Čím se liší páry, kterým párová terapie zabere

Do terapeutovny často přicházejí dva lidé, kteří toho o svém vztahu vědí docela hodně. Umějí popsat, co se mezi nimi děje. Vědí zhruba, kdy to začalo. Mívají i vlastní teorii, proč to tak je. A přesto se během první půlhodiny nezřídka stane něco, co bývá silnější než všechno, co si s sebou přinesli: jeden začne mluvit o tom, jak mu je, druhý mu do toho vstoupí, aby vysvětlil, jak to bylo doopravdy, a od té chvíle mluví oba najednou. Kdo v takové chvíli koho slyší, bývá těžké říct.

Nemusí to být známka toho, že jde o pár, kterému se nedá pomoct. Spíš to popisuje místo, odkud se začíná. Zajímavější otázka zní, co se u párů, které se v terapii opravdu pohnou, mění nejdřív. Zkušenost terapeutů z různých směrů se v jedné věci často potkává: většina z toho, co se v terapii děje, se dá naučit. Málokdo do terapie přichází s hotovou dovedností, jinak by tam nejspíš nemusel chodit. Nabízí se tedy dívat se na to, čemu se říká úspěch v párové terapii, spíš jako na zvládnutý postup než jako na šťastně sedící povahu.

Co vlastně znamená, že párová terapie zabírá?

Zabírající terapie obvykle neznamená, že pár přestane mít konflikty. Mění se spíš něco jiného: co s konfliktem dokážou udělat. Hádka, která dřív trvala tři dny, skončí za odpoledne. Ticho po ní není hluché, ale plné pokusů o návrat. Jeden z nich uprostřed sporu zaznamená, co se právě děje, a řekne to nahlas. To bývají první změny, kterých si páry samy všimnou, i když zvenčí vypadají nenápadně.

Co znamená deeskalace a proč se o ní v terapii mluví tak často?

Pro tuhle fázi se v párové terapii vžil pojem deeskalace. Nepatří jedné škole ani jednomu terapeutickému směru a samo slovo přišlo odjinud: z krizové komunikace a vyjednávání, kde deeskalovat znamená snížit napětí natolik, aby se dalo pokračovat v rozhovoru. Ve vztahu jde v podstatě o něco podobného, jen v mnohem intimnějším měřítku a mezi dvěma lidmi, kterým na sobě záleží. Nejde tolik o to spor ukončit nebo vyhrát. Spíš o to zpomalit ho dřív, než oba přestanou být schopni cokoli slyšet.

Různé směry párové terapie popisují tuhle fázi vlastním jazykem a stojí za to je slyšet vedle sebe. V emočně zaměřených přístupech, jak je popsala kanadská psycholožka Sue Johnson, bývá deeskalace první etapou práce: pár se učí rozpoznat smyčku, do které pravidelně spadá, a přestat ji vidět jako vlastnost toho druhého. Výzkumy fyziologie partnerských hádek, kterým se dlouhodobě věnoval John Gottman se svým týmem, popisují něco podobného zvenčí: v určité chvíli u sledovaných párů vystoupal tep a napětí těla tak vysoko, že schopnost naslouchat prakticky vypadla, a nejvíc jim pomáhala předem domluvená pauza. Přístupy stavěné na konkrétních komunikačních dovednostech mluví spíš o pravidlech: kdo mluví, jak dlouho, kdy se dělá přestávka a jak se z ní vrací. A přístupy vycházející z práce s traumatem se dívají na nervový systém a na to, co ho vrací zpátky do snesitelného pásma.

Slova se liší, pozorování bývá podobné. Dokud napětí stoupá rychleji, než ho oba stačí unést, obvykle není z čeho stavět. Možná i proto s touhle fází většina terapeutů začíná, ať už jí říká jakkoli, a proto se řešení samotného problému často odkládá na později, než by pár čekal.

Je deeskalace jen o tom, že se každý uklidní sám?

Tohle je asi nejčastější nedorozumění kolem celého pojmu. Deeskalace se dá přečíst jako výzva „ovládni se“ a takové čtení je pochopitelné. V terapeutovně to ale takhle většinou nevypadá. Partneři, kteří by se uprostřed takové vlny dokázali sami zklidnit, by nejspíš takovou hádku ani nevedli. Čekat, až se dva zaplavení lidé postupně zregulují každý zvlášť, bývá zhruba stejně účinné jako čekat, až se sami od sebe rozpletou dva zauzlované provazy.

