Páry nepotřebují víc vášně. Potřebují se cítit v bezpečí

Do poradny přijde pár a řekne to skoro stejnými slovy jako ten před ním. „Máme se rádi, ale vyhaslo to. Chybí nám vášeň.“ V hlavě mají obrázek, který znají z filmů a z instagramových citátů: opravdový vztah je ten, kde to mezi dvěma lidmi neustále jiskří. Když to jiskří míň, něco je špatně a je potřeba to dohnat. Víc odvahy, víc romantiky, víc erotiky.

A pak se v terapii ukáže něco jiného. Ti dva se spolu necítí bezpečně. Ne dramaticky – nikdo nikoho nebije, nikdo neodešel. Jen se mezi nimi během let nasčítalo dost drobných chvil, kdy jeden druhého potřeboval a nedočkal se. Dost okamžiků, kdy bylo bezpečnější mlčet než říct, co bolí. A tělo, které se necítí v bezpečí, netouží. Stáhne se. Hlídá.

Tuhle záměnu – chceme vášeň, ale ve skutečnosti nám chybí bezpečí – dobře popisuje americký párový terapeut George Faller. Než se stal lektorem emočně zaměřené terapie, byl řadu let hasičem. Možná právě proto mluví o vztazích jazykem, který sedí: než začneš hasit, musíš vědět, kde to hoří. A u párů to skoro nikdy nehoří tam, kde si myslí.

Kde se vzal mýtus věčně vášnivého vztahu?

Představa, že vztah má být neustále vášnivý, je mladá a hodně reklamní. Popkultura, ezoterické proudy i část průvodců osobním rozvojem drží při životě obraz dvou lidí, kteří se po letech pořád dychtivě vrhají jeden druhému do náruče. Je to hezký obraz. Jen neodpovídá tomu, jak vztahy fungují.

Vášeň je z podstaty spojená s novostí a nejistotou. Terapeutka Esther Perel to shrnuje tak, že v každém vztahu proti sobě stojí dvě potřeby: potřeba bezpečí, blízkosti a domova – a potřeba vzrušení, napětí a kusu neznáma. Nejsou to protivníci, které bychom měli jednou provždy usmířit, spíš dva póly, mezi kterými vztah po celý život přechází. Na začátku, kdy toho o druhém ještě moc nevíme, vyhrává napětí samo od sebe. Časem ho vystřídá důvěrná blízkost. To není porucha. To je vývoj.

Perel přitom upozorňuje na past, která číhá na opačném konci. Když jeden pól úplně přebije druhý – když je ve vztahu jen samé bezpečí a pohodlí – dokáže to touhu uspat stejně spolehlivě jako ohrožení. Přílišný komfort vede k zabydlení, k jakési lenosti a pohodlnosti, ve které se z každodennosti pomalu vytrácí to živé a vzrušující. Proto je dobré rozlišit dvě věci, které čeština rády slévá dohromady. Bezpečí, o kterém je tu řeč, není totéž co pohodlí. Není to dohoda, že už spolu nikdy nebudeme riskovat – je to jistota, že se druhý nevzdálí, když se ukážu celý. Právě taková jistota dovoluje riskovat dál.

Problém nastává, když ten první, počáteční stav prohlásíme za měřítko celého vztahu. Pak si pár po pěti letech řekne, že „to vyhaslo“, a začne shánět, čím oheň zase rozdmýchat – aniž by se kdokoli zeptal, jestli tam vůbec je bezpečné ohniště, ve kterém by mohl hořet.

Vášeň není palivo, které se dolévá zvenčí. Je to jiskra, která přeskočí, jen když se dva lidé přestanou před sebou chránit.

Proč je bezpečí důležitější než jiskra?

Protože bez bezpečí se nedá otevřít. A bez otevření není co sdílet – ani v posteli, ani u snídaně. Teorie citové vazby, kterou od Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové rozvinula do párové terapie Sue Johnsonová, říká jednoduchou věc: dospělí lidé potřebují jeden druhého jako bezpečný přístav. Potřebují vědět, že když se ozvu, budeš tam. Že když se ukážu i se svou slabší stránkou, nepoužiješ ji proti mně.

Když tahle jistota chybí, nervový systém to pozná dřív než hlava. Neurofyziolog Stephen Porges popsal, že tělo neustále, pod hladinou vědomí, vyhodnocuje, jestli je situace bezpečná, nebo ohrožující. Nazval to neurocepcí. Vedle partnera, u kterého si nejsem jistý, tělo tiše drží stráž. A ve stavu ostražitosti se prostě netouží – biologicky to nejde dohromady. Touha potřebuje uvolněné tělo, ne tělo v pohotovosti.

Sexuoložka Emily Nagoski to říká ještě jinak. Nejdůležitější pohlavní orgán je mozek – přesněji jeho klidový, uvolněný stav. Nagoski popisuje touhu jako souhru plynového pedálu a brzdy: vedle věcí, které vzrušení spouštějí, běží celý systém, který ho tlumí pokaždé, když je v pozadí stres, spěch nebo pocit ohrožení. Dokud je sešlápnutá brzda, žádné sebeodvážnější vzrušující nabídky nezaberou. Teprve když se mozek zklidní a brzda povolí, mají vůbec šanci zafungovat. Nejdřív klid, potom vzrušení – ne obráceně.

