Když jeden chce terapii a druhý ne

Alena položila na kuchyňský stůl vizitku párové terapeutky a nechala ji ležet mezi hrnkem od čaje a Davidovým telefonem. Čekala. David na vizitku pohlédl, pak zase sklopil oči k displeji. „To fakt musíme jít k někomu cizímu vykládat naše věci?“ Aleně stoupá do očí směs vzteku a bezmoci. V té jediné větě slyší, že mu na nich nezáleží. David v jejím mlčení slyší, že zase udělal něco špatně. Oba mají pravdu v tom, co cítí, a oba se mýlí v tom, co si o tom druhém myslí. (Alena a David jsou smyšlení, ale jejich patovou situaci zná každý párový terapeut.)

Jeden tlačí, druhý couvá – a není to náhoda

Situace, kdy jeden partner chce terapii a druhý ne, málokdy stojí sama o sobě. Bývá to jen špička vzorce, který pár dobře zná z běžných hádek. Psycholog Andrew Christensen popsal už v roce 1988 takzvaný cyklus pronásledování a stažení (demand–withdraw): jeden naléhá, kritizuje, dožaduje se změny, druhý mlčí, uhýbá, odchází z místnosti. A čím víc první tlačí, tím víc druhý couvá – čím víc druhý couvá, tím zoufaleji první tlačí. Christensen zjistil, že právě tenhle vzorec spolehlivě předpovídá nespokojenost a rozpad vztahu. Návrh terapie je pak jen další kolo téhož tance. Alena naléhá, protože se bojí, že jinak vztah tiše vyhasne. David couvá, protože v každém dalším „musíme to řešit“ slyší, že je málo.

Odmítnutí terapie skoro nikdy neznamená „nezáleží mi na tobě“. Mnohem častěji znamená „bojím se, že u toho zase budu ten špatný“.

Co se skrývá za „já žádného cvokaře nepotřebuju“

Emočně zaměřená terapeutka Sue Johnson by u toho kuchyňského stolu neviděla lhostejného muže a hysterickou ženu, ale dva vyděšené lidi. Pod Davidovým odporem se skrývá to, čemu Johnson říká strach ze selhání a odmítnutí: obava, že terapie bude tribunál, kde bude celou hodinu obžalovaný. Pod Aleniným naléháním je strach z opuštění, hrůza, že ve vztahu nakonec zůstane sama. Oba se brání téže bolesti – ztrátě blízkosti – jen opačným pohybem. Za tím, co vypadá jako neochota, tak většinou stojí docela pochopitelné důvody:

• Strach z obviňování. Mnoho lidí (statisticky častěji mužů) si terapii představuje jako soud, kde budou celé sezení tím špatným. Bránit se je pak logické.
• Stud a bezmoc. „Potřebovat pomoc“ někdo prožívá jako přiznání selhání. Zvlášť lidé vychovaní k tomu, že se všechno zvládá samo, cítí u terapie ohrožení vlastní hodnoty.
• Strach z toho, co vyjde najevo. Odpor občas skrývá tušení, že terapie otevře témata, kterým se člověk vyhýbá – vlastní podíl, staré rány, možnost, že vztah opravdu skončí.
• Beznaděj. „Stejně to nemá cenu“ někdy není lhostejnost, ale zoufalství, které se maskuje odmítáním.

Švýcarský párový terapeut Jürg Willi šel ve svém pojetí ještě dál. Podle jeho konceptu koluze není odmítání jednoho partnera jen jeho soukromá věc – bývá součástí nevědomé dohody páru. Jeden se ujme role toho, kdo „chce pracovat na vztahu“, druhý role toho, kdo „je v pohodě“, a společně tak drží křehkou rovnováhu, ve které se nikdo nemusí přiblížit až příliš. Proto se nezřídka stává, že když „odmítající“ partner nakonec svolí, začne najednou váhat právě ten, kdo terapii vymáhal. Není to pokrytectví. Je to tím, že blízkost děsí oba.

Discernment counseling: prostor pro toho, kdo si není jistý

Americký psycholog William Doherty si všiml, že klasická párová terapie automaticky počítá s tím, že oba partneři chtějí na vztahu pracovat. Jenže velká část párů, které vyhledají pomoc, na tom takhle není: jeden je jednou nohou venku, druhý zoufale drží. Pro ně Doherty vyvinul takzvané discernment counseling, poradenství pro rozhodnutí. Není to párová terapie. Je to krátká série jednoho až pěti sezení, jejichž cílem není vztah spravit, ale získat jasno a jistotu, kterým směrem jít. Partneři spolu zvažují tři cesty: nechat věci být, jak jsou, jít od sebe, nebo se na šest měsíců naplno pokusit o obrat. Pro člověka, který se terapie bojí jako doživotního závazku k „práci na vztahu“, může být obrovská úleva slyšet, že se nemusí rozhodnout hned a napořád – že smí nejdřív jen zjišťovat.

Kdyby Alena místo dalšího naléhání Davidovi řekla: „nechci tě do ničeho nutit, jen bych potřebovala, abychom si spolu jednou u někoho sedli a zjistili, jestli to má vůbec cenu,“ mohl by v tom David slyšet něco jiného než rozsudek. Ne „jsi rozbitý a musíš se nechat spravit“, ale „jsem tady sama a bojím se o nás“. To je věta, na kterou se dá odpovědět, aniž by se člověk musel bránit. A pokud ani pak David nechce ani jedno jediné sezení, není všechno ztraceno: vztah je systém spojených nádob, a když jeden partner začne v terapii měnit svou roli v cyklu, druhý na to musí nějak reagovat, protože starý tanec už nesedí. Individuální práce navíc dává smysl i tehdy, když se vztah nakonec nezachrání – pomůže ustát rozhodnutí a nezůstat v bezmocném čekání, že se to spraví samo. To se totiž skoro nikdy nestane. John Gottman spočítal, že páry v průměru čekají šest let od chvíle, kdy začnou být nešťastné, než vyhledají pomoc; za tu dobu se stačí nastěhovat hodně hořkosti.

Dobrý párový terapeut nestojí na straně jednoho z vás. Stojí na straně vztahu – a někdy i na straně poctivého rozhodnutí, že tudy už cesta nevede.

Zdroje a inspirace

• William J. Doherty: Take Back Your Marriage (koncept discernment counseling)
• Andrew Christensen: cyklus pronásledování a stažení / demand–withdraw (1988)
• Sue Johnson: Držte mě pevně. Sedm rozhovorů o lásce (Hold Me Tight)
• Jürg Willi: koncept koluze (nevědomý párový pakt)
• John M. Gottman, Nan Silver: Sedm principů spokojeného manželství (The Seven Principles for Making Marriage Work)

Otázky k zastavení

• Když partner odmítá terapii, ptám se doopravdy proč – nebo v jeho „ne“ rovnou slyším, že mu na nás nezáleží?
• Zvu ho k něčemu společnému, nebo ho posílám samotného, aby se nechal spravit?
• Co by se muselo stát, abych do místnosti s terapeutem dokázal(a) vejít i já – ne kvůli němu, ale kvůli sobě?