Úzkostná citová vazba: proč se při odstupu spustí strach z opuštění

Klára píše partnerovi zprávu a vidí, že si ji přečetl. Uplyne hodina, dvě, žádná odpověď. Rozumově ví, že má nejspíš práci. A přesto se jí sevře žaludek a hlavou začnou probíhat scénáře: udělala jsem něco špatně, ochládá to, odchází. Když se večer ozve s obyčejným „promiň, byl jsem zavalený“, uleví se jí tak silně, až ji to samotnou překvapí. Ta úleva ale nevydrží dlouho. Za pár dní přijde další chvíle ticha a s ní stejný osten strachu.

Tenhle vnitřní poplach při každém náznaku odstupu zná spousta lidí. Zvenčí to může vypadat jako žárlivost nebo přehnaná náročnost. Zevnitř je to úzkost z toho, že blízkost, na které mi záleží, může každou chvíli zmizet. Takhle se často projevuje úzkostná citová vazba.

Co je úzkostná citová vazba?

Teorie citové vazby, kterou začali John Bowlby a Mary Ainsworthová, popisuje, že si z raných zkušeností s blízkostí neseme vnitřní odhad, co se dá od druhých čekat, když je potřebujeme. U úzkostné vazby se tento odhad zjednodušeně naučil, že blízkost je nejistá, může být, ale nemusí, a proto je potřeba ji hlídat a znovu a znovu si ji pojišťovat.

Odborníci mluví o hyperaktivační strategii. Je to přesný opak vyhýbavého vzorce, kde se signály blízkosti tlumí. Tady se naopak zesilují: systém raději spustí poplach o jednu chvíli dřív a o něco silněji, aby náhodou neušlo, že se druhý vzdaluje. Není to rozhodnutí ani manipulace. Je to naučený způsob, jak si zajistit, že o vztah nepřijdu.

Úzkostná vazba nekřičí „jsi můj“. Křičí „zůstaň, prosím, protože si nejsem jistý, že opravdu zůstaneš“. Pod potřebou ujištění je strach, ne vlastnická touha.

Odkud se úzkostná vazba bere?

Nejčastěji z rané zkušenosti, že blízkost přicházela nespolehlivě. Ne že by úplně chyběla, spíš byla nevyzpytatelná: jednou vřelá a dostupná, jindy nepřítomná nebo zahlcená vlastními starostmi. Dítě, které nikdy dopředu neví, jestli teď útěcha přijde, se naučí být neustále ve střehu a dělat, co může, aby si pozornost udrželo. Ta ostražitost je docela chytrá adaptace na prostředí, kde se blízkost nedala brát za samozřejmost.

Stejně jako u ostatních vzorců je důležité vidět to bez odsudku. Ta strategie kdysi dávala smysl a pomáhala udržet spojení, na kterém záviselo bezpečí. Potíž je, že v dospělém vztahu jede dál v původním nastavení a spouští poplach i tam, kde je druhý ve skutečnosti spolehlivě nablízku.

Jak se úzkostná vazba projevuje ve vztahu?

Nejde o diagnózu, ale o tendence, které se u lidí s úzkostným vzorcem objevují častěji. V něčem se poznáte, v jiném vůbec:

• Velká citlivost na odstup: změna tónu, kratší zpráva nebo mlčení snadno spustí obavu, že něco není v pořádku.
• Silná potřeba ujištění, že vztah drží a druhý neodchází, a úleva, když ho člověk dostane, byť často jen na chvíli.
• Sklon přemýlet a vracet se k tomu, co partner řekl nebo neřekl, a hledat v tom skryté signály.
• Při pocitu odpojení spíš přibližování a naléhání než stažení: chuť to hned vyříkat, být v kontaktu, získat blízkost zpátky.
• Tendence odsouvat vlastní potřeby, aby si člověk blízkost udržel, a pak se cítit nedoceněný.

