Kdy vyhledat sexuálního terapeuta a co se v takové terapii vlastně děje

Existují věty, které se píšou do vyhledávače pozdě večer, potmě, se ztlumeným displejem. „Proč mě to nebaví.“ „Proč to bolí.“ „Kolikrát za měsíc je normální.“ A někdy taky: „sexuální terapeut“. Ta poslední věta bývá ze všech nejtěžší, protože přiznává, že to samo nepřešlo.

Kolem sexuální terapie je u nás pořád dost mlhy. Někdo si pod ní představí vyšetřovnu a lékařský přístroj, jiný něco, co hraničí s neslušností, další ji odkládá s tím, že „na to přece nemusíme chodit nikam“. Přitom jde o poměrně nudnou věc: dva partneři nebo jeden člověk sedí v terapeutovně, oblečení, a mluví o něčem, o čem se doma mluvit nedaří. Nic se nesvléká, nic se nepředvádí, nikdo nic nehodnotí. Následující text shrnuje, v jakých situacích taková práce dává smysl – a co v ní člověka čeká.

Co vlastně dělá sexuální terapeut?

Sexuální terapeut pracuje řečí. Pomáhá dvěma partnerům (nebo jednomu člověku) porozumět tomu, co se v jejich intimitě děje: kde se sešla tělesná stránka věci s tou vztahovou, jaká očekávání se kolem sexu nabalila, co kdo prožívá ve chvíli, kdy se druhý přiblíží nebo odtáhne. Mezi setkáními někdy dostanete něco na doma – nejčastěji cvičení s doteky, které do sexuální terapie zavedli William Masters a Virginia Johnson: postupné, pomalé, zpočátku bez cíle vzrušit, právě proto, aby z doteku vypadl výkon.

Od lékaře se tahle práce liší úhlem pohledu. Sexuolog nebo gynekolog se dívá na tělo: hormony, cévy, nervy, léky, nemoci, případně medikaci. Párový terapeut se dívá na vztah jako celek. Sexuální terapie stojí přesně na tom místě, kde se tělo a vztah potkávají – protože tam se také většina potíží odehrává. V českém prostředí bývají tyhle role často propojené v jednom člověku nebo v jednom pracovišti a je zcela běžné, že terapeut na začátku doporučí i lékařské vyšetření.

Sexuální terapie není o technikách. Je o tom, aby dva partneři přestali být v ložnici sami.

Proč se s tím čeká tak dlouho?

Odklad má u sexuálních témat svou vlastní logiku. Za prvé je tu naděje, že to přejde samo – a někdy opravdu přejde, protože období, kdy je sexu míň, patří k mnoha dlouhým vztahům. Za druhé je tu stud: přiznat potíž s intimitou znamená vpustit cizího člověka do nejzranitelnější místnosti vztahu. A za třetí je tu tichá představa, že sex by měl fungovat sám od sebe, takže potřebovat s ním pomoc se čte jako důkaz, že je něco špatně s vámi nebo s vaším vztahem.

Cena za odklad ale bývá vyšší, než se zdá. Když se téma roky neotevře, obvykle nezůstane stát na místě – kolem něj se nabalí vyhýbání, domněnky a raněnost. Z jedné konkrétní obtíže („bolí mě to“, „nedaří se mi“) se pomalu stane celý příběh o vztahu („nemá o mě zájem“, „nejsem pro něj dost“). A rozmotávat příběh je vždycky pracnější než tu původní obtíž. Nabízí se tedy prostá otázka: kdyby vás dva měsíce bolelo koleno, jak dlouho byste čekali? A co dělá tohle téma jiným?

Kdy se o sexu nedaří mluvit ani spolu

Potíže s komunikací o sexu jsou zřejmě nejčastější důvod, proč páry do sexuální terapie přicházejí – a zároveň ten nejméně nápadný. Zvenčí to nevypadá jako problém. Nic se neděje. Jen se o tom nemluví.

Ticho kolem sexu má většinou dobrý důvod: mluvit o něm je riskantní. Když řeknu, co bych chtěl, můžu být odmítnut nebo zesměšněn. Když řeknu, co mi nevyhovuje, můžu druhého zranit v místě, kde je nejcitlivější. Mnoho párů proto vyvine sofistikovanou neverbální řeč – dotek na rameni, otočení zády, dřívější odchod do postele, zapnutá televize – a pak se v ní roky navzájem vykládají špatně. Terapeut v tomhle případě nepřináší nové techniky, ale nový jazyk a bezpečí ho použít: přítomnost třetího člověka často stačí k tomu, aby věta, která doma nešla vyslovit deset let, byla venku během první hodiny. Podrobněji se tomu věnuje článek Jak mluvit o sexu bez ostychu.

