelnosti.

Kdy dává smysl párová terapie?

Tam, kde se pár točí ve stejném kruhu a sám z něj nevystoupí. Nejde o poslední záchranu před rozchodem, i když se tak často používá. Data mluví střízlivě a je to tak v pořádku: ve studii 134 vážně nespokojených párů (Christensen a kol., 2010) si klinicky významné zlepšení drželo po pěti letech zhruba 50 %, respektive 46 % párů podle použité metody; rozvedeno nebo odloučeno bylo 26 %, respektive 28 %. Rozbor je v článku Funguje párová terapie?.

Zhruba polovina vážně nespokojených párů tedy byla po pěti letech výrazně lépe. Zhruba čtvrtina se rozešla. Pokud zvažujete, jestli je terapie pro vás, může posloužit náš dotazník k párové terapii, a když do ní chce jít jen jeden z vás, mluvíme o tom v článku Když jeden chce terapii a druhý ne.

Někdy je ale prvním krokem něco menšího než terapie: rozumět tomu, co se mezi vámi děje. Pro tenhle pohled na partnerství jsme s Honzou Vojtkem natočili kurz Partnerské vztahy a hlubší vrstvě – tomu, proč nemilujeme náhodně – se věnuje Příběh vztahovosti. Celé téma má na webu svůj rozcestník Vztahovost i rubriku Výzkumy o vztazích, kde shrnujeme jednotlivé studie.

Osm opor z tohoto textu nejsou pravidla, která by šlo splnit. Jsou to místa, kam se dá položit pozornost, když vás vztah bolí nebo nudí. A většina z nich se nedá udělat sama za sebe – dají se jen zkusit nahlas, s tím druhým v místnosti.