Dezorganizovaná citová vazba: když blízkost láká a děsí zároveň

Petra se do vztahu vrhá naplno. Když je blízkost velká, cítí se konečně doma. Jenže právě ve chvíli, kdy je nejhezčeji, se v ní něco sevře a ona najednou udělá krok pryč: vyvolá hádku, ochladne, zvažuje, jestli to má cenu. Sama tomu nerozumí. Touží po blízkosti víc než po čemkoli jiném, a přesto ji ta samá blízkost ve chvíli, kdy dorazí, dokáže vyděsit. Rozjede se pohyb, který mate ji i partnera: pojď blíž, ne, radši odejdi.

Tenhle rozpor, kdy člověk blízkost zároveň hledá i před ní couvá, bývá znakem dezorganizované citové vazby. Je to nejsloženější a zpravidla nejbolestnější ze čtyř stylů a stojí za to o něm mluvit s citem, protože se za ním často skrývá stará bolest.

Co je dezorganizovaná citová vazba?

Zatímco úzkostná vazba blízkost pojišťuje a vyhýbavá si od ní drží odstup, dezorganizovaná dělá obojí najednou, a to je právě to matoucí. Nemá jednu jasnou strategii. V jednu chvíli člověk blízkost silně shání, v další ji stejně silně odstrkuje. Odborně se mluví o tom, že chybí souvislý způsob, jak s blízkostí zacházet, protože ta blízkost byla kdysi spojená s protichůdnou zkušeností zároveň.

Pojmenování dezorganizovaná se přitom netýká člověka jako celku. Neříká, že je někdo chaotický nebo nezvladatelný. Popisuje jen ten konkrétní vzorec kolem blízkosti a bezpečí. V ostatních oblastech života může být takový člověk velmi funkční a spolehlivý.

Odkud se dezorganizovaná vazba bere?

Nejčastěji z rané zkušenosti, kdy ten, kdo měl být zdrojem útěchy, byl zároveň zdrojem strachu nebo byl hodně nevyzpytatelný. Když se dítě bojí a přirozeně se obrací pro ochranu právě k tomu, kdo ten strach vyvolává, dostane se do neřešitelné situace: stejný člověk je útočiště i hrozba. Tělo i mysl na to nemají jednotnou odpověď, a tak vzniká ta rozpolcenost. Bývá to spojené s traumatem, zanedbáním nebo životem v prostředí, kde se nedalo předvídat, co přijde.

I tady platí, že to nebyla vada dítěte, ale co nejlepší možná odpověď na situaci, která žádnou dobrou odpověď nenabízela. Vzorec, který kdysi pomáhal přežít v nejistém prostředí, se ale později přenáší do vztahů, kde už je partner bezpečný, a přesto se stará rozpolcenost spouští dál.

Jak se dezorganizovaná vazba projevuje ve vztahu?

Jde o tendence, ne o diagnózu ani o nálepku. Můžete se poznat jen v některých:

• Silné střídání přiblížení a odstupu: intenzivní blízkost, po které přijde náhlé stažení nebo odmítnutí, často bez zjevné příčiny.
• Blízkost, která zároveň láká i děsí. Právě ve chvílích největšího sblížení se může ozvat úzkost nebo nutkání utéct.
• Obtížná důvěra: hluboká touha být přijatý a zároveň očekávání, že blízkost dřív nebo později ublíží.
• Silné, rychle se měnící emoce ve vztahu, kterým člověk sám úplně nerozumí.
• Někdy chvíle, kdy se člověk cítí jakoby mimo sebe, odpojený, když je toho na nervový systém moc.

Pro partnera bývá tenhle pohyb matoucí a snadno si ho vyloží jako rozmar nebo nezájem. Ve skutečnosti za ním stojí opak: velká touha po blízkosti, kterou ale doprovází stejně velký strach. Není to hra ani manipulace. Je to vnitřní rozpor, který ten člověk nese, často aniž by mu sám rozuměl.

Dezorganizovaná vazba není chaos ani nevyzpytatelnost z rozmaru. Je to člověk, který se naučil, že místo, kde se hledá bezpečí, může zároveň bolet. A tak k blízkosti jde a couvá zároveň.

Dá se s dezorganizovanou vazbou pracovat?

Ano, a stojí za to to zdůraznit, protože právě u tohohle vzorce bývá naděje na posun největší, i když cesta je pozvolná. Základem je bezpečí: opakovaná zkušenost, že blízkost tentokrát neubližuje, že se dá být blízko a přesto zůstat v klidu. To se buduje v malých krocích a chce to čas, protože nervový systém staré zprávě o nebezpečí věří hluboce.

Protože dezorganizovaná vazba často souvisí s traumatem, bývá tady odborná podpora obzvlášť cenná, mnohem víc než u ostatních stylů. Individuální terapie zaměřená na trauma i párová terapie umí vytvořit prostor, kde se dá k té staré bolesti přiblížit bezpečně a postupně. Není to slabost vzít si na to průvodce, spíš rozumný krok, protože sám se člověk k některým místům dostává těžko.

• Hledat a posilovat pocit bezpečí v přítomnosti, ne se hned nutit do velké blízkosti.
• Pojmenovat rozpor nahlas: „Chci být blízko a zároveň se toho bojím“ je pro partnera srozumitelnější než náhlé zmizení.
• Zpomalit ve chvílích, kdy se spustí úzkost, a vrátit se do těla a do přítomné chvíle, než přijde reakce.
• Zvážit odbornou podporu zaměřenou na trauma, individuální i párovou, jako bezpečné místo pro tuhle práci.

Jestli se v tomhle popisu poznáváte, dobrým prvním krokem k porozumění je náš test citové vazby, který pojmenuje vaše převažující tendence. A pokud cítíte, že se za tím vzorcem skrývá stará bolest, nezůstávejte v tom sami: párová i individuální terapie je právě takové bezpečné místo, kde se dá začít.

Otázky k zastavení

• Stává se vám, že vás blízkost přitahuje i děsí zároveň? Kdy naposledy jste to zažili?
• Poznáte tělesný signál, kterým se u vás strach z blízkosti ohlašuje, dřív než na něj zareagujete?
• Kdo nebo co ve vašem životě je zdrojem opravdového klidu, místem, kde se cítíte bezpečně bez podmínek?

Zdroje a doporučená četba

• John Bowlby, Mary Ainsworthová: základy teorie citové vazby a jejích typů.
• Mary Main, Judith Solomon: popis dezorganizovaného vzorce vazby u dětí.
• Bessel van der Kolk: Tělo sčítá rány – trauma a jeho stopa v těle a ve vztazích.
• Daniel Siegel: The Developing Mind – jak rané zkušenosti utvářejí vazbu a mozek.
• Sue Johnson: Držme se pevně – budování bezpečné blízkosti v páru.