Velký kus té práce proto v sezení odvede něco jiného: co se v něm řekne nahlas. Terapeut zpomalí a zeptá se, co se v tom druhém právě zvedlo. Pak o vteřinu zpátky: co tomu předcházelo, jaká věta nebo jaký pohled to spustil. Tomu, co reakci nastartuje, se říká spouštěč, někdy trigger. A pod tou reakcí se často ukáže něco měkčího: pod naléháním strach, že o druhého přicházím, pod stažením strach, že cokoli řeknu, to ještě zhorší. Tomu měkčímu patru se říká zranitelnost.

Když se obojí vysloví nahlas, mění se obvykle i tempo rozhovoru. A přidává se k tomu ještě jeden krok, kterému se v párové terapii dává hodně prostoru: zviditelnit provázanost. Tvoje stažení nebývá jen tvoje vlastnost, je taky odpovědí na moje naléhání. A moje naléhání je odpovědí na tvoje stažení. Té vzájemně se pohánějící smyčce se říká interakční smyčka nebo cyklus zranitelnosti. Ve chvíli, kdy je slyšet nahlas, se otázka „kdo z nás začal“ často rozpustí sama, protože přestává dávat smysl. Krok za krokem si tenhle cyklus můžete projít i v našem cvičení o cyklu zranitelnosti.

Tohle všechno je taky forma regulace, jen se neodehrává uvnitř jednoho člověka. Odehrává se mezi lidmi v místnosti a část jí drží ten třetí, který u toho není zamilovaný, zraněný ani ohrožený. V odborné řeči se pro to používá slovo koregulace. Bývá to důležité vědět hlavně proto, že mnoho párů si vyčítá, že to doma nezvládá: „když nám to jde v sezení, proč nám to nejde u kuchyňského stolu?“ Rozdíl často není v jejich vůli, ale v tom, že u stolu chybí ten, kdo rozhovor podrží, když sklouzne.

Ve vztahu pak deeskalace obvykle nevypadá dramaticky. Hádka se pořád ještě zvedne, ale nejde tak vysoko a netrvá tak dlouho. Ubývá kroků, kterými se přitvrzuje: méně dokazování, méně vytahování starých křivd, méně dnů mlčení. Přibývá pokusů o návrat. Pár začne rozpoznávat svůj opakující se vzorec dřív, než se v něm celý ztratí, a časem o něm dokáže mluvit jako o něčem třetím, co se mezi ně staví, místo aby v tom viděl vinu toho druhého.

Hodí se vědět i to, co deeskalace nebývá. Není to usmíření, není to vyřešený problém a není to ani konec konfliktů. Je to spíš zpomalení sestupu, fáze, ve které se hádka přestává sama od sebe nabalovat. Někdy k ní pár dojde během několika sezení, jindy to trvá měsíce, a nezřídka se do ní vejde i to, že se jí pár na čas dotkne a zase z ní vypadne. Výzkumy párové terapie opakovaně ukazují, že většina sledovaných párů se během terapie posunula ke spokojenějšímu prožívání vztahu, a část z nich si zlepšení držela i roky po ukončení. K účinnosti párové terapie a k tomu, co o ní data skutečně říkají, máme na webu samostatný článek, který se dívá na dlouhodobá sledování párů.

Mezi „terapie funguje“ a „funguje nám“ ale leží něco velmi konkrétního. Dovedností, které se pár v terapii postupně učí, je samozřejmě víc a každý pár potřebuje trochu jinou sadu. Dvě z nich se ale objevují obzvlášť často, a to hlavně na začátku, kdy jde právě o tu deeskalaci.

Proč se tak často mluví o tom zůstat u sebe, když se zvedne emoce?

Jedna z prvních věcí, které se pár v terapii obvykle učí, se nedělá spolu. Dělá ji každý sám za sebe: zůstat aspoň natolik při smyslech, aby mohl vnímat, co se v něm děje, i když je rozhovor nepříjemný. Odborně se tomu říká seberegulace. Není to klid ani ovládání se. Je to spíš schopnost cítit vlnu, která přichází, a nebýt jí úplně smetený. A není to vstupenka, kterou by měl člověk mít v kapse už na prvním sezení. Většinou se to nasbírá až po cestě, právě z těch chvil, kdy vlnu nesl někdo s vámi.

