Vyhýbavá citová vazba: proč se při větší blízkosti chce couvnout

Když se Tomášova partnerka po hezkém víkendu opře o loket a řekne „bylo mi s tebou tak dobře, chtěla bych, abychom spolu trávili víc času“, čekala by úsměv. Místo toho ucítí, jak se Tomáš skoro neznatelně stáhne. Druhý den má napilno, večer je unavený, o víkendu potřebuje být chvíli sám. Nic zlého neudělal, nikam neodešel. A přesto je najednou dál. Tomáš to sám nedokáže dobře vysvětlit: čím víc se k němu někdo přiblíží a začne po něm chtít blízkost, tím silněji se v něm ozve tichá potřeba udělat krok zpátky.

Tenhle pohyb zná spousta lidí, ať už ze své vlastní kůže, nebo od partnera, kterého nechápou. Zvenčí to vypadá jako nezájem nebo odtažitost. Zevnitř je to úplně jiný příběh. Právě takhle se často projevuje vyhýbavá citová vazba.

Co je vyhýbavá citová vazba?

Teorie citové vazby vychází z práce Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové, kteří sledovali, jak si malé děti utvářejí pouto s pečující osobou. Z toho, jak spolehlivě někdo reagoval na naše potřeby, když jsme byli malí, si každý odnese jakýsi vnitřní odhad, co se dá od blízkosti čekat. Tenhle odhad, odborně vnitřní pracovní model, si pak nevědomky neseme do dospělých vztahů.

U vyhýbavé vazby se ten odhad zjednodušeně řečeno naučil, že spoléhat na druhé se úplně nevyplácí a nejjistější je postarat se o sebe sám. Není to rozhodnutí ani povahová vada. Je to strategie, kterou odborníci nazývají deaktivační: když se přiblíží emoce nebo nároky na blízkost, systém je automaticky ztlumí, aby se člověk nedostal do zranitelného místa, kde už jednou zažil zklamání.

Proto vyhýbavá vazba není chlad. Člověk s tímhle vzorcem umí milovat stejně hluboko jako kdokoli jiný. Jen se naučil, že bezpečněji se cítí s trochou odstupu, a přílišná blízkost v něm spouští potřebu couvnout, ne proto, že by o druhého nestál, ale proto, že blízkost sama se kdysi pojila spíš s rizikem než s klidem.

Vyhýbavá vazba neříká „nechci tě“. Říká „naučil jsem se spoléhat sám na sebe, protože to bylo bezpečnější“. To dvoje se snadno zamění a hodně párů se na tom rozchází.

Odkud se vyhýbavá vazba bere?

Nejčastěji z opakované rané zkušenosti, že s emocemi si člověk musel poradit hlavně sám. Nemusí za tím být žádné velké drama. Někdy stačí prostředí, kde se city moc neřešily, kde se cenila samostatnost a slabost se spíš přecházela. Dítě, které zjistí, že když je smutné nebo se bojí, blízkost nepřijde nebo přijde nejistě, se docela chytře přeorientuje: přestane blízkost tak silně hledat a začne se spoléhat na to, co má pod kontrolou samo sebe.

Je důležité to vidět jako to, čím to tenkrát bylo: rozumnou adaptací. Ta strategie kdysi fungovala a chránila. Problém nastává až mnohem později, v dospělém vztahu, kde už je druhý ochotný a schopný být nablízku, ale starý systém pořád jede v původním nastavení a při každém přiblížení sepne tichou brzdu.

Jak se vyhýbavá vazba projevuje ve vztahu?

Nejde o diagnózu ani o škatulku, do které někoho zavřeme. Spíš o tendence, které se u lidí s vyhýbavým vzorcem objevují častěji. Můžete se v některých poznat, v jiných vůbec:

• Silná potřeba prostoru a času o samotě, obzvlášť po chvílích velké blízkosti nebo náročných emocí.
• Nepohodlí, když druhý začne mluvit o pocitech nebo chce probírat „nás“ a „kam to spěje“. Chuť téma odlehčit, odsunout nebo z něj vyklouznout.
• Vysoká hodnota nezávislosti a soběstačnosti, občas i hrdost na to, že člověk nikoho nepotřebuje.
• Při konfliktu spíš stažení a mlčení než hlasitá hádka. Odejít, zavřít se do sebe, věnovat se práci.
• Sklon vidět partnerovu touhu po blízkosti jako nárok nebo tlak, i když tak nebyla myšlená.

