Fáze vývoje: proč nás dohání to, co jsme jako děti nestihli prožít

Je to jedna ze zvláštností lidského ustrojení: k dospělosti nevede výtah, ale schodiště. Britský projekt The School of Life ve svém eseji o vývojových fázích popisuje, že dětstvím a dospíváním potřebujeme projít krok za krokem – a když z nějakého důvodu některý schod přeskočíme, část z nás se k němu bude chtít vrátit. Klidně o desítky let později, klidně k fázi, která patří batoleti, i když nám je dávno přes čtyřicet.

Jakými fázemi si dítě potřebuje projít?

The School of Life shrnuje hlavní fáze dětství s odzbrojující přímostí. Nejsou to vývojová stadia z učebnice – spíš popis toho, co dítě potřebuje SMĚT prožít:

• Fáze zbožňování – v prvních měsících a letech jsme hluboce přijímáni, aniž bychom cokoli dokázali. Jsme milováni prostě proto, že jsme přišli na svět.
• Fáze nezodpovědnosti – svět se smí zkoumat svobodně a bez následků: házet věci na zem, vystřelovat těstoviny do vzduchu, ptát se pořád dokola.
• Fáze zlobení – smíme provokovat, žárlit, být trochu nelaskaví a porušovat pravidla – a přesto dostat odpuštění, bez nálepky „zlobivé dítě“.
• Fáze slušnosti – učíme se, co znamená být „hodný“: dělat druhým radost a zapadnout mezi lidi kolem sebe.

Co přináší dospívání?

• Fáze vzdoru – smíme křičet na rodiče, prohlásit, že jsme se nikdy nechtěli narodit, a zpochybnit každou autoritu.
• Fáze sexuálního objevování – zjišťujeme, kdo jsme a co chceme, i v intimitě.
• Fáze zodpovědnosti – nacházíme se pracovně, přijímáme nároky školy a později zaměstnání.
• Fáze citového závazku – radosti objevování vyměňujeme za složitější radost hlubokého pouta.

Háček je v tom, že žádná z fází neproběhne sama od sebe. Každá potřebuje, slovy psychoanalytika Donalda Winnicotta, „dost dobré“ prostředí. Fáze vzdoru potřebuje rodiče, kteří unesou trochu zuřivosti. Fáze nezodpovědnosti potřebuje dospělé, kteří vydrží hodinu skákání po gauči. A to není samozřejmost: do cesty může vstoupit deprese v rodině, nemocný sourozenec, rozvod. Dítě pak přeskočí rovnou do jakési předčasné dospělosti – je zodpovědné dřív, než si stihlo zavzdorovat, a „hodné“ dřív, než si stihlo vyzkoušet zlobení. Vývojová psychologie pro tenhle jev zná i tvrdší pojmenování: parentifikace – stav, kdy dítě přebírá roli pečovatele o rodiče nebo sourozence a vlastní dětství odkládá, protože v rodině zrovna není nikdo, kdo by ho unesl. A pojetí The School of Life volně souzní s klasikou oboru: Erik Erikson popsal už v padesátých letech osm věků člověka, z nichž každý nese svůj vývojový úkol – od základní důvěry v prvním roce života po celistvost ve stáří. I u Eriksona platí, že nedokončený úkol se nese dál a hlásí se v dalších obdobích.

The School of Life to formuluje jako princip: přeskočená fáze nám nedá pokoj, dokud nebude uznána, uctěna a dožita.

Proč se chybějící fáze ozve až po letech?

Že nám nějaká fáze chybí, nemusí být dlouho vidět. Esej nabízí příklady, které může být těžké číst bez zamrazení: jinak spořádaný právník, který ve dvaačtyřiceti nečekaně opustí rodinu a odejde do komunity. Osmdesátník, který se rozvádí, protože si uvědomil, že ho nikdy nikdo prostě jen nedržel v náruči a nenechal být. Sedmašedesátnice, která začne po večerech křičet na zahradě, aby dala průchod energii, kterou v rodině svého dětství nikdy nesměla projevit. Nejsou to diagnózy – spíš obrazy toho, jak si nedožité může říkat o slovo.

Věta „chtěl bych být na jedno odpoledne zase miminko“, kterou říkáme napůl v žertu, je podle The School of Life výmluvnější, než se zdá. Části nás samých mohou toužit ochutnat to, čeho se jim nedostalo. Ve vztahu to pak mívá podobu, která partnera mate: dospělý člověk, který se dožaduje bezvýhradné pozornosti, zkouší hranice nebo se vzpírá každé domluvě, možná nehraje hru – možná dodatečně prochází fází, na kterou kdysi nedošlo.

Jak může chybějící fáze vypadat ve dvou?