Z téhle schopnosti vedou dvě obvyklé odbočky a obě mají svou logiku. Jedna je reaktivita: hlas jde nahoru, tělo se napne, slova jdou dřív než myšlenka. Druhá je opačná, zvenčí skoro neviditelná: emoce se zabalí dovnitř a navenek zůstane věcný tón, krčení ramen nebo ticho. Z pohledu práce s nervovým systémem jde v obou případech o odpověď na vyhodnocené ohrožení, jen pokaždé jinou obranou. Ani jedna z těch odboček nemusí být projev zlé vůle. Obě bývají způsob, jak si člověk kdysi zařídil, aby se nedostal do neúnosné situace.

V psychoterapii se pro to vžil obraz okna tolerance: pásmo, ve kterém člověk ještě dokáže cítit a zároveň přemýšlet. Nad ním je zaplavení, pod ním otupení. Terapie tohle okno nerozšíří příkazem. Rozšiřuje ho spíš tak, že se v ní ta samá vlna zažije znovu a znovu za přítomnosti někoho, kdo rozhovor podrží a nahlas pojmenuje, co se právě stalo. Postupně se z „nemůžu u toho být“ může stát „vydržím to o minutu déle než minule“.

Co znamená emočně se zapojit sám se sebou?

Seberegulace sama o sobě obvykle nestačí. Dá se totiž zvládnout i tak, že člověk zůstane naprosto klidný a zároveň naprosto mimo dosah. Věcný, korektní, připravený vyjmenovat fakta. To bývá druhá půlka téže dovednosti: být u sebe nejen hlavou, ale i tím, co se odehrává o patro níž. Někdy se tomu říká být emočně v kontaktu sám se sebou i uprostřed sezení.

Rozdíl mezi mluvením o emocích a prožíváním emocí bývá v terapeutovně dobře slyšet. „Mrzelo mě to“ řečené hlasem, který nemrzí nic, je zpráva o pocitu. Když se ale člověk u toho pocitu zdrží, obvykle se pod ním ukáže něco dalšího: pod vztekem bývá zklamání, pod zklamáním strach, že na tom druhému tolik nezáleží. Právě tahle spodní vrstva bývá to, co může partnera pohnout. Argumenty pohnou málokým, ty spíš vyvolají protiargument.

A ještě jedna poznámka, kterou se vyplatí zopakovat: většina lidí tohle neumí, když do terapie přijde. Když je ale z reaktivity nebo z ukládání emocí dovnitř někdo trpělivě vede ven, obvykle jdou. A po čase u svých vlastních pocitů vydrží dost dlouho na to, aby se s nimi dalo pracovat.

Nejde jen o to, aby se každý uklidnil sám. Hodně toho udělá, když se nahlas pojmenuje, co se mezi těmi dvěma vlastně odehrává.

Co se stane, když mluví oba najednou?

Druhá dovednost už je společná a její popis zní skoro banálně. V každém okamžiku rozhovoru bývá užitečné, aby jeden byl v roli toho, kdo sdílí, a druhý v roli toho, kdo naslouchá. Ne navždy. Jen v tuhle chvíli, v tomhle rozhovoru. Za zmínku stojí, že takhle výslovně s rolemi nepracuje každý směr. Některé přístupy je zavádějí hned na prvním sezení jako jasné pravidlo, jiné je nepojmenovávají vůbec a totéž dělají tím, že rozhovor sami vedou, zpomalují a překládají.

Vysvětlení bývá jednoduché, i když se nepříjemně poslouchá. Když se oba ve stejnou chvíli dožadují toho, aby byli slyšeni, málokdy se to podaří oběma naráz. Potřeba být pochopený se zřejmě špatně odbavuje z obou stran zároveň. V praxi to často vypadá tak, že jeden začne mluvit o svém zranění, druhý v tom uslyší obvinění, začne se bránit nebo vytáhne své vlastní zranění, a rozhovor se během chvíle změní na soutěž o to, kdo to má horší. Cesta ven se popisuje snadno a dělá těžko: střídat se v rolích.

Jak vypadá role sdílejícího a role naslouchajícího?

Ta struktura bývá záměrně jednoduchá, aby se dala udržet i ve chvíli, kdy je oběma nepříjemně.

