Adult attachment: co je citová vazba u dospělých a jak se s ní pracuje v párové terapii

Test o citové vazbě má dnes za sebou skoro každý, kdo se o vztahy zajímá. Deset minut klikání, pak se objeví výsledek a s ním název: jistá, úzkostná, vyhýbavá, dezorganizovaná. Chvíli to sedí až nepříjemně přesně. A pak přijde otázka, na kterou test odpověď nedává. Dobře, a co teď.

Docela často se v terapeutovně stane, že si tu nálepku někdo přinese jako hotovou věc o sobě. Jsem prostě vyhýbavý typ. Ona je úzkostná, to už víme. Zní to jako porozumění, ale pod povrchem to bývá spíš tečka než otevřené dveře. O sobě se tím řekne všechno a zároveň nic použitelného.

Přitom odborný svět od těch čtyř přihrádek u dospělých z velké části ustoupil a mluví o něčem jiném. Pojmenovává to jako adult attachment. Nejde o novou módu ani o jiná jména pro totéž. Je to jiný způsob, jak se na vazbu dívat – a v praxi z něj plyne dost jiná otázka než ta, jaký kdo je.

Co znamená adult attachment?

Adult attachment je odborné označení pro citovou vazbu u dospělých. Tedy pro to, jak dospělý člověk zachází s blízkostí, co v něm nastartuje pocit, že vztah je nějak ohrožený, a jakou strategií na to obvykle odpoví. Není to povahový rys ani typ osobnosti. Je to spíš zvyk nervové soustavy, který vznikl z opakované zkušenosti s tím, jestli je někdo k dispozici, když je člověku úzko.

Rozdíl proti běžnému pojetí je hlavně v tom, jak se adult attachment popisuje. Ne jako kolonka, do které člověk patří, ale jako poloha na dvou nezávislých škálách. První je úzkostnost, druhá vyhýbavost. Každý je někde na obou zároveň a právě ta dvojice čísel nese víc informací než jeden název.

Odkud se vzaly čtyři styly vazby?

Čtyři styly vazby pocházejí z pozorování malých dětí, ne dospělých. John Bowlby přišel s myšlenkou, že vazba k pečující osobě je samostatný biologický systém, a Mary Ainsworth ji převedla do měřitelné situace. Ve své laboratorní proceduře sledovala, co roční dítě dělá, když matka odejde z místnosti a zase se vrátí. Chování se dalo rozumně roztřídit do několika skupin a odtud pocházejí jména, která dnes zná kdekdo.

Do světa dospělých vztahů to přenesli Cindy Hazan a Phillip Shaver na konci osmdesátých let. Jejich úvaha byla elegantní: pokud je romantické pouto pokračováním téhož systému, mělo by se u dospělých ozývat podobně. Nabídli lidem tři krátké odstavce, ať si vyberou ten, který nejlíp popisuje jejich prožívání v partnerství, a ukázalo se, že rozložení odpovědí je podobné jako u dětí. Tím se attachment dostal do výzkumu partnerských vztahů.

Ten původní krok byl objevný, ale nesl v sobě jeden předpoklad, který se později ukázal jako slabý. Když si vybíráte jeden odstavec ze tří, dotazník vás nutí být jedním z nich. Otázka, jestli jsou ty skupiny opravdu oddělené kategorie, nebo jen pohodlné popisky pro různá místa na plynulé škále, se tehdy nekladla.

Proč výzkum u dospělých přešel od typů ke škálám?

Odpověď je nezáživná a zároveň zásadní: data na kategorie nesedla. Když se koncem devadesátých let sebraly desítky používaných dotazníků na vazbu a jejich položky se zanalyzovaly společně, opakovaně z nich vycházely dva hlavní rozměry, ne čtyři shluky. Kelly Brennan, Catherine Clark a Phillip Shaver z toho postavili nástroj, který měří přímo ty dva rozměry, a ten se v různých verzích používá dodnes.

Později se k tomu přidaly analýzy, jejichž jediným úkolem bylo rozhodnout právě otázku typ versus škála. R. Chris Fraley a jeho kolegové je opakovaně provedli na velkých souborech dotázaných a výsledek vycházel na stranu spojitých rozměrů. Mezi lidmi, kterým vychází vysoká úzkostnost, a těmi, kterým vychází nízká, není v datech ostrý předěl. Je tam plynulý přechod.

Pro praxi to má jeden velmi konkrétní důsledek. Když jsou hranice mezi styly umělé, dva dotázaní s téměř stejným výsledkem mohou dostat jinou nálepku jen proto, že jeden je kousek nad hranicí a druhý kousek pod ní. Odtud pramení zkušenost, kterou popisuje spousta dotázaných: v jednom testu jim vyšla jistá vazba, ve druhém úzkostná, a nechápou, čemu věřit.

