Kompulzivní soběstačnost
Kompulzivní soběstačnost je naučený způsob, jak zacházet s blízkostí: člověk se spoléhá hlavně sám na sebe a přílišnou intimitu tlumí, protože ji tělo vyhodnocuje spíš jako ohrožení než jako útěchu. Nejde o neschopnost milovat ani o nezájem, ale o kdysi užitečnou obranu, se kterou se dá pracovat.
Kompulzivní soběstačnost vzniká obvykle v dětství, když okolí spolehlivě nereagovalo na potřebu útěchy nebo kontaktu. Dítě se tehdy naučilo nečekat od druhých a spolehnout se samo na sebe. Tělo si zapamatovalo, že blízkost se nevyplácí, a začalo ji tlumit dřív, než začne bolet. V dospělém vztahu tento vzorec pracuje dál, i když už není potřeba.
Navenek se pozná podle toho, že blízkost i konflikt spouštějí stažení. Objeví se potřeba prostoru, drobná kritika partnera nebo únik do práce, a to právě ve chvílích, kdy se vztah chce prohloubit. Tento vzorec přitom nemusí bránit sexu; často se ztrácí spíš odevzdání a zranitelnost než tělesná blízkost. Není to charakterová vada, ale naučená ochrana, kterou lze v bezpečném vztahu postupně posouvat k jistější blízkosti.
Související pojmy
K tématu si přečtěte
Kde to najdete do hloubky