Kdy se touhy rozcházejí

Rozdíl v míře sexuální touhy patří k nejčastěji uváděným důvodům, proč páry vyhledávají odbornou pomoc. Podstatné je, že rozdíl sám o sobě nic neznamená – dva partneři se prakticky nikdy netrefí do stejné frekvence, stejné chuti a stejného načasování. Bolestivé bývá to, co si o tom rozdílu oba začnou myslet. Ten s menší chutí se často cítí jako někdo, kdo něco dluží. Ten s větší jako někdo, kdo je pořád málo chtěný. A pak už nejde o sex, ale o hodnotu v očích toho druhého.

Do hry navíc vstupuje způsob, jakým se touha vůbec probouzí. Kanadská lékařka Rosemary Basson popsala, že u části lidí – častěji, ale ne výhradně u žen – chuť nepřichází předem jako spontánní nápad, ale až během blízkosti, jako odpověď na dotek a bezpečí. Kdo čeká, až ho to „samo napadne“, může čekat velmi dlouho a mylně z toho usoudit, že o partnera nestojí. Rozdíl mezi spontánní a odpovídající touhou rozebírá text Spontánní a responzivní touha; o samotném nesouladu pak Nesoulad libida.

Když sex bolí

Bolest při sexu je téma, které patří k odborníkovi vždycky. Ne proto, že by šlo o něco děsivého, ale proto, že bolest má tendenci se sama udržovat. Tělo, které očekává bolest, se preventivně stáhne – svaly pánevního dna se napnou, vzrušení klesne, tkáně jsou méně prokrvené a bolest je pak ještě větší. Vznikne kruh, ve kterém se strach a bolest živí navzájem.

Pořadí kroků bývá docela jasné. Nejdřív lékařské vyšetření, protože příčina může být tělesná: zánět, endometrióza, jizvy po porodu, kožní potíže, hormonální změny, u mužů například potíže s předkožkou nebo zánět prostaty. Pak často fyzioterapie pánevního dna, která učí napjaté svaly povolit. A souběžně s tím terapeutická práce se strachem, se studem a s dohodou v páru – protože bolest se v ložnici málokdy týká jen jednoho těla. Jedna věc přitom platí bez výjimky: bolest není něco, co je třeba vydržet, aby byl druhý spokojený. Opakovaně překonávaná bolest tělo obvykle naučí se stáhnout ještě dřív.

Když vzrušení nebo vyvrcholení nepřichází

Potíže s dosažením či udržením vzrušení a potíže s vyvrcholením jsou v terapii běžné téma. Znovu platí, že nejprve stojí za to vyloučit tělesné a lékové příčiny – zvlášť když se něco změnilo poměrně náhle. Vliv mívají cévní a hormonální potíže, cukrovka, kouření, alkohol, nedostatek spánku a řada léků, nejznámější jsou v tomhle ohledu některá antidepresiva.

Když je tělesná stránka v pořádku, dostává se ke slovu druhá polovina příběhu. Vzrušení nefunguje jako vypínač, ale spíš jako auto s plynem a brzdou zároveň: vedle toho, co člověka vzrušuje, hraje roli i všechno, co ho brzdí – únava, spěch, obava z výkonu, otevřené dveře od dětského pokoje, nevyřčená zlost z odpoledne. Tento model dvojí kontroly popsali sexuologové John Bancroft a Erick Janssen a u nás ho zpopularizovala kniha Emily Nagoski. Velmi častou brzdou je přitom samo sledování vlastního výkonu – Masters a Johnson mu říkali pozorovatelství: člověk je uprostřed milování napůl divákem, který hodnotí, jak si vede. Tím se pozornost odklání od prožitku k výkonu, a vzrušení klesá. Kanadská psycholožka Lori Brotto s tímhle mechanismem pracuje pomocí všímavosti a její studie ukazují, že návrat pozornosti do těla dokáže s obtížemi s touhou a vzrušením u části lidí pohnout.

Vzrušení není vypínač. Je to rovnováha mezi tím, co vás rozjíždí, a vším, co potichu brzdí.

Když se má po nevěře obnovit intimita

Obnova intimity po nevěře je samostatná kapitola, protože se v ní potkávají dvě věci, které jdou proti sobě. Tělesná blízkost bývá jedním z mála způsobů, jak si znovu ověřit, že spolu ještě jsme. A zároveň je to přesně to místo, kde se rána otevírá nejvíc – uprostřed doteku se můžou vynořit vtíravé představy, srovnávání, otázky, na které se nikdo neptá nahlas.

Páry po nevěře se v tomhle bodě často rozdělí na dvě strategie. Jedni spěchají: sex má co nejrychleji přebít, co se stalo, a být důkazem, že je vyhráno. Druzí odkládají, dokud „nebude důvěra“ – jenže ta se nedostaví jako datum v kalendáři. Terapeutická práce většinou hledá třetí cestu: velmi pomalé přibližování s právem kdykoli zastavit, oddělení doteku od povinnosti a hlavně jasnou domluvu, co s tím, když se rána během blízkosti otevře. To, jak zrada zasahuje tělo a co ránu doopravdy hojí, rozvádí text Proč zrada bolí i po měsících.

