Když sex přestane fungovat: proč jsou potíže v posteli věcí obou

Marek a Lucie (vymyšlený pár) leží po půlnoci vedle sebe a dívají se do stropu. Před chvílí to zase nevyšlo. Erekce nepřišla, tělo se zaseklo, a než kdokoli z nich stačil něco říct, oba se otočili každý na svou stranu. Nikdo se nezlobí. A přesto je v pokoji ticho, které váží víc než celá hádka. Příště se raději budou tvářit, že jsou unavení. A pak zas.

Tohle ticho je vlastně jádro celého tématu. Sexuální potíž málokdy zůstane jen fyzickou událostí jednoho večera. Skoro vždycky se z ní během pár týdnů stane příběh, který si oba vyprávějí – a ten příběh dokáže napáchat víc než samotná potíž.

Co vlastně bývá myšleno „sexuální poruchou“?

Nejde o jednu věc, ale o celou rodinu různých potíží. Spojuje je jediné: sexuální prožívání se z nějakého důvodu zadrhne a začne to člověku i páru vadit. Patří sem věci, o kterých se doma mluví těžko a u lékaře ještě hůř.

• Erektilní obtíže – erekce nepřijde nebo brzy poleví.
• Předčasný nebo naopak výrazně opožděný výron.
• Nízká, kolísavá nebo úplně vytracená touha – u jednoho z partnerů, nebo u obou.
• Bolest při sexu, u žen třeba vaginismus (stažení svalů, které průnik znemožní) nebo dlouhodobě bolestivý styk.
• Obtížné nebo žádné vyvrcholení, přestože vzrušení je.

Většina lidí něco z toho někdy zažije. Jednorázová nehoda po náročném dni, po alkoholu, ve stresu nebo v nemoci není porucha – je to prostě tělo, které zrovna nemělo náladu. O potíži, která stojí za pozornost, mluvíme spíš tehdy, když se vzorec opakuje, drží delší dobu a začne měnit to, jak se k sobě dva lidé přibližují. Odborné klasifikace (DSM-5, mezinárodní klasifikace nemocí MKN) proto u většiny těchto potíží používají tři podobná vodítka: jak dlouho potíž trvá (zhruba půl roku), jak často se objevuje (ve většině pokusů o sblížení) a zda člověku nebo páru působí citelnou tíseň. Následující řádky ta vodítka rozebírají u jednotlivých potíží – ne proto, abyste se sami škatulkovali, ale abyste poznali, kdy jde spíš o zlý večer a kdy o něco, co si zaslouží pozornost.

Erektilní dysfunkce: když erekce nepřijde nebo nevydrží

O erektilní dysfunkci mluvíme, když se opakovaně nedaří dosáhnout erekce nebo ji udržet dost dlouho pro sblížení, které by si muž přál. Nejde o ojedinělý večer po víně nebo náročném dni. Jde o vzorec, který se drží a začíná měnit chuť ke sblížení vůbec – muž se pak intimitě raději vyhne, aby znovu nezažil to napětí.

Za potíž, která si zaslouží pozornost, se považuje, když obtíže s erekcí trvají zhruba půl roku, objevují se ve většině pokusů o sblížení a působí tíseň. Právě u erekce přitom velmi často promlouvá tělo – cévní změny, vysoký tlak, cukrovka, hladina testosteronu, vedlejší účinky léků. Proto sem téměř vždy patří i tělesné vyšetření, ne jen práce s hlavou a vztahem.

Předčasná a opožděná ejakulace: když načasování neposlouchá

Dvě zrcadlové potíže. U předčasného výronu přichází vyvrcholení dřív, než by člověk chtěl, a nedá se oddálit. U opožděného je to naopak – výron přichází s velkým zpožděním, nebo vůbec, přestože vzrušení i stimulace jsou dostatečné. Obojí dokáže ze sexu udělat něco, čeho se člověk spíš obává, než na co se těší.

O předčasném výronu se odborně uvažuje, když k němu opakovaně dochází velmi brzy – často do zhruba jedné minuty od zavedení –, muž ho nedokáže oddálit, potíž trvá řádově měsíce a působí tíseň. U opožděného výronu se sleduje totéž ze druhé strany: výrazné zpoždění nebo chybějící vyvrcholení navzdory dostatečnému vzrušení, opakovaně a delší dobu. U opoždění stojí za zmínku i léky (typicky některá antidepresiva) a únava.

Snížená sexuální touha: když chuť na blízkost vyhasne

Touha není přepínač, který má být pořád zapnutý. Přirozeně kolísá, u každého člověka má jinou sílu a u dvou partnerů bývá jinde – samotný rozdíl v chuti proto porucha není, i když umí pár pořádně potrápit. O potíži mluvíme spíš tehdy, když chuť na sex, sexuální myšlenky a fantazie dlouhodobě chybějí nebo výrazně klesnou.

