Betrayal trauma: odkud se pojem vzal a proč není totéž co zranění vazby

Slovo betrayal trauma se v posledních letech objevuje čím dál častěji. V titulcích, v příspěvcích terapeutů, v komentářích, kde pod nimi lidé píšou jedinou větu: přesně tohle. Česky se překládá jako trauma ze zrady.

Zvenčí to bývá vidět jako vztahový problém. Něco, co by měl vyřešit rozhovor, jasně nastavené hranice a čas. Zevnitř to tak jednoduše nevypadá skoro nikdy.

Ten rozdíl mezi pohledem zvenčí a zevnitř je vlastně celý ten pojem. Trauma ze zrady nepopisuje ani tak čin, jako spíš to, co se stane, když ránu způsobí právě ten člověk, u kterého mělo být doma. A má blízkého příbuzného, se kterým se často plete: zranění vazby, anglicky attachment injury. Rozlišit je stojí za to, protože každé z nich potřebuje trochu jiný postup.

Co znamená betrayal trauma a odkud se pojem vzal?

Betrayal trauma označuje trauma, které vzniká tam, kde ublížil někdo, na kom je zraněný člověk citově, existenčně nebo sociálně závislý. Pojem zavedla americká psycholožka Jennifer Freyd, dlouholetá profesorka na University of Oregon. Poprvé s ním přišla na začátku devadesátých let, odborně ho rozpracovala ve studii z roku 1994 v časopise Ethics & Behavior a knižně v roce 1996 pod názvem Betrayal Trauma: The Logic of Forgetting Childhood Abuse.

Původní otázka přitom nebyla partnerská, ale dětská. Freyd zkoumala paměť a zajímalo ji, proč si část lidí, kterým v dětství ublížil někdo z rodiny, na to období buď nepamatuje, nebo si to pamatuje podivně roztříštěně. Tehdy převažovalo vysvětlení strachem: co je nesnesitelné, to mysl odsune.

Freyd nabídla jiné vysvětlení. Ne strach, ale závislost. Rozpoznat zradu je za normálních okolností užitečné, protože nás to vede k odstupu, ke konfrontaci nebo k odchodu. Jenže dítě, které je na pečující osobě závislé, si odstup dovolit nemůže. Kdyby zradu plně zaregistrovalo a odpovědělo na ni tak, jak by odpovědělo u cizího člověka, ohrozilo by vztah, ze kterého žije. Psychika proto může tu informaci zablokovat dřív, než se z ní stane vědomé vědění.

Z toho plyne poměrně kontraintuitivní jádro celé teorie: čím větší je závislost na tom, kdo zradil, tím silnější bývá tlak zradu nevidět. Nevědění tu není selhání rozumu. Je to jeho práce ve prospěch přežití.

Do partnerských vztahů pojem doputoval později. Freyd ho spolu s Pamelou Birrell rozvinula v knize Blind to Betrayal (2013), kde ukazují stejnou logiku u dospělých: u manželství, u přátelství, u zaměstnání, u všech vazeb, ze kterých se nedá jen tak vystoupit.

Freyd zároveň přidala k tehdejšímu pojetí traumatu druhý rozměr. Klasické definice stavěly hlavně na ohrožení života a na hrůze. Vedle téhle osy strachu popsala osu zrady, tedy sociální a vztahovou dimenzi události. Zážitek může být na ose ohrožení docela nízko a na ose zrady velmi vysoko, a přesto po sobě něco nechá. Právě v takových případech se u zkoumaných lidí častěji objevovaly potíže s pamětí, disociace nebo nedůvěra k vlastnímu úsudku spíš než klasické obrazy hrůzy.

Jedna věc se hodí říct hned: betrayal trauma není diagnóza. V diagnostických manuálech ho nenajdete a nikdo vám ho nemůže „naměřit“. Je to rámec, který pomáhá pochopit určitou zkušenost. To je jeho síla i jeho hranice.

Proč zrada od blízkého zasáhne jinak než zrada od cizího?

Zrada od blízkého zasahuje jinak proto, že bere zároveň i to, čím se člověk obvykle brání. Když ublíží cizí člověk, většina lidí se stáhne k těm nejbližším. Vypráví to doma, nechá se obejmout, dovolí si roztřást se až ve chvíli, kdy je v bezpečí.

Když ublíží partner, tenhle pohyb nemá kam vést. Útočiště a zdroj ohrožení se sejdou v jednom člověku. Nervová soustava dostane dva neslučitelné pokyny naráz: jdi blíž, protože tam je bezpečí, a uteč, protože tam je nebezpečí. Podobná dvojznačnost se objevuje i u dezorganizované citové vazby, kde blízkost láká a děsí zároveň.

