Proč nás přitahují destruktivní vztahy?

Simona ho zahlédne přes celý sál hned na začátku večírku. Adam. Vtipný, magnetický, trochu nečitelný – ten typ, po kterém se člověk otáčí. Když se na ni podívá, projede jí tělem něco jako elektrický proud. O dvě hodiny později si vyměňují čísla a Simona ví, přesně tím starým, tělesným způsobem, že tohle je ono. Přitom pár metrů od nich celý večer postává Marek: milý, pozorný, spolehlivý, přesně ten, o kterém kamarádky říkají „toho si važ“. Simona s ním chvíli mluví a necítí nic. Vůbec nic. A někde v koutku hlavy jí zabliká varovné světýlko, protože tuhle scénu už zažila. Dvakrát. A obě skončily v troskách. Simona je vymyšlená postava, ale tu chvíli, kdy nás to táhne přesně tam, kde už jsme se jednou spálili, potkává v terapeutovně skoro každý.

„Proč si pořád vybírám stejný typ? Proč mě přitahují lidé, kteří mi nakonec ublíží?“ Tahle otázka patří k nejbolestivějším, jaké v terapii zaznívají – a skoro vždy je v ní kus studu, jako by šlo o osobní selhání nebo špatný vkus. Není to ani jedno. Přitažlivost k destruktivním vztahům má svou vnitřní logiku, kterou stojí za to pochopit. Protože ve chvíli, kdy jí porozumíme, přestává být osudem a stává se z ní něco, co se dá měnit.

Není to špatný vkus, je to familiárnost

John Bowlby popsal, že si v prvních letech života vytváříme takzvané vnitřní pracovní modely – jakési mentální mapy toho, co se od blízkých vztahů dá čekat. Je láska bezpečná, nebo nespolehlivá? Přijdou, když zavolám, nebo mě nechají v tom? Tyhle mapy si neseme do dospělosti a fungují jako neviditelný filtr, skrze který si prohlížíme každého nového člověka. Simona vyrostla vedle otce, který byl jednou okouzlující a jednou nedostupný, a nikdy se nedalo předem poznat, který to dneska bude. Její mapa lásky proto zní: opravdové city jsou nejisté, napínavé, chvíli blízko a chvíli pryč. A přesně tuhle melodii v ní Adam rozezní.

Neurovědec Stephen Porges to popisuje pojmem neurocepce – podprahové, bleskové vyhodnocování bezpečí, které dělá náš nervový systém dávno předtím, než stačíme cokoli promyslet. To, čemu říkáme „chemie“, je z velké části právě tohle: tělo rozpozná něco důvěrně známého a rozsvítí zelenou. Háček je v tom, že nervový systém neumí rozlišit mezi „známé a bezpečné“ a „známé a bolestivé“. Zná jen „známé“. Proto Simoně vedle nebezpečného Adama tep vyletí nahoru a vedle laskavého Marka se nestane nic – Marek totiž nemluví jazykem, který se naučila považovat za lásku. Nepřipadá jí nudný náhodou. Připadá jí nudný, protože je bezpečný.

To, čemu říkáme chemie, není vždycky přitažlivost k tomu pravému. Někdy je to jen tělo, které poznává starou známou bolest a plete si ji s domovem.

Traumatická vazba: strach, ze kterého není úniku

Psycholožka Mary Main se svým kolegou Erikem Hessem popsali takzvané dezorganizované připoutání. Vzniká tam, kde je pečující osoba zároveň zdrojem bezpečí i zdrojem strachu – situaci nazvali fright without solution, strach bez řešení. Dítě je v pasti: ten, ke komu by mělo běžet pro útěchu, je zároveň ten, kdo tu úzkost působí. Nedá se utéct ani zůstat. A tahle rozporná dynamika se v dospělosti zákeřně replikuje. V destruktivním vztahu je partner současně tím, kdo zraňuje, i tím, u koho hledáme útěchu ze zranění. Čím víc to bolí, tím zoufaleji se blížíme k jedinému člověku, který má tu bolest ve své moci.

Sue Johnson tenhle tanec pojmenovala jako Protest Polka: jeden partner naléhá, kritizuje, dožaduje se – pod tím vším skrytý výkřik „jsi tu vůbec pro mě?“ – a druhý se stahuje, zavírá, mlčí, pod tím skrytý strach „ať udělám cokoli, stejně to nebude dost dobré“. Čím víc jeden protestuje, tím víc druhý mizí, a čím víc druhý mizí, tím hlasitěji první protestuje. Simona ten krok zná dokonale. S Adamem během pár týdnů tančí přesně tohle: ona naléhá a ověřuje, on couvá a mlží, a ta bolest má paradoxně chuť čehosi známého, skoro domácího.

