Pět podob disociace: když mysl odejde dřív než tělo

Vymyšlený pár, ale scéna, kterou zná spousta lidí. Sobotní hádka o tom, kdo zase nezavolal řemeslníka. Hlasy jdou nahoru. A najednou se něco změní. Ona mluví dál, jenže on už tam není. Oči má otevřené, dívá se na ni, občas přikývne – a přitom je pryč. Jako by se stáhl kamsi za sklo. Když se jí za hodinu omlouvá, upřímně neví, co posledních deset minut říkala.

Tohle není lhostejnost ani schválnost. Je to disociace. Mysl udělala to, co umí odjakživa: když je situace neúnosná a utéct ani se bránit nejde, odpojí se zevnitř.

Co je disociace a proč vzniká?

Disociace je dočasné přerušení spojení mezi věcmi, které spolu obvykle drží pohromadě – mezi vnímáním, pamětí, myšlenkami, pocity a prožitkem vlastního těla. Za normálních okolností to všechno tvoří jeden plynulý tok. Při disociaci se část toku odpojí a jde jakoby vedle.

Pojem zavedl na přelomu devatenáctého a dvacátého století francouzský psycholog Pierre Janet. Dnes mu rozumíme i tělesně. Stephen Porges v polyvagální teorii popisuje, že když nervová soustava vyhodnotí ohrožení jako příliš velké na útěk i na boj, přepne do nejstarší obranné polohy – do útlumu. Srdce zpomalí, svaly ochabnou, prožívání zšedne. Terapeutka Deb Dana tomu říká stav zamrznutí a vypnutí. Není to volba. Je to reflex hlubších pater mozku.

Důležité je, že disociace leží na širokém spektru. Jeden konec je úplně obyčejný: zasníte se za volantem a minete sjezd, ponoříte se do knihy a neslyšíte, že na vás někdo mluví. Druhý konec bývá spojený s těžkou zátěží nebo traumatem. Mezi tím je celá škála. Takže samotná zkušenost s odpojením ještě nic neznamená – záleží na síle, četnosti a na tom, jak moc zasahuje do života.

Disociace není únik ze slabosti. Je to nouzový východ, který si nervová soustava postavila, aby přežila to, co se přežít jinak nedalo.

Klinicky se popisuje pět základních podob disociace. Nejsou to ostře oddělené přihrádky. U jednoho člověka se prolínají a přelévají jedna do druhé.

• Depersonalizace – odpojení od sebe sama a od vlastního těla.
• Derealizace – okolní svět působí nereálně, jako za sklem.
• Disociativní amnézie – výpadky vzpomínek, které nejde vysvětlit únavou.
• Zmatení identity – nejistota, kdo vlastně jsem a co doopravdy cítím.
• Proměna identity – přepínání mezi velmi odlišnými polohami téhož člověka.

Jak vypadá depersonalizace?

Depersonalizace je odpojení od sebe. Člověk má pocit, že sleduje vlastní život zvenčí, jako by seděl kousek za svým tělem a díval se na sebe ve filmu. Ruce jsou najednou cizí. Hlas zní, jako by mluvil někdo jiný. Bolest i radost dolehnou tlumeně, přes vatu.

Vymyšlený příklad. Marek se pohádá s partnerkou, a místo aby cítil vztek, sleduje se, jak vztekle mluví, a v duchu si říká: tohle přece nejsem já. Partnerka vidí muže, který se hádá. On uvnitř necítí skoro nic a připadá si jako loutka. Tahle mezera mezi tím, co je vidět zvenčí, a tím, co se děje uvnitř, bývá pro oba matoucí. Ona ho vnímá jako přítomného a útočícího, on sám sebe jako nepřítomného a vzdáleného od všeho.

Co je derealizace?

Zatímco depersonalizace odpojuje od sebe, derealizace odpojuje od světa okolo. Prostředí se zdá nereálné, ploché, jako kulisa. Barvy jsou vybledlé, zvuky přicházejí z dálky, známý pokoj najednou vypadá cize. Lidé kolem se mohou jevit jako herci, kteří jen předstírají, že jsou skuteční.

V páru se derealizace často objeví po velké ráně. Vymyšlená Lucie se dozví o partnerově nevěře a popisuje to takhle: seděla jsem v naší kuchyni, kterou znám nazpaměť, a nepoznávala ji. Jako by mi někdo vyměnil svět za jeho fotografii. Tělo se v takové chvíli chrání tím, že mezi člověka a příliš velkou skutečnost vloží tenkou clonu. Zvenčí to může vypadat jako klid nebo chladnost. Uvnitř je to spíš mlha, ve které se nedá pořádně nadechnout.