Když se přístav a bouře sejdou v jednom člověku, tělo nemá kam zakotvit.

K tomu se přidává druhá vrstva, která bývá přehlížená. Zrada od blízkého nezasahuje jen cit, ale i to, co člověk považoval za skutečné. Část společného příběhu totiž udržoval někdo, kdo věděl víc. Tam, kde bylo „byli jsme na tom dobře“, možná platilo něco jiného, a zpětně se to nedá jednoduše přepočítat.

Proto se u traumatu ze zrady tak často objevují věty jako „nevím, co z toho vůbec byla pravda“ nebo „už si nevěřím, že poznám, když se něco děje“. Není to znak slabosti ani zaseknutá zášť. Je to logický důsledek toho, že se otřásl nástroj, kterým člověk běžně měří realitu: vlastní vnímání.

Výzkumy inspirované Freydinou teorií, mimo jiné práce Anne DePrince a jejích kolegů, opakovaně nacházejí, že u dotázaných, jejichž zážitek obsahoval vysokou míru zrady, se častěji vyskytovaly disociativní projevy, tělesné obtíže a potíže pojmenovat, co se vlastně stalo. Neplatí to samozřejmě pro každého. Je to spíš tendence, kterou stojí za to znát, než pravidlo, do kterého by se člověk měl vejít.

Co je slepota vůči zradě a proč jí říkáme ochrana?

Slepota vůči zradě, anglicky betrayal blindness, je Freydin pojem pro nevidění toho, co by ohrozilo vztah, ze kterého člověk žije. Není to lež sobě samému ve smyslu vědomého předstírání. Je to spíš úsporné nastavení pozornosti: některé věci se prostě nedostanou tam, kde by se z nich stalo vědomé vědění.

V dospělém vztahu má hodně tichých podob. Telefon, do kterého se člověk nepodívá, i když leží na stole. Otázka, kterou nepoloží, protože nechce být ten podezíravý. Vysvětlení, které sedí tak napůl, a přesto se přijme, protože verze, kde nesedí, by znamenala příliš. Zvláštní klid u témat, u kterých by se čekalo napětí.

A tady je věc, kterou Freyd zdůrazňuje a která se v běžném vyprávění o nevěře skoro ztrácí: tahle slepota má svou logiku. Chránila to, co se v dané chvíli chránit dalo. Vztah, ve kterém člověk žil. Děti, které chodily do školy. Společné bydlení, práci, klid u nedělního oběda, obraz sebe sama jako někoho, kdo si vybral dobře. Mnohdy to bývá nejlepší dostupné řešení situace, ve které žádné dobré řešení nebylo.

To, co dnes vypadá jako slepota, byla tehdy péče o vztah, bez kterého se nedalo žít.

Slepota vůči zradě navíc bývá jen zřídka úplná. Hodně lidí to popisuje jako podivný dvojhlas: věděl jsem to a zároveň nevěděl. Tělo si drželo svoje, budilo se ve tři ráno, stahovalo žaludek před příchodem domů, zatímco příběh nahoře v hlavě říkal, že se nic neděje. Dvě pravdy vedle sebe, z nichž se dala žít jen jedna.

Když slepota povolí, přichází často druhá vlna, se kterou nikdo nepočítal. Vedle bolesti ze zrady i stud za to, že jsem to neviděl. Právě tady bývá užitečné vrátit se k tomu, čemu ta slepota sloužila. Ne proto, aby se cokoli omlouvalo, ale proto, že to mění charakter otázky. Místo „jak jsem mohl být takový hlupák“ se dá ptát „co jsem tím tehdy držel pohromadě“. Někomu ta otázka přinese úlevu okamžitě, jinému vůbec, a i to je odpověď, která se počítá.

Kdy popírání přestává sloužit?

Popírání zrady bývá užitečné v době, kdy chrání. Otázka není, jestli je správné, nebo špatné, ale jestli ještě něco drží, nebo už jen spotřebovává. Přesnou hranici nikdo zvenčí neurčí, ale bývají místa, kde se to dá zahlédnout:

• Tělo mluví jinak než příběh. Spánek, žaludek, napětí před příchodem domů říkají něco, co slova popírají.
• Velká část energie odchází do nevidění. Nedívat se, neptat se, obcházet určitá témata a hlídat, aby na ně nedošlo.
• Okruh věcí, o kterých se doma nedá mluvit, se pomalu rozšiřuje, až zbývá jen provoz domácnosti.
• Nedůvěra k vlastnímu úsudku se přelévá i jinam, do práce nebo do přátelství.
• Blízcí opakovaně říkají něco, co se s vlastním vysvětlením nedá srovnat.