Nevědomá naděje: tentokrát to dopadne jinak

Britský psychoanalytik Henry Dicks ukázal, že výběr partnera často sleduje logiku projektivní identifikace: nevědomě si vybíráme lidi, kteří v sobě nesou odštěpené části nás samých – ty, které jsme si v původní rodině nesměli dovolit. Přitažlivost přitom nemíří k destrukci jako takové. Míří k tiché, sotva vyslovitelné naději: tentokrát to zvládnu jinak, tentokrát ho získám, tentokrát to konečně dopadne dobře. Sigmund Freud tomu říkal nutkání opakovat. Bolestivé scény z dětství neopakujeme proto, že bychom chtěli trpět, ale proto, že se v nich nevědomě snažíme dopsat jiný konec. Vracíme se na místo činu s nadějí, že tentokrát rozdáme karty líp.

Jeffrey Young, zakladatel schématerapie, pro tu podivně neodolatelnou přitažlivost razí termín schema chemistry: obzvlášť silná jiskra vzniká tehdy, když do sebe raná zranění dvou lidí zapadnou jako klíč do zámku – ten, kdo se bojí opuštění, si najde toho, kdo neumí zůstat. A neuroantropoložka Helen Fisher přidává biochemickou vrstvu: dopaminový systém odměny se v nevyzpytatelném vztahu rozjede naplno právě proto, že odměna přichází nepravidelně. Střídání blízkosti a bolesti funguje na mozek stejně jako výherní automat – nejsilněji nás nedrží jistota, ale nepředvídatelnost. Proto bývá zdravý, spolehlivý vztah zpočátku „bez jiskry“. Ne že by chyběla láska. Chybí ta droga nejistoty.

Nevracíme se do staré bolesti proto, že bychom chtěli trpět. Vracíme se s nadějí, že tentokrát konečně dostaneme, co nám tenkrát chybělo.

Kudy z toho ven, když jste připravení

Co následuje, nejsou úkoly ani recept. Jsou to možnosti – směry, kterými se dá jít, když člověk začíná svůj vzorec vidět a má chuť s ním něco dělat. Nic z toho se nemusí zvládnout naráz a nejde v tom selhat.

• Někdo si nejdřív jen pojmenuje svůj styl vazby: táhne mě to spíš k úzkostnému lpění, nebo k vyhýbavému odstupu? Už samo pojmenování dává vzorec do rukou.
• Jiní se učí všímat si tělesné reakce dřív, než jí uvěří. Zrychlený tep a napětí v hrudi nemusí znamenat „tohle je on“. Můžou znamenat „tohle znám“ – a to je rozdíl na celý život.
• Někomu pomáhá otočit pozornost od partnera zpátky k sobě: místo „jaký zase je?“ zkusit „jaký vzorec tady zase přehrávám?“.
• Mnozí zjišťují, že tenhle druh práce se těžko dělá o samotě, protože sahá hluboko. Terapie zaměřená na vztahové trauma – ať už EFT, schématerapie nebo EMDR – bývá právě tady velmi mocná.
• A někdo si trpělivě pěstuje kapacitu pro „nudné bezpečí“. Vztah s laskavým, spolehlivým člověkem může zpočátku působit fádně, protože v něm chybí adrenalin nejistoty. To není vada vztahu. Je to nervový systém, který se teprve učí, že klid a láska můžou být totéž.

Destruktivní vztahy nejsou osud ani trest za to, že s vámi něco není v pořádku. Jsou výsledkem hluboce lidského procesu – hledání bezpečí, napojení a nápravy v prostředí, které nás kdysi naučilo, že láska a bolest chodí spolu. A přesně tady je naděje: to, co jsme se naučili, se dá i přeučit. Ve chvíli, kdy Simona uvidí svůj mechanismus jasně, přestane být jeho zajatkyní. Objeví se před ní volba, která tam předtím prostě nebyla.

Otázky k zastavení

• Když si vzpomenete na lidi, kteří vás nejsilněji přitáhli, co měli společného – a čí melodii z dětství vám možná připomínali?
• Když ve vás někdo rozezní tu „jiskru“, dokážete rozeznat, jestli je to signál lásky, nebo signál něčeho starého a známého?
• Jak byste poznali, že se ve vás začíná měnit sama definice toho, co je přitažlivé – že by vás jednou mohl zaujmout i klid?