Pro partnera na druhé straně bývá tenhle vzorec matoucí a bolestný. Zažívá teplo a otevřenost, a pak, jako by někdo otočil vypínačem, náhlý odstup. Snadno si to vyloží po svém: nejsem dost důležitý, dělám něco špatně, on o mě nestojí. A čím víc se pak snaží blízkost získat zpátky, tím silněji ten druhý couvá.

Vyhýbavá a úzkostná vazba: tanec, který zná spousta párů

Vyhýbavý člověk se totiž velmi často potká s protějškem, který má opačný vzorec, úzkostnou vazbu, a potřebuje ujištění a blízkost, aby se cítil v bezpečí. Vznikne z toho pohyb, kterému se říká pronásledovatel a unikající: jeden se přibližuje a hledá kontakt, druhý couvá a hledá prostor. Čím víc jeden tlačí, tím víc druhý ustupuje, a naopak. Oba přitom chtějí totéž, cítit se v bezpečí, jen k tomu mají opačnou strategii, a ta jejich strategie se navzájem spouštějí.

Tenhle kruh, odborně negativní interakční cyklus, není vinou jednoho ani druhého. Je to past, do které oba spadnou společně. A dokud oba vidí jen povrch, tedy „on je studený“ a „ona je pořád nespokojená“, roztáčí se dál. Úleva přichází ve chvíli, kdy pod tím povrchem oba zahlédnou to samé: strach z toho, že v blízkosti nebudu v bezpečí.

Unikající neutíká od partnera. Utíká od pocitu, že v blízkosti může znovu narazit. A pronásledovatel netlačí ze zlé vůle. Tlačí, protože se bojí, že ho blízkost opustí.

Dá se vyhýbavá vazba změnit?

Ano, i když ne přes noc a ne silou. Citová vazba není doživotní razítko. Výzkum i praxe ukazují, že se dá postupně posouvat směrem k většímu bezpečí, odborně se tomu říká získaná zabezpečená vazba. Neděje se to tak, že by se člověk přinutil chtít víc blízkosti. Děje se to spíš tak, že nasbírá dost nových zkušeností, ve kterých se blízkost pojí s klidem, ne s rizikem, a starý odhad se pomalu přepíše.

• Pojmenovat obojí: potřebu prostoru i potřebu blízkosti. „Potřebuju teď chvíli sám, ale neodcházím od tebe a za hodinu se rád vrátím“ zní úplně jinak než mlčenlivé zmizení.
• Couvání nebrat jako odmítnutí, ale jako signál. Pro toho, kdo couvá, je to pozvánka všimnout si, co se v něm zrovna spustilo. Pro partnera je to informace, ne rozsudek.
• Blízkost dávkovat v malém a bezpečně. Krátký dotek, věta navíc, chvíle pozornosti bez nároku, že hned musí následovat velké sblížení. Bezpečí se staví z drobných opakovaných zkušeností.
• Netlačit a nespěchat. Čím menší tlak, tím míň se spustí obrana, a tím spíš se člověk s vyhýbavým vzorcem odváží zůstat.

Pokud si nejste jistí, který vzorec je vám nebo vašemu vztahu bližší, dobrým prvním krokem je náš test citové vazby. Neurčí o vás žádný verdikt, spíš vám pojmenuje tendence, se kterými pak jde dál pracovat. A když se ten tanec pronásledovatele a unikajícího nedaří rozmotat ve dvou, bývá párová terapie právě tím bezpečným místem, kde se dá zpomalit a uvidět, co se pod povrchem opravdu děje.

Otázky k zastavení

• Kdy naposledy jste ve vztahu ucítili potřebu couvnout? Co tomu těsně předcházelo, jaká blízkost nebo jaký nárok?
• Když potřebujete prostor, dokážete to říct nahlas tak, aby druhý slyšel „vrátím se“, a ne „mizím“?
• Poznáváte ve svém vztahu ten pohyb, kde jeden přibližuje a druhý ustupuje? Co by se stalo, kdybyste na chvíli oba zastavili?

Zdroje a doporučená četba

• John Bowlby: Vazba – základ teorie citové vazby a vnitřních pracovních modelů.
• Mary Ainsworthová: výzkum „neznámé situace“ a jednotlivých typů vazby u dětí.
• Amir Levine, Rachel Hellerová: Attached – přehledný úvod do vazby v dospělých vztazích, včetně vyhýbavého vzorce.
• Stan Tatkin: Wired for Love – jak spolu vycházejí partneři s odlišnou vazbou.
• Sue Johnson: Držme se pevně – práce s cyklem přibližování a unikání v páru.