Když se popírání začne rozpadat, nebývá dobrý nápad hnát se za celou pravdou naráz. V práci s traumatem se pracuje s tím, čemu se říká titrace: pravda se snáší lépe po kouscích a v přítomnosti někoho, kdo u ní vydrží zůstat. Zaplavení vším najednou většinou nepřinese jasno, ale ochromení. Jeden člověk, který unese slyšet to nahlas, bývá v téhle fázi cennější než deset dobře míněných rad.

V čem se betrayal trauma liší od zranění vazby?

Trauma ze zrady a zranění vazby se v praxi hodně překrývají, ale nejsou to synonyma. Liší se v tom, na co se každý z těch pojmů dívá a odkud přišel.

Zranění vazby popsali Susan Johnson a její spolupracovníci v roce 2001 v Journal of Marital and Family Therapy, v rámci emočně zaměřené párové terapie. Vzniklo z docela praktické otázky: proč se některé páry v terapii nehnou z místa, i když dělají všechno, co mají. Odpověď zněla, že mezi nimi leží konkrétní neošetřený okamžik, kdy jeden nebyl dostupný ve chvíli, kdy šlo o hodně. Nemoc, ztráta, potrat, noc na pohotovosti, telefon, který nikdo nezvedl.

Trauma ze zrady vzniklo úplně jinde: ve výzkumu paměti a traumatu, mimo párovou terapii, a dlouho se týkalo hlavně dětství. Nedívá se primárně na pouto mezi partnery, ale na to, co se stane s jedním člověkem, když ublíží ten, na kom závisí.

V praxi se ta dvě hlediska dají rozlišit zhruba takto:

• Odkud pojem pochází: zranění vazby ze světa párové terapie, trauma ze zrady z výzkumu traumatu a paměti.
• Na co se dívá: zranění vazby na okamžik ve vztahu, trauma ze zrady na dopad na celého člověka i mimo vztah.
• Role utajování: zranění vazby může vzniknout i bez jakékoli lži, třeba když partner nedokázal přijít, protože sám zamrzl. U traumatu ze zrady bývá navíc přítomné vědomé udržování druhého v nevědomí.
• Čas: zranění vazby se dá většinou lokalizovat („tehdy v té čekárně“). Trauma ze zrady bývá spíš obdobím dvojí reality, u kterého nemusí být jasné, kdy začalo.
• Kde je to znát: zranění vazby se ukazuje hlavně mezi partnery, kde se o něj otírají i drobné hádky. Trauma ze zrady bývá znát i ve spánku, v těle, v důvěře k lidem obecně a v důvěře k vlastní paměti.
• Co s tím: zranění vazby má v emočně zaměřené terapii popsaný oblouk hojení, kdy zraněný ránu vysloví a druhý u ní dokáže zůstat. U traumatu ze zrady bývá potřeba nejdřív stabilizace, teprve pak vztahová oprava.

Zranění vazby se ptá: byl jsi tam, když jsem tě potřeboval? Trauma ze zrady se ptá: bylo skutečné to, co jsem celou dobu viděl?

Tohle rozlišení není akademická hra. Má docela konkrétní důsledek pro pořadí kroků. Když se pár pustí do hlubokého sdílení pocitů dřív, než se zrazený trochu stabilizuje, může to potíže spíš prohloubit. Ne proto, že by sdílení bylo špatné, ale proto, že tělo v poplachu neslyší obsah, jen tón a náhlé pohyby. Naopak když se práce zaměří pouze na jednotlivce a rána v poutu zůstane nevyslovená, vztah se často vrací na stejné místo.

Většina zrad v partnerství je koneckonců obojí zároveň. Nevěra bývá okamžikem, kdy jeden nebyl dostupný, a zároveň obdobím, kdy druhý žil v příběhu, který neplatil. Otázka tedy nezní, které z toho je horší. Zní spíš, jakým klíčem se to která vrstva otevírá. Podrobnější výklad obou pojmů najdete i ve slovníku u hesla trauma ze zrady.

Kde se o zradě mluví kromě partnerství?