Mezi jistou a úzkostnou vazbou nevede čára. Vede tudy svah, a záleží, jak vysoko na něm zrovna stojíte.

Co popisuje úzkostnost a co vyhýbavost?

Obě škály popisují jinou otázku a je užitečné držet je oddělené. Úzkostnost odpovídá na otázku, jak citlivě se ozve strach z odpojení. Vyhýbavost na otázku, jak moc se blízkost a vlastní potřeby raději ztlumí. Nejsou to protipóly jedné osy, takže nemá smysl přemýšlet, jestli je někdo spíš úzkostný, nebo spíš vyhýbavý. Může být obojí naráz, nebo ani jedno.

• Vysoká úzkostnost se často pozná podle citlivého radaru na odstup: rychle se všimne změny tónu, potřebuje ujištění, že vztah drží, a nedořešená věc se špatně odkládá na ráno.
• Vysoká vyhýbavost se často pozná podle potřeby prostoru, když se rozhovor přiblíží k emocím, podle spoléhání se spíš na sebe a podle věty, že o tom teď nechce mluvit.
• Nízká na obou škálách bývá spojená s tím, že se o potřebu dá říct nahlas a odstup se nemusí číst jako ohrožení.
• Vysoká na obou naráz je poloha, ve které blízkost láká a děsí zároveň – a bývá na ní znát, že v minulosti byl zdroj útěchy zároveň zdrojem strachu.

Mario Mikulincer a Phillip Shaver, kteří rozptýlený výzkum poskládali do jednoho modelu, popisují za každou škálou jednu naučenou strategii. Za úzkostností stojí zesílení signálu: když se potřeba blízkosti neuspokojí, začne se ozývat hlasitěji, aby ji druhý určitě nepřeslechl. Za vyhýbavostí stojí ztlumení signálu: potřeba se odsune stranou, protože zkušenost říká, že odpověď stejně nepřijde. Obě strategie kdysi dávaly smysl. Obě mají svou cenu.

Kde je v tomhle pohledu jistá vazba?

Jistá vazba není v dvouškálovém pojetí pátá kolonka. Je to poloha nízko na obou rozměrech. Nic zvláštního se v ní nepřidává, spíš tam něco chybí: silný strach z odpojení a silná potřeba blízkost tlumit. Zůstane pak prostor, ve kterém se dá blízkost přijmout, aniž by se člověk ztratil, a odstup snést, aniž by hned znamenal konec.

Zní to skromně, ale právě proto to bývá v terapii použitelné. Jistá vazba se z tohohle úhlu nedá pořídit rozhodnutím ani přečtením článku. Dá se k ní jen posunout, a to po obou osách zvlášť. U někoho ubývá strachu z odstupu. U někoho polevuje nutnost mít emoce pod kontrolou. Bývá to práce na měsíce a roky, ne na víkend.

Proč na tom rozdílu záleží v párové terapii?

V párové terapii se rozdíl mezi škatulkou a škálou projeví velmi rychle. Nálepka totiž svádí k tomu, aby se z ní stalo vysvětlení všeho. Když si dva partneři přinesou hotové role, kdo je úzkostný a kdo vyhýbavý, obvykle to nevede k porozumění, ale k rozdělení viny. Jeden je tím, kdo pořád tlačí. Druhý tím, kdo pořád couvá. A oba mají po ruce důkaz, že za to může povaha toho druhého.

S mírou se pracuje jinak. Když se místo otázky jaký jsi ptáme, kdy přesně se ti zapne strach z odpojení a co ti pomůže, aby se zase ztišil, otevře se popis situace místo popisu člověka. Ukáže se, že vyhýbavost nebývá lhostejnost, ale způsob, jak přežít chvíli, kdy je toho moc. A že naléhání nebývá útok, ale pokus dovolat se odpovědi.

Tenhle pohled je taky důvod, proč se v přístupech pracujících se vztahovou vazbou, například v emočně zaměřené párové terapii Sue Johnson, tolik pozornosti věnuje cyklu mezi partnery. Ne dvěma typům, ale jednomu kruhu, který spolu roztáčejí: čím víc jeden zesiluje signál, tím víc druhý tlumí, a čím víc druhý tlumí, tím naléhavěji první zesiluje. Ani jeden ten kruh nezaložil sám a ani jeden z něj sám nevystoupí.

Nejste typ. Jste místo na mapě, které se hýbe podle toho, s kým stojíte a jak bezpečně se u něj cítíte.

Co dvě škály o člověku neřeknou?