• Ten, kdo je v roli sdílejícího, mluví o sobě. Ne o tom, co druhý udělal špatně, ale o tom, jak mu v dané věci je a co se v něm děje. Čím zranitelněji to zní, tím lépe: zranitelnost bývá paradoxně to jediné, co obvykle nespustí protiútok.
• Ten, kdo je v roli naslouchajícího, má na chvíli jediný úkol: naslouchat, porozumět a dát najevo, že to, co slyší, dává smysl. Ne souhlasit. Ne odsouhlasit verzi událostí. Jen uznat, že takhle to ten druhý prožívá.
• Naslouchající v tu chvíli nevysvětluje, jak to bylo doopravdy, nebrání se a nevytahuje svoje. To všechno je legitimní, jen ne teď.
• Role se vymění. Ne za měsíc, klidně za deset minut nebo příští den. Ale vědomě, s tím, že se to řekne nahlas.
• Teprve pak, když se oba aspoň trochu uklidnili a byli slyšet, se přechází k samotnému problému.

Většině párů to zpočátku přijde umělé. Ono to umělé je. Struktura se do rozhovoru nedává proto, že by byla přirozená, ale proto, že v ní jde udržet něco, co se v přirozeném průběhu rozpadne během tří vět. Podobně jako se člověk učí plavat nejdřív u tyče a teprve potom bez ní. A jako každá tyč: někomu ji terapeut podá hned na začátku, u někoho se ukáže, že mu víc sedí, když ho rozhovorem někdo prostě vede a role se nepojmenují vůbec.

Proč zavádět tuhle strukturu dřív, než začnete hledat řešení?

Tohle bývá nejméně intuitivní část. Páry přicházejí s problémem, který chtějí vyřešit: peníze, sex, výchova, rozdělení práce, tchyně. Působí logicky pustit se rovnou do řešení. Jenže dohoda uzavřená dvěma zaplavenými lidmi mívá krátkou trvanlivost. Často vydrží do prvního večera, kdy se jeden z nich zase dotkne staré bolesti.

Zkušenost z terapeutoven mluví spíš pro opačné pořadí: když pár tuhle strukturu zavede ještě před tím, než se pustí do řešení problému, může to jejich nervovým systémům otevřít prostor být víc na jedné lodi. To nemusí být jen metafora. Když tělo vyhodnotí, že tady a teď není ohrožení, uvolní se kapacita, kterou předtím spotřebovávala obrana. Teprve tehdy se dá zkusit přemýšlet společně, ne proti sobě.

K tomu patří druhá půlka obrazu. To, co pár točí dokola, nebývají samotná témata, ale ta opakující se smyčka, které se říká negativní cyklus: nenaplněná potřeba blízkosti se projeví jako výčitka nebo naléhání, to spustí u druhého stažení, stažení posílí naléhání a kruh se uzavře. Dokud jede, blokuje emoční bezpečí a s ním i chuť hledat řešení čehokoli. Možná i proto se v terapii tak dlouho pracuje na tom, jak spolu mluvíte, a teprve potom na tom, o čem.

Když oba mluví z pocitu ohrožení, řešení obvykle dlouho nevydrží. Domluva potřebuje dvě těla, která se aspoň trochu uklidnila, a často i někoho třetího, kdo jim k tomu na začátku pomůže.

Proč bývá role naslouchajícího tak těžká?

Role naslouchajícího vypadá na papíře pasivně, ale bývá to ta náročnější strana. Poslouchat, jak partner mluví o své bolesti, ve které figurujete, a přitom nevysvětlovat, nebránit se a nepřidávat svou verzi, je náročné cvičení v tom, unést vlastní vinu, stud nebo bezmoc bez toho, aby se s nimi hned něco dělalo.

Pomáhá si vyjasnit, co validace je a co není. Validace neznamená souhlas s faktickou verzí událostí. Znamená uznání, že vzhledem k tomu, jak to ten druhý zažil a čeho se bojí, jeho prožívání dává smysl. „Chápu, že když jsem se otočil na druhou stranu, cítila ses sama“ nepřiznává žádnou vinu. Jen se v tom druhý přestane cítit jako blázen se svými pocity. A to bývá překvapivě velká úleva.

Zároveň se hodí vědět, že role naslouchajícího má hranici. Nepatří k ní vydržet cokoli a jakkoli dlouho. Když naslouchání přeroste v to, že jeden pravidelně nese vinu za celé soužití, struktura se nejspíš pokazila a bývá namístě ji zastavit, ne v ní vytrvat.

Co když jeden z nás to zatím nedokáže?