Za potíž se považuje, když tenhle útlum trvá řádově měsíce, není to jen krátký výkyv po stresu, nemoci nebo v prvních měsících s miminkem, a člověku nebo páru působí tíseň. U žen se navíc útlum touhy a vzrušení často prolíná dohromady. Za vyhaslou chutí bývá celá směs vlivů – hormony, únava, léky, ale i nedořešené napětí a to, jak bezpečně se spolu dva lidé cítí.

Bolest při sexu: dyspareunie a vaginismus

Bolest k sexu nepatří a není nic, co se má „vydržet“. Dyspareunie je opakovaně bolestivý styk. Vaginismus je mimovolní stažení svalů pánevního dna, které průnik ztíží nebo úplně znemožní – tělo se sevře dřív, než to žena stačí ovlivnit vůlí. Často se k tomu přidá strach z bolesti, a ten napětí ještě zvýší.

Za potíž, která si zaslouží pozornost, se považuje bolest nebo obtížný průnik, které se opakují, trvají řádově měsíce, pojí se se strachem nebo napětím pánevního dna a působí tíseň. Bolestivý styk mívá tělesný podklad – gynekologické záněty, stav po porodu, menopauzální změny sliznic –, a proto sem vždy patří gynekologické vyšetření. Nikdy nejde o to bolest přejít mlčením.

Poruchy orgasmu: když vyvrcholení nepřichází

Někdy je vzrušení, blízkost i chuť – a přesto vyvrcholení nepřijde, přichází jen výjimečně nebo s velkým zpožděním. To dokáže být zvlášť matoucí, protože „navenek“ všechno vypadá, že funguje, a o to víc se do toho vkrádá tlak a sledování sebe sama.

O poruše vyvrcholení se mluví, když orgasmus opakovaně chybí, je vzácný nebo výrazně opožděný i přes dostatečné vzrušení a stimulaci, potíž trvá delší dobu a působí tíseň. Roli tu hrají léky (opět zejména některá antidepresiva), únava, alkohol a hlavně to, jak uvolněně a bezpečně se člověk v danou chvíli cítí – čím víc se orgasmus honí, tím spolehlivěji utíká.

Proč se z jedné nepovedené noci stane vzorec?

Protože do postele vstoupí pozorovatel. Sexuologové Masters a Johnson pro to razili výraz „divák sám sobě“. Místo abychom byli v těle a u druhého, odstoupíme kousek stranou a kontrolujeme: funguje to? přijde to? všimne si toho? To sledování je zabiják vzrušení. Vzrušení potřebuje, abychom se ztratili v prožitku – a nedá se ztratit a hlídat zároveň.

Přidá se strach. Po první nepovedené noci přijde do další chvíle napětí: „Jen aby to zase neselhalo.“ A právě tenhle tlak spolehlivě způsobí přesně to, čeho se člověk bojí. Tělo čte úzkost jako signál k ústupu. Vznikne kruh, ve kterém obava plodí selhání a selhání živí obavu. Nakonec je jednodušší se sexu vyhnout úplně – míň se riskuje. Jenže tím se kruh jen utáhne.

Co má touha a vzrušení společného s pocitem bezpečí?

Víc, než se zdá. Sexuoložka Emily Nagoski popisuje vzrušení jako souhru plynu a brzdy. Plyn reaguje na to, co nás láká. Brzda na všechno, co tělo vyhodnotí jako důvod k ostražitosti – stres, únavu, obavu z hodnocení, nedořešenou hádku, pocit, že na mě druhý tlačí. U spousty lidí není potíž v tom, že by měli málo plynu. Mají jen sešlápnutou brzdu, o které nevědí.

Neurofyziolog Stephen Porges k tomu dodává jednoduchou věc: tělo, které kdesi vespod vnímá ohrožení, se neotevře. Nervový systém v pohotovosti neumí zároveň důvěřovat a odevzdat se. A ohrožením nemusí být nic dramatického. Stačí tichá obava, že zklamu. Že mě partner poměřuje. Že když to zase nevyjde, něco to o nás dvou znamená.

Vzrušení není výkon, který se dá vůlí přinutit. Je to stav odevzdání – a odevzdat se dokáže jen tělo, které se cítí v bezpečí.

Proč nejde o poruchu jednoho, ale o tanec dvou?

Protože potíž jednoho těla okamžitě něco spustí v tom druhém. A ta reakce se vrací zpátky. Když Markovi nepřijde erekce, Lucie si to snadno přeloží po svém: „Už mě nechce. Nejsem pro něj přitažlivá.“ Stáhne se, aby se chránila. Marek to stažení přečte jako důkaz, že selhal, a napětí kolem příště ještě naroste. Nikdo nedělá nic zlého. A přesto se oba svými nejlepšími úmysly dostávají hloub do stejné pasti.

