Když dva hledají napojení: klíče k intimitě v páru

Je nedělní večer a Bára s Adamem konečně sedí na gauči. Děti spí, v konvici doklokotala voda, poprvé za celý den je ticho. Bára se přisune blíž a položí Adamovi hlavu na rameno. A ucítí to skoro dřív, než se stačí opřít: Adam se neznatelně napne. Ne že by ji odstrčil, jen jako by celé jeho tělo o půl centimetru couvlo. Zrovna teď má totiž hlavu plnou zítřejší porady a ten dotek na něj nedopadne jako pozvání, spíš jako další věc, kterou má vyřešit. Bára to napětí vycítí, tiše se stáhne zpátky na svůj konec gauče a v duchu si řekne to, co si říká čím dál častěji: zase o mě nestojí. Oba přitom v tu jedinou chvíli chtějí úplně totéž. Být si blízko. Jen k tomu každý jde opačnou cestou. (Bára a Adam jsou smyšlený pár, ale tuhle minutu na gauči zná spousta dvojic, které se mají rády a přesto se míjejí.)

Stejná touha, jinak nastavené páky

Výzkumnice Emily Nagoská popsala touhu obrazem, který spoustě párů uleví: každý z nás má v sobě zároveň plyn a brzdu. Staví přitom na modelu dvojí kontroly sexuologů Ericha Janssena a Johna Bancrofta, podle kterého naši reakci na blízkost neřídí jen to, co nás rozněcuje (plyn), ale stejně silně i to, co nás brzdí – stres, spěch, nedořešený den, hluk v hlavě. A tady je jádro věci: obě páky má každý člověk nastavené jinak a citlivé na něco jiného. Bářin plyn se rozjede dotekem, blízkostí, tichem po náročném dni. Adamova brzda ale pořád svírá zítřejší poradu, a dokud ji nepovolí, žádné množství doteků na plynu nepřidá. Není to nesoulad v tom, jak moc se mají rádi. Je to rozdíl v tom, co každý z nich potřebuje, aby se vůbec mohl začít otevírat.

Když si to Bára s Adamem takhle jednou pojmenovali, něco se pohnulo. Do té doby totiž oba tu chvíli na gauči četli jako výpověď o vztahu. Bára v Adamově napětí slyšela „nemiluje mě dost“, Adam v Bářině stažení slyšel „zase jsem zklamal“. Jenže nešlo o lásku. Šlo o brzdu, kterou Adam neuměl vypnout na povel, a o plyn, který Bára neuměla zastavit jen proto, že se to zrovna nehodí. Rozdílná touha po blízkosti není vada. Je to informace o dvou různých tělech.

Rozdílná touha po blízkosti není porucha vztahu. Je to jazyk, který se dva lidé teprve učí navzájem překládat.

Za každou touhou po blízkosti je otázka vazby

Párová terapeutka Sue Johnson, zakladatelka emočně zaměřené terapie, by k Bářinu a Adamovu gauči přisedla s jedinou otázkou: co se ti dva vlastně jeden druhého ptají? Podle ní se totiž pod každým dotekem, každým přisednutím i každým stažením skrývá tatáž vazebná otázka: jsem pro tebe důležitý? Ozveš se, když se přiblížím? Můžu se na tebe spolehnout? Někdo tuhle jistotu potřebuje přijmout tělem, dotekem, blízkostí kůže. Jiný ji nejdřív potřebuje slyšet a vidět, ujistit se, že je bezpečné se otevřít, a teprve pak se dokáže dotknout. Bára prosí o jistotu dotekem. Adam ji nejdřív potřebuje v podobě klidu, aby se do ní mohl pustit. Ptají se na totéž. Jen každý v jiném jazyce.

Esther Perel k tomu přidává paradox, který zná každý dlouhý vztah: blízkost a touha si občas odporují. Příliš mnoho splynutí dokáže vzrušení udusit, příliš mnoho odstupu zase udusí pocit bezpečí. Páry, které si drží živé napojení, proto nehledají jeden jediný správný způsob, jak být spolu. Učí se mezi oběma póly přecházet. Chvíli být docela u sebe, chvíli si nechat kousek prostoru, ve kterém touha vůbec může vzniknout. To, co Bára prožívá jako Adamovo odmítnutí, může být i jeho tichá potřeba nadechnout se, aby po ní mohl znovu zatoužit.

Různé klíče k jedněm dveřím

Kdyby Bára a Adam uměli tu nedělní chvíli přeložit, znělo by to jinak. Z Bářiny strany ne „zase o mě nestojíš“, ale „všiml sis, že jsem se přiblížila? Chybíš mi.“ Z Adamovy strany ne mlčení a napětí, ale „chci k tobě, moc, jen ze sebe nejdřív potřebuju setřást ten zítřek.“ Stejná dvě těla, stejná touha, poprvé vyslovená tak, aby ji ten druhý mohl slyšet. Nic z toho není kouzlo. Je to jen jazyk, který se dá naučit, jakmile oba připustí, že jejich klíč nemusí vypadat stejně.

Kasia Korda, která spojuje párovou práci s všímavostí, by nejspíš nabídla ještě jeden malý krok – ne jako úkol, ale jako pozvání: než něco udělám s tím druhým, na chvíli si všimnout, co se děje ve mně. Kterou pákou zrovna teď jedu? Je ve mně dnes večer víc plynu, nebo víc brzdy? A co by moje brzda potřebovala, aby trochu povolila? Někdo zjistí, že mu stačí deset minut o samotě, sprcha, dopsaný e-mail. Někdo zjistí, že jeho brzdu drží spíš stará obava, že o jeho touhu vlastně nikdo nestojí. Všímavost tady není technika na výkon. Je to jen chvíle, ve které si člověk dovolí vědět, kudy k němu dnes vede cesta, a může to říct nahlas.

Někdy stačí zjistit, že váš klíč nevypadá jako partnerův, a přesto oba patří ke stejným dveřím.

Otázky k zastavení

• Co vy sami potřebujete, aby vaše „brzda“ trochu povolila a mohli jste se přiblížit? A ví to o vás i váš partner?
• Kdy naposledy jste partnerův pokus o blízkost přečetli jako odmítnutí? A co kdyby to bylo pozvání vyslovené v jiném jazyce, než mluvíte vy?
• Dokázali byste partnerovi popsat, jakým klíčem se u vás otevírají dveře k intimitě, aniž byste čekali, že to uhodne sám?