Hyperaktivační strategie (zesílení signálu)
Hyperaktivační strategie je způsob, jakým se úzkostnější člověk brání odpojení: signály o potřebě blízkosti zesílí, aby je druhý určitě nepřeslechl. Navenek to může vypadat jako naléhání, výčitka nebo lpění, pod tím ale bývá prosba, ať partner zůstane a odpoví.
Pojem pochází z výzkumu citové vazby a popisuje jednu ze dvou hlavních obran, které se v blízkosti spouštějí. Tam, kde blízkost přicházela nespolehlivě, jednou vřele a jindy nepřítomně, se nervový systém často naučí být na odstup mimořádně citlivý. Raději zahlásí poplach navíc než jednou málo, protože přeslechnutý poplach kdysi znamenal, že člověk zůstal sám.
Projevit se to může opakovanými dotazy, potřebou ujištění, ostřejším tónem nebo naopak mlčením, kterým člověk čeká, jestli si ho druhý všimne. Zevnitř to většinou není výpočet ani nátlak, spíš snaha obnovit spojení, dokud je ještě čas. Ozve se dřív, než se stačí zapojit rozum, a proto bývá rada „už to tak neřeš“ obvykle k ničemu.
Zesílený signál má tu smůlu, že u partnera se sklonem k opačné obraně, tedy k deaktivaci blízkosti, snadno spustí přesně to, čeho se první z nich bojí: stažení. Mnohým párům pomáhá, když se poplach dá pojmenovat dřív, než se rozjede. Místo hraní neklidu navenek ho lze říct nahlas, třeba „začínám se bát, že jsi pryč“, a dát druhému šanci odpovědět. Postupně se tak sbírá zkušenost, že po vzdálení opravdu přichází návrat, a signál nemusí být tak hlasitý.
Související pojmy
K tématu si přečtěte
Kde to najdete do hloubky