Tady přichází nejcitlivější část a stojí za to ji říct otevřeně. Někdy se ani po delší době a při upřímné snaze obou nedaří dostat k tomu, aby jeden z partnerů zůstal u svých pocitů natolik, aby se s nimi ve dvou dalo pracovat. V takové chvíli obvykle potřebuje jeden z nich napřed kus vlastní práce. Nemusí to být selhání, spíš pořadí, v jakém se věci potřebují odehrát.

V cestě může stát ledacos. Staré zranění, ke kterému se nedá přiblížit před svědkem. Dlouhodobé vyčerpání nebo depresivní prožívání, ve kterém není z čeho brát. Závislost. Zkušenost z dětství, ve které bylo projevení emoce nebezpečné, takže se tělo naučilo emoce vypínat dřív, než se stačí objevit v poli vědomí. Nic z toho nemusí být povahová vada. Bývá to spíš něco, co se dalo naučit ve chvíli, kdy to bylo potřeba, a co se teď dá i odnaučit, jen ne v deseti minutách párového sezení.

V praxi to často znamená individuální terapii souběžně s párovou, nebo na čas místo ní. Páry to někdy prožívají jako prohru. Nabízí se dívat se na to spíš jako na přípravu půdy. Společná práce potřebuje dva lidi, kteří u sebe dokážou aspoň chvíli zůstat, a pokud jeden z nich k tomu ještě nemá podmínky, málokdy jde o ochotu.

A co když partner do terapie vůbec nechce jít?

Tahle otázka zaznívá skoro pokaždé, když se o párové terapii mluví veřejně. Odpověď není jednoduchá, ale ani beznadějná. Cyklus, ve kterém se pár točí, drží pohromadě mimo jiné proto, že do něj oba přispívají svou částí. Když jeden z nich začne dělat svou část jinak, například se přestane bránit ve chvílích, kdy se dřív bránil vždycky, celá smyčka se může rozkolísat. Nebývá to spravedlivé rozdělení práce a je poctivé to přiznat. Ale stává se to častěji, než by člověk čekal. Podrobněji se tomu věnujeme v samostatném článku o situaci, kdy jeden terapii chce a druhý ne.

Dá se to trénovat i doma?

Doma to bývá těžší, protože chybí ten, kdo rozhovor podrží, když sklouzne. Přesto se dá zkusit malá verze téhož. Ne ve chvíli největší bouře, ale v klidnějším čase, kdy si oba můžou dovolit trochu experimentovat.

• Domluvte se předem, kdo dnes sdílí a kdo naslouchá. Ne až uprostřed rozhovoru, tam už to většinou nejde.
• Dejte tomu krátký čas, klidně patnáct minut. Krátký úsek se dá udržet, hodina se rozpadne spíš.
• V tomhle čase se nic neřeší a nic se nedomlouvá. Řešení má svoje místo, ale později.
• Zkuste nahlas pojmenovat i samotnou smyčku: co u koho co spustilo a čím na to ten druhý odpověděl. Nemusí z toho být závěr, stačí, že to oba slyší.
• Domluvte si předem signál pro pauzu. Když jeden z vás cítí, že se zaplavuje, pauza nemusí být útěk, ale způsob, jak rozhovor zachránit. Součástí dohody je i to, kdy se k tomu vrátíte.
• Až budete mít hotovo, řekněte si jednu větu o tom, jaké to bylo. Ne co bylo správně nebo špatně. Jen jaké to bylo.

Když to sklouzne do staré koleje, a ono to zpočátku sklouzne skoro vždycky, není to důkaz, že to nefunguje. Návrat k tomu, co člověk umí nejlíp, bývá při učení čehokoli běžný. Zajímavé je to, co přijde potom: jestli se dá o pár hodin později říct nahlas, že jsme se do toho zase dostali, a zkusit to znovu.

Pokud je na tom všem něco povzbudivého, tak asi tohle. Rozdíl mezi páry, kterým terapie zabere, a těmi, kterým zatím ne, nebývá v tom, že by ti první byli mírnější, chytřejší nebo měli menší problémy. Častěji je v tom, co se stihli naučit, a v tom, kolik pomoci k tomu dostali zvenčí, než na to byli sami. Obojí se dá získat, i když to chvíli trvá. Kde by u vás doma bylo nejtěžší začít, v tom vydržet u sebe, v tom nechat na chvíli mluvit jenom jednoho, nebo v tom říct nahlas, co se mezi vámi vlastně točí?