Když se tělo změní: po porodu, v menopauze, s věkem, s nemocí

Přizpůsobení se změnám v sexualitě je patrně nejpodceňovanější důvod k vyhledání odborníka. Tělo se totiž mění, ať chceme nebo ne. Po porodu bývá jiné hojení, jiná citlivost, jiná hladina hormonů při kojení a hlavně jiná dostupnost sebe sama pro kohokoli dalšího. V menopauze se mění sliznice i chuť a leccos, co dřív fungovalo bez přemýšlení, najednou potřebuje čas a péči. S věkem se u mužů proměňuje spolehlivost erekce a rychlost návratu vzrušení. Vážná nemoc, onkologická léčba, operace v oblasti pánve, chronická bolest nebo zranění dokážou celou dosavadní představu o sexu položit.

Terapie tady většinou neslibuje návrat do stavu před změnou. Dělá něco jiného: pomáhá dvěma partnerům domluvit se znovu na tom, co pro ně vlastně sex je. Když z jeho definice vypadne jediný povinný scénář, obvykle se objeví docela dost prostoru – pro pomalost, pro jiné druhy doteku, pro pomůcky a lubrikanty, pro rozhovor o tom, co je teď příjemné a co ne. Mnohé páry popisují, že jim právě tahle nucená revize otevřela intimitu, o které dřív nevěděly. A mnohé také to, že to nejdřív dost bolelo. Období hned po narození dítěte rozebírá samostatně Intimita po dětech.

Když je kolem sexu stud, úzkost nebo vina

Úzkost, stud, vina a rozpaky kolem sexu bývají v pozadí mnoha ostatních potíží. Stud se přitom málokdy hlásí jménem. Poznat se dá spíš podle chování: zhasnuté světlo, odvrácený pohled, nechuť nechat se prohlížet, tělo schované i po letech společného života, humor, kterým se téma vždycky zlehčí.

Odkud se bere, se dá obvykle vystopovat – z rodinných poselství, náboženské výchovy, poznámek o postavě, prvních nešikovných zkušeností, z komentářů, které padly jednou a zůstaly na dvacet let. Někdy je za tím vážnější zranění nebo překročená hranice v minulosti a pak je terapeutická podpora spíš nutností než volbou. Terapie se studem nepracuje tak, že by ho vyvracela („nemáš se za co stydět“ nikdy nikomu nepomohlo). Spíš mu dává místo, kde může být vysloven a nemusí být skrývaný – a pak se často ukáže, že jeho síla byla z velké části v tom mlčení. Podrobněji o tom pojednává Co blokuje intimitu.

Jak taková terapie probíhá?

První setkání bývá překvapivě obyčejné. Mluví se o tom, s čím přicházíte, jak dlouho to trvá, co jste už zkusili a co byste si přáli, aby bylo jinak. Terapeut se ptá i na věci, které mohou znít nesouvisle – na spánek, na práci, na to, jak se doma řeší konflikty, na zdravotní historii. Sex se totiž málokdy odehrává odděleně od zbytku života.

• Sedí se oblečený a mluví se. Žádná tělesná vyšetření, žádné předvádění, žádný dotek mezi terapeutem a klientem – to je za hranicí profese, vždy a bez výjimky.
• Cvičení se dělají doma, ne v terapeutovně. Nejčastěji jde o pomalé doteky s jasně vymezenými hranicemi a s dohodou, že cílem není vzrušení ani vyvrcholení.
• Chodit můžete oba i sám. Ideální bývá dvojice, ale hodně se dá udělat i s jedním – zvlášť u studu, úzkosti nebo starých zranění.
• Délka se různí. Někdy stačí pár setkání na rozmotání nedorozumění, jindy jde o práci na měsíce.
• Terapeut nesoudí a nepředepisuje, jak často by se mělo. Hledá s vámi, co dává smysl právě u vás.

Zbývá otázka, která zaznívá skoro pokaždé: co když druhý jít nechce. Odpověď je méně beznadějná, než se zdá. Jeden partner může svým dílem dynamiku výrazně pohnout – tím, jak vysloví přání, jak přijme odmítnutí, jak přestane vyhýbání číst jako důkaz nezájmu. A někdy se druhý přidá později, když vidí, že se v terapeutovně nikdo neobviňuje. Tomu, kdy má smysl chodit samostatně, se věnuje článek Když jeden chce terapii a druhý ne.

Ať už se rozhodnete jakkoli, možná stojí za to nechat si projít hlavou jednu věc. Většina párů, které se do sexuální terapie nakonec dostanou, popisuje totéž: nejtěžší nebylo mluvit před cizím člověkem. Nejtěžší bylo těch několik let předtím, kdy se nemluvilo vůbec s nikým.