Spontánní a responzivní touha: proč se u vás chuť probouzí jinak

„Já prostě nikdy nemám chuť první. On si myslí, že o něj nestojím, ale jakmile začneme, je mi krásně. Jenže sama od sebe na to nezačnu myslet.“ Karolína to u mě řekla rychle a se sklopenýma očima, jako přiznání. Je jí třicet osm, s Matějem jsou spolu dvanáct let a poslední roky se mezi nimi usadilo tiché nedorozumění: on se ptá čím dál opatrněji, protože „už nevím, jak se zeptat, abych nebyl za dotěru“, a ona se čím dál víc utvrzuje, že s ní něco není v pořádku. Kdyby existovala jediná informace, kterou bych ráda předala každému páru trápícímu se v oblasti touhy, byla by to tahle: to, co Karolína popisuje, není porucha. Je to jeden ze dvou zcela normálních způsobů, jak se u lidí touha probouzí. Popsala je americká sexuoložka Emily Nagoski v knize Come As You Are. (Karolína a Matěj jsou smyšlení, složení z mnoha párů – ale jejich nedorozumění sedí v terapeutovnách dnes a denně.)

Spontánní touha: chuť, která přijde sama

Spontánní touha je ta, kterou zná náš kulturní scénář z filmů: myšlenka nebo obraz se objeví jakoby z ničeho, chuť předchází podnětu. Člověk se prostě přistihne, že chce. Tak to má Matěj – jeho touha se ohlašuje sama, nečekaně, uprostřed obyčejného večera. Tento typ je o něco častější u mužů, ale zdaleka ne výhradně: i mnoho žen ho zná a část mužů ho naopak nezná vůbec. Potíž není v něm, ale v tom, že ho naše kultura mylně pokládá za jedinou „správnou“ podobu touhy – a tím uvádí do rozpaků každého, kdo ji prožívá jinak. Matěj léta předpokládal, že když Karolína necítí totéž co on, znamená to, že o něj nestojí. Měřil ji svým metrem, protože jiný neznal.

Responzivní touha: chuť, která se rodí z odezvy

Responzivní neboli odezvová touha funguje obráceně. Nepředchází podnětu, ale rodí se z něj: nejdřív přijde příjemný kontext – bezpečí, dotek, blízkost – a teprve v odezvě na něj se probouzí chuť. Kanadská lékařka Rosemary Basson publikovala v roce 2000 model, který tenhle průběh popsal jako plnohodnotný, ne vadný: u části lidí, zvláště žen v dlouhodobých vztazích, nezačíná intimita chutí, ale ochotou se sblížení otevřít – a vzrušení i touha se rozvinou až cestou. Když jsem tohle Karolíně vyprávěla, rozplakala se. Ne smutkem. Úlevou. Patnáct let se měřila filmovým scénářem, ve kterém vždycky selhala, a nikdo jí neřekl, že její tělo jede podle jiného, stejně dobrého scénáře. Není to nižší forma touhy. Je to jiná cesta ke stejnému cíli.

Responzivní touha není slabší ani horší verze té „pravé“. Jen nepřichází první – přichází jako odpověď.

Plyn a brzda: jak vzrušení doopravdy funguje

Nagoski staví na modelu duální kontroly, který vytvořili badatelé Erick Janssen a John Bancroft: naše sexualita má plyn, který reaguje na vzrušující podněty, a brzdu, která reaguje na všechno, co působí ohrožení nebo rozptýlení – stres, únavu, obavy o tělo, nevyřčenou hádku. U mnoha lidí není problém ve slabém plynu, ale v citlivé brzdě. Karolínina brzda vypadala takhle: večer, kdy se Matěj přiblížil, jí hlavou běžely nákupy, mail, který nestihla, a nedořešená nedělní výměna o penězích. Její tělo nebylo proti – jen mělo sešlápnutou brzdu až k podlaze. Matěj mezitím zkoušel přidávat plyn: překvapení, snahu, romantiku. A nechápal, proč to nefunguje. Nefungovalo to proto, že jeho úkol nebyl přidat plyn, ale pomoct sundat nohu z brzdy – převzít večer provoz, dořešit neděli, nechat vzniknout klid.

Když tohle Karolína s Matějem pochopili, zkusili malý experiment: přestali čekat na chuť. Domluvili si čas od času „otevřený večer“ – bez obrazovek, bez slibu, že to někam povede, jen s dovolením, že může. Matěj se naučil, že „teď nemám chuť“ není zavřená brána, a přestal každé takové ne sbírat jako důkaz. A Karolína si po pár týdnech všimla něčeho, co ji překvapilo: „Poprvé jsem nemusela nic dohánět. A chuť přišla cestou – jako vždycky, jen jsem jí konečně nechala čas.“

„Teď nemám chuť“ často neznamená „nechci tě“. Znamená „ještě jsem se k sobě nedostala“.

Co z toho může plynout pro vás dva

• Pokud jeden z vás spontánní chuť běžně nezná, můžete zkusit přestat na ni čekat – a místo toho si všímat, v jakém kontextu se u něj touha probouzí.
• Někomu pomáhá věnovat pozornost brzdě, ne jen plynu: co u nás touhu tlumí? Únava, spěch, stud za tělo, nedořešená hádka? A co z toho se dá zkusit odklidit?
• Jiní si pochvalují vyměnit otázku „mám chuť?“ za otázku „jsem ochotný se otevřít příjemnému?“ – a všímat si, jestli chuť nedorazí cestou.
• A mnoha párům uleví už samotné pojmenování: fungujeme každý jinak a ani jeden z nás není rozbitý. Berte to jako společný experiment, ne úkol, ve kterém se dá selhat.

Různost není závada

Nagoski shrnuje svou knihu jedinou větou: jste normální. Není jeden správný způsob, jak fungovat. Když pár pochopí, že jeden z nich funguje spontánně a druhý responzivně, přestane hledat viníka a začne hledat kontext. A to bývá chvíle, kdy se napětí kolem intimity začne rozpouštět – protože oba konečně mluví o téže věci a rozumějí si.

Zdroje a doporučená četba

• Emily Nagoski: Come As You Are (česky Jak fungujeme) – responzivní touha, model duální kontroly, brzda a plyn.
• Rosemary Basson (2000): The Female Sexual Response: A Different Model – odezvový model ženské touhy.
• Erick Janssen a John Bancroft – model duální kontroly sexuální reakce.
• Esther Perel: Mating in Captivity (česky Umění erotické inteligence) – doplňující pohled na kontext a vášeň.
• Emily Nagoski a Amelia Nagoski: Burnout – o stresu a jeho vlivu na tělo a touhu.

Otázky k zastavení

• Poznáváte se spíš ve spontánní, nebo v responzivní touze – a ví to o vás váš partner?
• Co u vás nejspolehlivěji sešlapuje brzdu? A kdo o tom rozhoduje – vy, nebo provoz vašeho dne?
• Kdy vám spolu naposledy bylo dobře – a jak ten večer začal doopravdy?