Vyhýbavá vazba a sex: proč tělo funguje, ale blízkost vázne

Adam se s partnerkami nikdy netrápil kvůli sexu. Naopak. Byl v tom uvolněný, pozorný, vyhledávaný. Vztahy přicházely snadno. A přesto se pokaždé po pár měsících ozvalo totéž: „Jako bys u toho nebyl.“ Adam tomu dlouho nerozuměl. Vždyť byl u toho celý, tělem docela jistě. Jenže partnerky nemluvily o těle.

Mluvily o něčem, co je těžké pojmenovat. O tom okamžiku, kdy se dva lidé na vteřinu přestanou ovládat a nechají se vidět. Ten okamžik u Adama nepřicházel. A on sám o něm ani nevěděl, že chybí.

Tohle je příběh, který v terapeutické praxi slýchám častěji, než by se čekalo. Vyhýbavá citová vazba se často zaměňuje za nezájem o blízkost nebo za nižší chuť na sex. Bývá to ale jinak. Sex může být přítomný, dokonce ho může být hodně. Co se ztrácí, je jiná vrstva.

Co vlastně znamená vyhýbavá vazba?

Vyhýbavá citová vazba je jeden ze způsobů, jak se člověk naučil zacházet s blízkostí. Vznikla dávno, obvykle v dětství, kdy okolí spolehlivě nereagovalo na potřebu útěchy nebo kontaktu. Dítě se tehdy naučilo nesmírně užitečnou věc: spolehnout se samo na sebe a příliš nečekat od druhých. Tělo si zapamatovalo, že blízkost se nevyplácí, a raději ji začalo tlumit dřív, než začne bolet.

John Bowlby a Mary Ainsworthová, kteří teorii vztahové vazby položili, popisovali tenhle vzorec jako obranu, ne jako chybu. Není to charakterová vada ani neschopnost milovat. Je to naučená strategie přežití, která kdysi dávala smysl a která v dospělém vztahu pracuje dál, i když už není potřeba.

Klíčové slovo je deaktivace. Když se blízkost začne prohlubovat, v člověku s vyhýbavou vazbou se tiše zapne systém, který ji ztlumí. Ne vědomě. Spíš jako reflex. Náhle se objeví potřeba prostoru, drobná kritika partnera, myšlenka „tohle je moc“, únik do práce nebo do telefonu. Blízkost se odsune do bezpečné vzdálenosti.

Proč tedy sex fungovat může?

Protože sex a intimita nejsou totéž. To je to nedorozumění, na kterém se láme spousta vztahů.

Sex je akt. Má jasný začátek, průběh a konec. Dá se v něm být kompetentní, pozorný k druhému, technicky skvělý. A dá se v něm zůstat v bezpečí, protože tělo umí dělat věci, aniž by se otevřelo srdce. Pro člověka s vyhýbavou vazbou může být sex dokonce příjemnější než rozhovor u snídaně, protože má scénář a hranice. Ví se, co se děje.

Intimita je něco jiného. Je to okamžik, kdy odložím výkon i kontrolu a nechám druhého, aby mě viděl takového, jaký jsem, i s tím nehotovým a měkkým uvnitř. Esther Perelová to popisuje jako rozdíl mezi tím být nahý a být obnažený. Svléknout se je snadné. Nechat se vidět je to těžké.

Svléknout tělo umí skoro každý. Nechat druhého, aby viděl i to, co je pod kůží, je docela jiná odvaha.

Proto vyhýbavá vazba sexu bránit nemusí. Někdy ho naopak používá. Sex se stane mostem k blízkosti, který nevyžaduje slova ani odevzdání. Tělo řekne „jsem tu s tebou“, aniž by to muselo říct člověk. A partner na druhé straně dlouho cítí, že něco nesedí, ale nedokáže na to ukázat prstem, protože po formální stránce je přece všechno v pořádku.

Podle čeho se to pozná?