Pro partnera na druhé straně to někdy bývá těžké unést, hlavně když sám potřebuje víc prostoru. Může mít pocit, že nic není nikdy dost, že ujištění se rozpustí a za chvíli je potřeba znovu. Přitom to, co ten druhý opravdu shání, není kontrola. Je to klid, že blízkost vydrží i ve chvíli, kdy zrovna není na dosah.

Úzkostná a vyhýbavá vazba: dobře známý tanec

Úzkostný člověk se velmi často zamiluje do někoho s opačným vzorcem, vyhýbavou vazbou, který při přílišné blízkosti potřebuje couvnout. Vznikne z toho pohyb, kterému se říká pronásledovatel a unikající: jeden se přibližuje a shání ujištění, druhý ustupuje a shání prostor. Čím víc jeden tlačí, tím víc druhý couvá, a naopak. Oba přitom chtějí totéž, cítit se v bezpečí, jen k tomu jdou opačnou cestou a navzájem se spouštějí. Podrobněji jsme se na druhou stranu tohohle tance dívali v článku o vyhýbavé citové vazbě.

Pronásledovatel netlačí ze zlé vůle. Přibližuje se, protože se bojí, že když poleví, blízkost zmizí. A čím silněji přibližuje, tím víc ten druhý ustupuje.

Dá se úzkostná vazba zklidnit?

Ano, i když ne příkazem „přestaň se bát“. Citová vazba není doživotní razítko, dá se posouvat směrem k většímu klidu, odborně k získané zabezpečené vazbě. Neděje se to potlačením úzkosti, ale tím, že člověk nasbírá dost zkušeností, ve kterých odstup neznamená ztrátu, a zároveň se učí utišit sám sebe, ne se spoléhat jen na ujištění zvenčí.

• Pojmenovat poplach dřív, než se rozjede: „Když se mi neozveš, spustí se ve mně strach, i když rozumově vím, že máš práci.“ Řečený strach se sdílí líp než výčitka.
• Domluvit si drobná spolehlivá gesta, o která se dá opřít: krátká zpráva, že jsem v pořádku a večer se ozvu. Předvídatelnost tlumí úzkost víc než velká slova.
• Trénovat vlastní zklidnění: dech, pohyb, kontakt s tělem, chvíli počkat, než se poplach usadí, a teprve pak reagovat.
• Nebrat partnerovu potřebu prostoru jako důkaz odchodu. Odstup a odmítnutí nejsou totéž, i když je úzkost snadno zamění.

Jestli si nejste jistí, který vzorec je vám bližší, dobrým prvním krokem je náš test citové vazby: nedá vám verdikt, spíš pojmenuje tendence, se kterými pak jde pracovat. A když se ten kruh přibližování a unikání nedaří rozmotat ve dvou, bývá párová terapie právě tím bezpečným místem, kde se dá zpomalit a uvidět, oč oběma doopravdy jde.

Otázky k zastavení

• Kdy naposledy ve vás odstup partnera spustil poplach? Co přesně mu předcházelo a co jste si v tu chvíli začali domýšlet?
• Dokážete říct nahlas „teď potřebuju ujistit“, aniž byste to zabalili do výčitky?
• Co vás nejspolehlivěji zklidní, když se strach z opuštění ozve? Máte to po ruce i ve chvíli, kdy druhý zrovna není k dispozici?

Zdroje a doporučená četba

• John Bowlby: Vazba – základ teorie citové vazby a vnitřních pracovních modelů.
• Mary Ainsworthová: výzkum „neznámé situace“ a typů vazby u dětí.
• Amir Levine, Rachel Hellerová: Attached – úzkostný vzorec v dospělých vztazích a jak s ním vyjít.
• Sue Johnson: Držme se pevně – práce s cyklem přibližování a unikání v páru.
• Stan Tatkin: Wired for Love – jak spolu vycházejí partneři s odlišnou vazbou.