Role potřebujícího a dávajícího
Jde o způsob vedení náročného rozhovoru, ve kterém je v jednu chvíli vždy jeden z partnerů tím, kdo mluví o svém prožívání, a druhý tím, kdo naslouchá a validuje. Role se pak vymění. Smyslem není určit, kdo má pravdu, ale aby se aspoň postupně dostali ke slovu oba.
Když se oba partneři zároveň dožadují pochopení, obvykle ho nedostane ani jeden. Potřeba být slyšen se totiž těžko odbavuje současně z obou stran. Rozdělení rolí je proto jednoduchá pojistka: teď mluvím já o tom, jak mi je, a ty posloucháš. Za chvíli to bude naopak.
Ten, kdo je v roli potřebujícího, mluví o sobě, ne o partnerových chybách. Ten, kdo je v roli dávajícího, má na tu chvíli jediný úkol: naslouchat, snažit se porozumět a dát najevo, že prožívání druhého dává smysl. Nevysvětluje, jak to bylo doopravdy, nebrání se a nepřidává svoje téma. Validace přitom neznamená souhlas s verzí událostí, jen uznání toho, jak to ten druhý zažil.
Struktura působí zpočátku uměle, a taková také je. Zavádí se proto, že v ní jde udržet něco, co se v přirozeném průběhu hádky rozpadne během několika vět. Osvědčuje se ji použít ještě dřív, než se pár pustí do řešení samotného problému. Když se oba aspoň trochu uklidní, bývá snazší hledat řešení společně než proti sobě.
Související pojmy
K tématu si přečtěte
Kde to najdete do hloubky