Terapeutka Esther Perel upozorňuje, že erotika potřebuje prostor, jiskru, kus nepředvídatelnosti – a ta se špatně snáší s napětím a kontrolou. Když se sex stane úkolem, u kterého oba tají dech, jestli se povede, přestane být hrou a stane se zkouškou. A u zkoušky se nikdo neuvolní. Proto má smysl přestat hledat, kdo za to může, a začít se dívat na to, co se mezi dvěma lidmi děje jako celek.

Kdy za tím stojí tělo a kdy vztah?

Skoro vždycky obojí, jen v jiném poměru. Existují ryze tělesné příčiny – cévní a hormonální změny, cukrovka, štítná žláza, vedlejší účinky léků (často antidepresiv), bolestivé gynekologické potíže, stav po porodu, menopauza. Tělo si zaslouží, aby se prošetřilo. Proto první rozumný krok u vytrvalejší potíže nevede k terapeutovi, ale k lékaři.

Zároveň platí, že i čistě tělesná příčina si k sobě do pár týdnů přibere psychiku a vztah. Kolem každé fyzické potíže naroste úzkost, vyhýbání a mlčení – a ta nadstavba nakonec dělá páru víc starostí než původní spouštěč. A naopak: leccos, co vypadá jako „hlava“, má kořen v přetížení, nevyspání nebo dlouhodobém stresu. Otázka „je to tělo, nebo vztah?“ proto většinou nemá jednu odpověď. Užitečnější je ptát se, čím vším to je zároveň.

Kdy a za kým jít, když potíže trvají?

Jednorázová nehoda počká a většinou odezní sama. Jinak je to u potíže, která se opakuje a drží se déle než pár týdnů až měsíců. Tehdy má smysl neřešit to jen doma a mlčky, ale vzít si na pomoc odborníka – a rozhodně není ostuda obrátit se na víc než jednoho.

• Urolog – u mužů první adresa pro potíže s erekcí i výronem a pro bolesti; prověří cévní, hormonální a další tělesné příčiny.
• Gynekolog – u žen zásadní u bolestivého styku, vaginismu, potíží po porodu nebo v menopauze.
• Sexuolog – lékař specializovaný přímo na sexuální potíže; propojí tělesnou i psychickou stránku a vede cílenou léčbu.
• Párový terapeut se zaměřením na sexterapii – když je potíž hlavně o vztahu, napětí a mlčení mezi dvěma; pracuje s párem jako s celkem.

Čím dřív se za pomocí vydáte, tím kratší cesta zpátky obvykle bývá. Dlouhé mlčení kruh jen utahuje. Jedna otevřená konzultace ho naopak často začne rozplétat – i kdyby jen tím, že konečně máte oba jméno pro to, co se děje.

Co doopravdy pomáhá?

Kupodivu ne to, snažit se víc. Čím větší úsilí, tím hlasitější pozorovatel a sešlápnutější brzda. Pomáhá spíš pravý opak – ubrat tlak a vrátit do sblížení bezpečí a hravost. Pár konkrétních směrů, kterými se pohnout:

• Mluvit o tom dřív, než to začne bolet. Ne ve chvíli selhání, ale u kávy, vlídně a bez viníka: „Mám o tom potřebu s tebou mluvit, protože mi na nás záleží.“
• Sundat cíl. Sexterapeuti kolem přístupu „dost dobrý sex“ (Barry McCarthy) učí páry pustit představu, že každé sblížení musí vygradovat k vyvrcholení. Blízkost bez cíle sama snižuje napětí.
• Vrátit se k doteku bez očekávání. Známá technika sensate focus staví na dotýkání, které nikam nemíří – jen zvědavost, co je příjemné. Odebere výkonu půdu pod nohama.
• Nechat si pomoct. Sexuolog, párový nebo individuální terapeut nejsou známkou selhání. Jsou zkratkou z kruhu, který se sám roztočit umí, ale sám z něj skoro nikdo nevystoupí.

A možná nejdůležitější věc na konec. Sexuální potíž není soud nad tím, jestli se dva lidé mají rádi, ani nad tím, jaký kdo je. Je to informace. Tělo něčím promlouvá – o únavě, o strachu, o něčem nevyřčeném mezi dvěma. Když ji pár dokáže vzít společně, místo aby se každý potají trápil sám, přestane být potíž hrozbou a stane se dveřmi. Někdy zrovna těmi, za kterými se dva lidé po dlouhé době zase potkají.

Nejde o to, aby tělo zase poslouchalo na povel. Jde o to, aby se v posteli setkali dva lidé, ne dva výkony.