Dvě škály jsou lepší popis než čtyři přihrádky, ale pořád je to jen popis. Vznikají z dotazníku, tedy z toho, co o sobě člověk sám vypoví, a tam se dá leccos přehlédnout. Někdo o svém strachu z odpojení dobře ví a umí ho pojmenovat. Někdo jiný ho zná hlavně jako podráždění nebo jako náhlou potřebu uklidit kuchyň. Vyhýbavost se vlastní výpovědí zachycuje hůř než úzkostnost právě proto, že jejím obsahem je nevšímat si.

Škály taky samy o sobě neříkají nic o tom, odkud poloha pochází. Vysoká úzkostnost může mít kořeny v raném dětství, ale stejně dobře může být čerstvá a patřit k tomuhle vztahu: po zradě důvěry se radar na odstup zapne i člověku, který o sobě nikdy neřekl, že by byl úzkostný. Bez téhle otázky se z čísla snadno stane osud, i když popisuje jen současný stav.

A pak je tu poloha vysoko na obou škálách zároveň, o které se mluví nejméně, protože se do jednoduchého vyprávění o tlačícím a couvajícím partnerovi nevejde. Blízkost v ní láká i děsí a chování se může během jednoho večera přehodit z naléhání do úplného stažení. U dotázaných, kteří v minulosti zažili ohrožení od někoho, kdo měl být zdrojem bezpečí, se tahle poloha objevuje častěji. Právě tady bývá práce s odborníkem spíš na místě než svépomoc.

Může se poloha na škálách změnit?

Poloha na škálách vazby není razítko na celý život, i když se nemění ze dne na den. Ve výzkumu vychází spíš jako středně stabilní: dost na to, aby se dala měřit a aby se člověk poznal ve výsledku i po letech, ale ne tak, aby se s ní nedalo pohnout. Mění se pomalu a hlavně zkušeností, ne rozhodnutím.

Kromě pomalého posunu v čase je tu ještě druhá věc, kterou dvouškálový pohled vysvětluje líp než škatulky: poloha se může lišit vztah od vztahu. Někdo je v jednom partnerství blízko klidu a v jiném se u téhož člověka zapne ostražitost, kterou o sobě neznal. Není to nedůslednost. Vazba se tvoří ve dvojici, ne v hlavě jednoho, a jinému protějšku se odpovídá jinak. Psali jsme o tom podrobněji v článku o tom, proč se styl vazby může měnit podle partnera.

Pro posun směrem k většímu bezpečí se vžilo označení získaná bezpečná vazba. Nestojí na tom, že se v minulosti něco přepíše. Stojí na opakovaných nových zkušenostech: že se dá říct o potřebu a někdo odpoví, že po hádce přijde návrat, že odstup skončí. Právě opakování je tam to podstatné slovo. Jedna dobrá zkušenost nervovou soustavu nepřesvědčí, desítky drobných ano.

Jak o adult attachment mluvit doma, aby to k něčemu bylo?

Rozhovor o vazbě doma se dá vést tak, že sblíží, i tak, že ublíží. Rozdíl bývá v tom, jestli se mluví o typech, nebo o situacích. Několik věcí se v tom osvědčuje.

• Mluvte o míře a o chvíli, ne o povaze: místo ty jsi vyhýbavý spíš zaznamenám, že když se bavíme o mé rodině, chce se ti odejít.
• Nepoužívejte výsledek testu jako argument v hádce. Cokoli, co se dá použít jako důkaz proti druhému, přestane být popisem a stane se zbraní.
• Ptejte se na spouštěč, ne na diagnózu: co přesně se stalo těsně předtím, než se to ve mně nebo v tobě zapnulo.
• Počítejte s tím, že obě strategie chrání. Zesílení i ztlumení signálu vzniklo proto, aby se dalo přežít něco těžkého, a nemizí proto, že si to člověk pojmenuje.

Osvědčuje se taky nespěchat s tím, že si to spolu jednou provždy vysvětlíte. Poloha na škálách se neozývá pořád, ale ve chvílích, kdy je toho hodně: při odjezdu, po hádce, když jeden z partnerů mlčí u telefonu déle než obvykle. Klidný rozhovor o tom, co se komu v takové chvíli spouští, vedený v době, kdy zrovna nic nehoří, bývá užitečnější než rozbor uprostřed napětí.

Když se pár dostane k tomu, že si o svých polohách umí povídat mimo hádku, obvykle se něco změní dřív, než se změní samotné škály. Sníží se totiž potřeba se bránit. A to je často ta první úleva, kterou dva partneři popisují, ještě než začnou řešit cokoli dalšího.

Adult attachment tedy není další test, který o vás vynese verdikt. Je to jazyk, ve kterém se dá popsat, co se ve vás děje, když je blízkost ohrožená, aniž byste se museli zařadit do přihrádky. A jazyk, který má pro popis dost jemné odstíny, se v terapeutovně obvykle ukáže jako užitečnější než jméno, které všechno uzavře.