Proto páry, které se snaží vrátit vášeň nějakou technikou – schůzkou naslepo, novým prádlem, odvážnějším experimentem – často zjistí, že to na chvíli zabere a pak splaskne. Nesáhli totiž na příčinu. Je to jako přitápět v místnosti, ve které je otevřené okno. Dokud okno nezavřeme, teplo uniká rychleji, než ho stíháme vyrábět.

Co se ve skutečnosti děje, když „vyhasne vášeň“?

Většinou tohle: dva lidé se zasekli v koloběhu, ze kterého neumějí ven. George Faller i Sue Johnsonová ho popisují podobně. Jeden z partnerů má tendenci naléhat, kritizovat, dožadovat se kontaktu – protože se bojí, že o druhého přichází. Ten druhý se stahuje, mlčí, uhýbá – protože se bojí, že cokoli řekne, bude špatně. Čím víc jeden tlačí, tím víc druhý couvá. Čím víc druhý couvá, tím víc první tlačí.

Zvenčí to vypadá jako hádka o nádobí nebo o to, kdo se komu málo věnuje. Uvnitř běží úplně jiná, tišší otázka: Jsi tu pro mě? Záleží ti na mně? Můžu se na tebe spolehnout? Dokud tahle otázka zůstává bez uklidňující odpovědi, žádná vášeň se nechytne. Není kde. Oba jsou příliš zaneprázdnění tím, aby se ochránili.

Vezměme si vymyšlený, ale typický pár – Hanu a Tomáše. Hana si stěžuje, že spolu už „skoro nic nemají“. Tomáš přikyvuje, ale večer co večer sedí každý u svého telefonu. Když se do toho terapeut zaposlouchá, ukáže se, že Hana se před dvěma lety po potratu cítila strašně sama a Tomáš, který sám nevěděl, co říct, tehdy raději mlčel. Ona to slyšela jako „nezáleží mu na mně“. Od té doby se k němu netiskne. On její chlad slyší jako „jsem k ničemu“ a raději se ztratí do práce. Žádnému z nich nechybí vášeň. Oběma chybí ujištění, že se ta stará rána už nebude opakovat.

Za větou „chybí nám vášeň“ se skoro vždycky skrývá jiná věta: přestal jsem věřit, že se na tebe můžu spolehnout.

Jak se buduje bezpečí, ze kterého vášeň roste?

Ne velkými gesty. Bezpečí se skládá z drobných, opakovaných okamžiků, kdy jeden druhému odpoví. Terapeut Terry Real, se kterým George Faller spolupracuje, mluví o tom, že vztah se neudržuje jednorázovým výkonem, ale nespočtem malých návratů k sobě. Klíčové není nikdy nezakolísat. Klíčové je umět se po zakolísání vrátit.

Konkrétně to znamená pár věcí, které se dají trénovat:

• Všímat si chvil, kdy partner nenápadně nabízí kontakt – povzdechne, ukáže z okna, začne o něčem mluvit – a otočit se k němu místo od něj.
• Umět po hádce udělat první krok zpět. Ne vyhrát, ale obnovit spojení: „Nechci, abychom takhle zůstali.“
• Říkat spíš to, co je pod zlobou – strach, smutek, potřebu blízkosti – než samotnou zlobu. Marshall Rosenberg tomu říkal mluvit o pocitu a potřebě, ne o vině.
• Nechat druhého mít i svou slabší chvíli, aniž bych ji použil jako munici do příště.
• Dopřát vztahu okamžiky, kdy po sobě nic nechceme – ani úklid, ani sex, ani řešení. Jen být spolu.

Zní to všedně. A přesně v tom je pointa. Bezpečí nevzniká z ničeho velkého. Vzniká z tisíce malých ano, kterými si dva lidé postupně dokazují, že se na sebe můžou spolehnout. A teprve na téhle půdě se vášeň vrací sama – ne jako úkol, ale jako důsledek toho, že se dva lidé zase odvážili být spolu bez brnění.

Znamená to, že na vášni nezáleží?

Ne. Vášeň, touha i erotika k dlouhodobému vztahu patří a jejich úbytek umí bolet. Bylo by lacné mávnout rukou a říct, že stačí se mít rádi. Nestačí. Tělesná blízkost je řeč, kterou si pár říká věci, na které slova nestačí, a když utichne, něco důležitého chybí.

Jde jen o pořadí. Vášeň není vstupní podmínka, kterou musíme mít, abychom se cítili v bezpečí. Je to spíš naopak. Nejdřív přístav, potom plavba. Nejdřív jistota, že se druhý nevzdálí, když se ukážu celý – a teprve z téhle jistoty se dá znovu riskovat, hrát si, přitahovat se. Páry, které to v terapii otočí, obvykle nezačnou tím, že by přidaly víc vášně. Začnou tím, že přestanou jeden před druhým couvat. Zbytek se pak nějak najde.

Takže až příště někdo řekne, že jeho vztahu chybí jiskra, možná stojí za to zeptat se dřív než na jiskru na něco jiného. Cítíte se u sebe bezpečně? Můžete se ukázat i se svou slabší stránkou? Věříte, že když se ozvete, ten druhý tam bude? Vášeň bývá odpovědí na tyhle otázky, ne na sebe samu.