Proč se ztrácejí vzpomínky? Disociativní amnézie

Disociativní amnézie je výpadek vzpomínek, který přesahuje běžné zapomínání. Nejde o to, že si nevzpomenete, kam jste dali klíče. Chybí kus zážitku – někdy jen několik minut vyhrocené scény, jindy celá náročná období. Paměť tu informaci nezaložila v obvyklé podobě, protože v tu chvíli byla soustava zahlcená.

Právě proto se partneři někdy pohádají o to, co vlastně padlo. Jeden trvá na tom, že určitou krutou větu druhý řekl. Druhý si ji nepamatuje – a nemusí lhát. Když je hádka dost prudká, tělo se přepne do útlumu a část záznamu se nepořídí. Bessel van der Kolk to popisuje na přeživších traumatu: nejtěžší okamžiky bývají uložené roztříštěně, spíš jako útržky obrazů a tělesných pocitů než jako souvislý příběh. Ve vztahu to znamená, že dvě upřímné verze téže hádky se mohou skutečně lišit.

Když dva lidé vzpomínají na stejnou hádku úplně jinak, nemusí jeden z nich lhát. Někdy jen jejich nervové soustavy natáčely jiný film.

Co znamená zmatení identity?

Zmatení identity je vnitřní nejistota o tom, kdo jsem, co cítím a co vlastně chci. Člověk jako by ztratil pevný střed, ze kterého obvykle vnímá sám sebe. Pocity si odporují a nedají se srovnat do jednoho celku. Chci zůstat a zároveň chci pryč. Miluji a nenávidím ve stejnou vteřinu a nevím, čemu věřit.

Tohle bývá časté u lidí, kteří vyrůstali v prostředí, kde nebylo bezpečné mít vlastní pocity, nebo kde se blízkost střídala s odmítáním. Ve vztahu se zmatení identity projeví jako kolísání, které partnera plete. Vymyšlená Tereza jeden večer touží po sblížení a druhý den nedokáže vysvětlit, proč se stáhla. Není to hra. Je to člověk, který se sám v sobě špatně vyzná, protože se to nikdy nemohl v klidu naučit.

Jak se projevuje proměna identity?

Proměna identity je nejvýraznější podoba na spektru. Neznamená hned nejtěžší diagnózy, o kterých kolují dramatické představy z filmů. V mírnější a mnohem běžnější podobě jde o to, že se člověk přepíná mezi velmi odlišnými polohami sebe sama, aniž to sám plně řídí. V jedné je vřelý a otevřený. V jiné tvrdý a odtažitý. V další vyděšený jako malé dítě.

Onno van der Hart a jeho kolegové mluví o strukturální disociaci: části osobnosti, které nesou různé zkušenosti, spolu nejsou dobře propojené, a tak se střídají u kormidla. Pro partnera to bývá nejnáročnější právě proto, že přechody přijdou zdánlivě odnikud. Jako by měl doma několik verzí téhož člověka a nikdy nevěděl, která zrovna otevře dveře. Pomáhá vědět, že za tím nestojí rozmar, ale roztříštěnost, která má svůj původ a svoji logiku.

Co s disociací ve vztahu?

První krok je nepovažovat odpojení druhého za útok. Když partner zamrzne, uzavře se nebo je najednou nepřítomný, není to obvykle namířené proti vám. Je to znak, že jeho nervová soustava překročila hranici únosnosti. Daniel Siegel pro tuto hranici používá obraz okna tolerance: dokud jsme uvnitř něj, zvládáme zůstat v kontaktu. Za jeho okrajem se buď rozbouříme, nebo vypneme.

Z útlumu se ven nedostane silou ani přemlouváním. Pomáhá spíš klid, bezpečí a návrat do těla a do přítomnosti. Tomu se říká ukotvení. Několik jednoduchých kroků, které umí zmírnit disociativní vlnu:

• Pojmenovat nahlas pět věcí, které právě vidíte, čtyři, které slyšíte, a tři, kterých se můžete dotknout.
• Postavit chodidla pevně na zem a všimnout si opory pod nimi.
• Zpomalit dech, zvlášť prodloužit výdech.
• Napít se studené vody nebo vzít do dlaně něco chladného.
• Když je nablízku bezpečný člověk, zůstat v jeho tichém doprovodu – klidný nervový systém druhého pomáhá tomu vašemu se srovnat.

Ten poslední bod je zásadní. Nervové soustavy se navzájem ladí, tomu se říká koregulace. Partner, který u odpojeného člověka zůstane bez tlaku a paniky, dělá víc než tisíc rad. Nemusí nic opravovat. Stačí být přítomný a v klidu, dokud se druhý nevrátí.

A kdy vyhledat odborníka? Když je odpojení časté, silné, když zabírá velké kusy paměti nebo když člověku i jeho blízkým bere ze života víc, než unese. Disociace vznikla jako ochrana a svou práci kdysi odvedla. V bezpečném vztahu i v terapii se dá postupně učit, že už není potřeba tak často a tak brzy sahat po nouzovém východu.