Nejde o jeden příznak, spíš o vzorec, který se opakuje. Popisně, bez soudu, tady jsou obrysy, v nichž se páry často poznávají:

• Sex bývá snazší než rozhovor o pocitech. Tělesná blízkost jde hladce, ale otázka „co se v tobě zrovna děje“ narazí na ticho nebo odvedení jinam.
• Po vyvrcholení přichází rychlé odpojení. Chvíle mazlení a doznívání, kdy je člověk nejzranitelnější, bývá zkrácená nebo přeskočená.
• Vášeň často roste se vzdáleností. Touha se probouzí, když je partner méně dostupný, a tlumí se, jakmile se vztah usadí a přinese jistotu.
• Objevuje se tichá kritika. Drobné výhrady k partnerovi, které se zapnou právě ve chvílích, kdy je blízkost největší.
• Zůstává pocit samoty vedle druhého. Jeden z dvojice popisuje, že se cítí sám, i když spolu právě byli co nejblíž.

Ne každý bod znamená vyhýbavou vazbu. Život přináší únavu, stres, období, kdy je tělo dál než srdce. O vzorci mluvíme teprve tehdy, když se stažení opakuje právě v momentech, kdy se vztah chce prohloubit.

Co se děje v těle toho druhého?

Na vyhýbavou vazbu se často díváme jen očima toho, kdo se stahuje. Jenže vedle něj obvykle stojí někdo, kdo tu vzdálenost cítí velmi silně, protože se často jedná o partnera s úzkostnější vazbou. A tady vzniká kruh, který Sue Johnsonová, zakladatelka emočně zaměřené párové terapie, popsala možná nejpřesněji ze všech.

Jeden se přibližuje, protože touží po ujištění. Druhý se stahuje, protože přiblížení v něm spouští úzkost. Čím víc jeden hledá kontakt, tím víc druhý potřebuje prostor. A čím víc se druhý vzdaluje, tím zoufaleji ho první shání. Oba přitom chtějí totéž. Být v bezpečí. Jen se k tomu bezpečí každý vydal opačným směrem.

Stephen Porges by dodal, že nejde o rozmar ani o zlou vůli. Náš nervový systém neustále vyhodnocuje, jestli je blízkost bezpečná. U člověka s vyhýbavou vazbou tělo v okamžiku hluboké intimity zahlásí falešný poplach a spustí obranu dřív, než hlava stihne říct, že žádné nebezpečí nehrozí. Deb Dana tomu říká pohyb do ochrany. Není to volba. Je to reflex.

Vzdálenost mezi dvěma lidmi zřídka znamená, že o sebe nestojí. Častěji jde o dva různé způsoby, jak se bránit stejnému strachu.

Dá se s tím vůbec něco dělat?

Dá. A první krok je paradoxně úlevný: přestat to brát jako poruchu, kterou je nutné opravit. Vyhýbavá vazba není zeď, kterou má člověk zbourat vůlí. Je to citlivé místo, které potřebuje čas a bezpečí, aby uvěřilo, že tentokrát blízkost neublíží.

Pro toho, kdo se stahuje, bývá zásadní naučit se všímat si okamžiku deaktivace. Toho drobného impulzu odejít, zkritizovat, uzavřít se, který přichází právě ve chvíli největší blízkosti. Nejde o to impulz potlačit. Jde o to ho zahlédnout a zůstat o vteřinu déle, než tělo velí. Zůstat u druhého po sexu o pár minut navíc. Říct jednu větu o tom, co se ve mně teď děje, i když to není pohodlné.

Pro toho druhého bývá stejně důležité pochopit, že partnerovo stažení není odmítnutí jeho osoby. Že za zdí není chlad, ale zahlcení. Tlak a shánění vzdálenost jen prohlubují. Trpělivá, klidná dostupnost, která netlačí, naopak nervovému systému toho druhého postupně ukazuje, že blízkost je tentokrát bezpečná.

A pak je tu obojí dohromady, kus po kuse. Odvaha zůstat vidět u jednoho, trpělivost nechat prostor u druhého. Právě proto je párová terapie u tohoto vzorce tak účinná: vztah, který zranil, se dá i uzdravit ve vztahu. Bezpečí se totiž nebuduje o samotě. Rodí se v okamžicích, kdy se člověk odváží být blízko a zjistí, že to tentokrát vydrželo.

Sex přitom nemusí být problém, který se má vyřešit. Může být místem, kde ta cesta začne. Když se z aktu stane pomalu i setkání, když po něm zůstane pár minut ticha, ve kterých spolu dva lidé prostě jsou, blízkost už není hrozba. Je to domov, do kterého se dá vracet.