Pojem zrady se z rodiny a partnerství rozšířil i na instituce. Carly Smith a Jennifer Freyd popsaly v roce 2014 v časopise American Psychologist takzvanou institucionální zradu: situaci, kdy instituce, která měla chránit, člověka po ublížení zpochybní, umlčí nebo nechá být. Škola, zaměstnavatel, sportovní klub, nemocnice, církev. Někdy i širší rodina, která se po odhalení postaví na stranu klidu místo na stranu pravdy.

Dopad se pak sčítá. K původní ráně přibude druhá, často hůř uchopitelná, protože se nedá ukázat prstem na jednu událost. Autorky proto popsaly i protipól, institucionální odvahu: schopnost instituce unést nepříjemnou pravdu sama o sobě a postavit se za toho, komu bylo ublíženo. Ve vztahu má tohle svou obdobu v tom, jestli ten, kdo ránu způsobil, dokáže zůstat u pravdy i ve chvíli, kdy je to pro něj nepohodlné.

S Freydiným jménem se pojí ještě jeden pojem, který se v souvislosti se zradou objevuje čím dál častěji: DARVO. Zkratka popisuje vzorec reakce toho, kdo ublížil, a skládá se z popření, protiútoku a prohození rolí, kdy se z toho, kdo ublížil, stane ten dotčený a z toho, komu bylo ublíženo, ten, kdo přehání. Freyd ho popsala v roce 1997.

Pro zrazeného to bývá matoucí právě proto, že se to nedá snadno pojmenovat. Rozhovor začne u toho, co se stalo, a skončí u toho, že zrazený je nedůvěřivý, přehnaně citlivý nebo neschopný odpouštět. Pochybnost o sobě se tím prohlubuje.

Nebývá to vždycky chladná kalkulace. Často je to panika a stud, které reagují rychleji než člověk sám. Na dopadu to ale nic nemění, a proto může být jedním z nejužitečnějších kroků toho, kdo ránu způsobil, právě rozpoznat tenhle vzorec u sebe. Zastavit se dřív, než věta „a co ty, když jsi tehdy“ opustí ústa, dělá s atmosférou doma víc než další slib.

Co pomáhá, když se v tom člověk poznává?

Prvním krokem obvykle nebývá otázka zůstat, nebo odejít. Ta je důležitá, ale rozhodovat se dá špatně ve chvíli, kdy je tělo v poplachu a spánek rozbitý. Většina přístupů, které s traumatem pracují, drží zhruba tohle pořadí:

• Nejdřív stabilizace: spánek, jídlo, pohyb, srozumitelný denní režim a dost velké okno tolerance na to, aby se dalo o věcech vůbec mluvit.
• Potom pravda v dávkách, ne najednou, a aspoň jeden člověk, který u toho vydrží být.
• Až pak vztahová oprava, tedy vyslovení rány a nová zkušenost, že tentokrát druhý zůstává.
• A teprve někde na konci otázka odpuštění, která nemá být vstupenkou, ale možným výsledkem.

Ten, kdo ránu způsobil, má v tomhle procesu roli, kterou nikdo jiný nezastane. Protože zrada zasáhla i důvěru ve vlastní vnímání, léčí ji hlavně předvídatelnost: stejný příběh dnes i za měsíc, dosažitelnost bez odkládání, informace nabídnutá dřív, než se na ni musí ptát. Podrobnosti samy o sobě většinou nehojí, někdy dokonce přitíží. Hojí konzistence.

A pak je tu čas, o kterém se rádo mluví s jistotou, kterou nikdo nemá. Věta „už bys to měl mít za sebou“ zpravidla víc vypovídá o netrpělivosti toho, kdo ji říká, než o tom, kdo ji poslouchá. Tělo se neuklidňuje podle kalendáře, ale podle toho, kolik nové zkušenosti bezpečí zatím stihlo nasbírat.

Když se to zdá být nad síly, dává smysl hledat odbornou pomoc, která s traumatem umí pracovat. Někdy nejdřív individuálně, později společně, jindy obojí souběžně. O tom, proč zrada bolí i dlouho poté, píšeme podrobněji v článku Proč zrada bolí i po měsících. A o tom, kolik různých podob může zrada mít, v textu Zrada není jen nevěra.

Ať už tenhle pojem někomu sedne, nebo ne, jedna věc na něm zůstává užitečná. Ukazuje, že to, co vypadá jako přehnaná reakce nebo neschopnost přenést se přes to, může být docela srozumitelná odpověď na situaci, ve které se bezpečí a ohrožení sešly v jednom člověku. A že nevidění, které tomu předcházelo, nemusí být důkazem naivity. Někdy je to poslední způsob, jak se dalo v tom vztahu ještě chvíli dýchat.