Vidíte v partnerovi osobu, nebo nástroj na své potřeby?

Jana přijde z práce, hodí tašku do kouta a než stačí Ondřej cokoli říct, spustí: „Prosím tě, potřebuju klid, mám za sebou příšerný den.“ Ondřej zavře pusu, se kterou se chystal vyprávět o svém. Na tom večeru není nic špatného – všichni občas přijdeme vyčerpaní a potřebujeme se opřít o toho druhého. Ale kdyby se Ondřej zastavil a upřímně se zeptal, kdy naposledy se Jany zeptal on, jaký měla den, možná by ho zamrazilo. Poslední dobou totiž ví, jakou má náladu, jestli mu uvařila, jestli ho pochválila. Málokdy ale ví, co se v ní děje. A ona v něm zase. (Jana a Ondřej jsou smyšlený pár, ale to pomalé zúžení druhého na jeho užitečnost zná skoro každý dlouhý vztah.)

Dva úplně jiné způsoby, jak být spolu

Rakouský filozof Martin Buber napsal v roce 1923 útlou knihu, která od základu změnila, jak přemýšlíme o vztazích. Rozlišil v ní dva způsoby, jak se člověk může vztahovat ke světu i k druhému. Prvnímu říká „Já–Ono“: druhý je pro mě předmět, kterému rozumím podle toho, k čemu mi slouží, co mi dává, jak zapadá do mých plánů. Je to naprosto normální způsob, jak zacházet s věcmi – s autem, s bankomatem, s kolegou, po kterém něco chci. Problém začíná, když se do tohoto módu propadne blízký vztah. Druhému způsobu Buber říká „Já–Ty“: setkání dvou celých bytostí, ve kterém před sebou nemám funkci, ale živého člověka s vlastním nitrem, které mi nikdy zcela nepatří. „Ono“ používám. K „Ty“ se vztahuji.

V jednom režimu partnera používám. V druhém se s ním setkávám. A většina odcizení začíná tím, že si té změny ani nevšimneme.

Objekt, nebo subjekt

Psychologie mluví o témž jazykem objektových a subjektových vztahů. Slovinský terapeut Gregor Žvelc popisuje objektový vztah jako takový, kde druhého vnímáme hlavně jako prostředek k naplnění vlastních potřeb – je pro nás důležitý ve chvíli, kdy nám něco dává: útěchu, jistotu, potvrzení naší hodnoty, zaplnění samoty. Není to proto, že bychom byli sobci nebo špatní lidé. Většinou jsme se takhle vztahovat ke světu naučili už jako děti, v prostředí, kde jsme sami byli spíš přehlíženi, a nikdo nás z toho vzorce zatím nevyvedl. Subjektový vztah je opak: vidím v druhém samostatnou bytost s vlastními přáními, strachy i radostmi, které nemusím ani chápat, ani schvalovat – a přesto jsou stejně skutečné jako ty moje. Jana v tom vyčerpaném večeru nezacházela s Ondřejem zle. Jen ho na chvíli viděla jako klidné místo, kam si může odložit únavu, ne jako člověka, který má taky svůj den.

Ve třech místech to poznáte nejdřív

Jestli se vztah pomalu sesouvá do módu „Ono“, dá se to zahlédnout na třech místech. Nabízím je ne jako test, ve kterém se propadá, ale jako tři okénka, do kterých se dá občas nahlédnout:

• Mezi nezávislostí a závislostí: mám dost pevný pocit, kdo jsem, i když jsem chvíli sám? Nebo se bez partnerova ujištění začínám ztrácet?
• Mezi propojeností a odcizením: umím se opravdu přiblížit, nebo se blízkosti nevědomky vyhýbám ze strachu, že mě druhý pohltí a já v tom zmizím?
• Mezi vzájemností a sebestředností: zajímá mě partnerův vnitřní svět i tehdy, když se zrovna netočí kolem mě? Nebo je pro mě zajímavý hlavně ve chvíli, kdy mi věnuje pozornost?