Následující řádky neberte jako diagnostickou tabulku – spíš jako mapu možností, kterou nabízí optika The School of Life. Každá chybějící fáze si v dospělém vztahu může říkat o slovo jinak:

• Chybějící zbožňování – hlad po bezvýhradné pozornosti; pochvala „za výkon“ nestačí, protože uvnitř čeká otázka „a měl bys mě rád, i kdybych nic nedokázal?“
• Chybějící nezodpovědnost – tíha z povinností a neschopnost si hrát; dovolená, u které člověk neví, co se sebou, a lehkost, která přijde jen s vyčerpáním.
• Chybějící zlobení – potlačený vztek: buď se nikdy neukáže (a prosakuje jako jízlivost či mlčení), nebo vybuchuje nečekaně silně, protože nikdy nedostal bezpečný trénink.
• Chybějící vzdor – potíž říct ne, komukoli: šéfovi, rodičům, partnerovi. Vlastní názor se hledá těžko, když si ho člověk nikdy nesměl vyzkoušet nahlas.
• Chybějící objevování – nepokoj v intimitě: otázka „kdo jsem a co chci“, která nedostala prostor v dospívání, se vrací uprostřed závazku.
• Chybějící citový závazek – hloubka pouta jako ohrožení: vztahy končí přesně ve chvíli, kdy by mohly začít jít do hloubky.

Znovu: nejsou to rovnice. Stejné chování může mít deset jiných příčin. Ale když se některé z těch míst opakuje – v každém vztahu, s každým partnerem znovu – může být otázka „která fáze mi možná chybí?“ užitečnějším začátkem než otázka „co je se mnou špatně?“.

Co s fází, která chybí?

První krok podle eseje nepřekvapí, ale bývá nejtěžší: všimnout si, že něco chybí, a přiznat to. Druhý krok je najít co nejméně ničivý způsob, jak si chybějící fázi dodatečně dopřát – aniž bychom zbořili, co jsme v dalších fázích života vybudovali. Někdy to znamená vysvětlit partnerovi, příteli nebo kolegovi, že nám v dětství vypadla fáze zbožňování nebo zlobení. Snadné to nebývá pro nikoho. A někdy je nejbezpečnějším místem pro dožití staré fáze právě terapeutovna. Terapie má pro tohle dodatečné dožívání i vlastní pojem: regrese – dovolený, ohraničený návrat do mladší polohy, ze kterého se dá zase bezpečně vrátit do dospělosti.

V praxi nemusí jít o nic dramatického. Chybějící nezodpovědnost se dá dávkovat hrou: sport, který nemá žádný účel, tvoření bez výsledku, den bez plánu a bez rolí. Chybějící zlobení unese bojové sporty, zpěv z plných plic v autě nebo prostě dovolení nesouhlasit v malých věcech. Chybějící zbožňování se dosycuje pomalu – v přátelstvích a vztazích, kde je člověk vítaný i bez výkonu, a někdy nejprve u terapeuta, který ho nesoudí. Zásada je u všeho stejná: malé, bezpečné dávky, které neničí to, co jsme v pozdějších fázích vybudovali. Rozdíl mezi dožitím fáze a jejím výbuchem je hlavně v tom, kdo drží kormidlo.

Pro páry v tom může být užitečná změna optiky: to, co na partnerovi vypadá jako dětinskost, může být nedokončený kus dětství, který se hlásí o dokončení. Otázka „proč se chováš jako malý“ pak může změknout v otázku „co ti tehdy chybělo – a jak ti to můžu aspoň kouskem dát teď?“ Jak by ta druhá otázka zněla u vás?

Nespěchat na dospělost

Esej končí myšlenkou, která obrací běžnou pochvalu naruby: když o dítěti slýcháme, že je „na svůj věk vyspělé“ nebo „už tak dospělé“, nemusí to být důvod k radosti. A pokud se to říkalo o nás, smíme za to i truchlit. Svět by podle The School of Life byl klidnější, kdyby všichni navenek dospělí, uvnitř ale stále plačící kojenci a zuřící batolata dostali šanci být tím, kým potřebovali být – v době, kdy to bylo nejbezpečnější a nejsnazší.

Kam sáhnout dál: české knihy o vývoji

• Marie Vágnerová: Vývojová psychologie. Dětství a dospívání (Karolinum) – podrobná mapa vývojových období v češtině.
• Zdeněk Matějček: Co děti nejvíc potřebují (Portál) – laskavá klasika o základních psychických potřebách dítěte.
• Josef Langmeier, Zdeněk Matějček: Psychická deprivace v dětství (Karolinum) – světově uznávaná práce o tom, co s člověkem dělá, když základní potřeby zůstanou nenaplněné.
• Erik H. Erikson: Dětství a společnost (Argo) – klasická teorie osmi věků člověka, se kterou pojetí The School of Life volně souzní.

Zbývá otázka na závěr, kterou si z eseje může odnést každý: která fáze byla ta moje – ta, na kterou tehdy nezbyl čas? A jak by vypadal bezpečný způsob, jak jí konečně dát prostor? A pokud žijete v páru, nabízí se i druhá půlka téže otázky: kterou fázi možná dohání můj partner nebo partnerka – a co by se změnilo, kdybych na to příště pohlédl s tímhle věděním místo výčitky?