Kdy je splynutí darem a kdy pastí

Neznamená to, že bychom měli být pořád oddělení a nezávislí. Chvíle, kdy hranice mezi dvěma lidmi na okamžik zmizí – v zamilovanosti, v hlubokém rozhovoru, v milování – patří k tomu nejkrásnějšímu, co spolu dva můžeme zažít. Rozdíl je v tom, z čeho to splynutí vyrůstá. Zdravé splynutí je setkání dvou lidí, kteří vědí, kdo jsou, a proto se do sebe můžou beze strachu na chvíli ztratit a zase se najít. Nezdravé splynutí je opak: jeden nedokáže vést vlastní život bez souhlasu druhého, jeho nálada je jen ozvěnou nálady toho druhého. Psychoanalytici Rachel Blass a Sidney Blatt (1996) na to upozornili paradoxem, který stojí za zapamatování: skutečná intimita nezačíná splynutím, ale rozlišením. Musím nejdřív vědět, kde končím já a kde začínáš ty, abych si blízkost mohl svobodně zvolit, místo abych do ní spadl ze strachu ze samoty.

Uznat druhého jako někoho, kdo není mým zrcadlem

Americká psychoanalytička Jessica Benjamin posunula tuhle myšlenku ještě dál. Podle ní není nejtěžším úkolem lásky naučit se milovat, ale naučit se uznat druhého jako samostatný subjekt – jako někoho, kdo má právo vidět svět jinak než já a přesto zůstat můj. Benjaminová mluví o vzájemném uznání: o schopnosti unést, že partner není prodloužením mých přání ani zrcadlem, které mi vrací, co chci vidět, ale svébytné centrum vlastního života. Právě tady se láme leccos, co si pleteme s narcismem. Ten se totiž ve vztahu neprojevuje jen velikášstvím – projevuje se pokaždé, když v konfliktu nedokážu připustit, že partner má jinou, ale stejně platnou pravdu, a když se dřív než „jak se cítíš ty?“ ptám „co z toho budu mít já?“. Uznat druhého jako „Ty“ znamená vzdát se pohodlné představy, že tu je hlavně kvůli mně.

Zralá láska nezačíná otázkou, co mi ten druhý dává. Začíná úžasem, že vedle mě žije celý cizí vnitřní svět, který si mě vybral.

Co může vrátit člověka tam, kde byl nástroj

Přepnout z „Ono“ zpátky do „Ty“ se nedá silou vůle ani jednou technikou. Je to spíš drobná každodenní pozornost, kterou se člověk může učit. Následující berte jako pozvání, ne jako pokyny:

• Někomu pomáhá občas se zeptat s opravdovou zvědavostí – ne z povinnosti, ale protože ho to zajímá: „Co tě dneska potěšilo nebo naopak štvalo?“ A pak jen poslouchat, bez chystání vlastní odpovědi.
• Můžete si všímat chvil, kdy za partnerem přicházíte hlavně tehdy, když něco potřebujete. Není na tom nic zlého – jen stojí za to vyvážit to i chvílemi, kdy za ním přijdete jen tak, kvůli němu.
• Jiní si pochvalují trénink toho být chvíli spokojeně sami se sebou. Zdravá autonomie totiž není odtažitost – je to právě ta pevnost, ze které se dá k druhému přiblížit, aniž bych po něm chtěl, aby mě celého nasytil.
• V hádce se dá zkusit hledat partnerovu logiku dřív než svou pravdu: proč to, co říká, dává z jeho místa smysl? Nemusím souhlasit, abych ho pochopil.
• A hodně párů se znovu potkává tím, že ukazují i svůj vnitřní svět – pochybnosti, radosti, obavy, ne jen hotové závěry a nároky. Být viděn jako subjekt totiž začíná tím, že se sám odvážím být vidět.

Vztah dvou subjektů není idylická pohádka bez třenic. Naopak – dva celí lidé se budou nutně občas míjet a narážet, protože každý vidí svět po svém. Ale právě v tom je jeho hloubka. Není to soužití dvou funkcí, které si navzájem obsluhují potřeby. Je to každodenní, tichá volba vidět v tom druhém člověka – a přitom neztratit sebe.

Otázky k zastavení

• Kdy naposledy jste svého partnera vnímali doopravdy jako „Ty“ – jako celého člověka s vlastním nitrem, a ne jako někoho, kdo vám má něco dát nebo splnit?
• V jakých chvílích se u vás nejsnáz zapne mód „Ono“ – když jste unavení, ohrožení, nebo když něco naléhavě potřebujete?
• Co byste o svém partnerovi zjistili, kdybyste se ho dnes zeptali na něco, co se vůbec netýká vás a vašeho společného provozu?