Dorodičování (reparenting)
Dorodičování je proces, kterým dospělý člověk dodatečně sytí to, co v dětství nedostal – učí se sám sobě dávat péči, přijetí a bezpečí, jež kdysi chyběly. Ve vztahu je zdravé, když si tuto péči každý poskytuje hlavně sám sobě; problém nastává, když jeden partner nevědomě čeká, že mu chybějícího rodiče „nahradí“ ten druhý.
Pojem má dvě roviny, které je dobré nezaměňovat. Zdravé dorodičování (self-reparenting) znamená stát se laskavým dospělým sám pro své zraněné vnitřní dítě: všímat si vlastních potřeb, mírnit vnitřního kritika, poskytovat si oporu a soucit. Je to práce, kterou nikdo neudělá za nás, i když k ní dobrý vztah nebo terapie vytvoří bezpečné podmínky.
Druhá rovina je rizikovější: když jeden partner nevědomě obsadí druhého do role rodiče, kterého postrádal – aby ho konečně bezpodmínečně přijímal, hlídal jeho náladu, zachraňoval ho. Krátkodobě to může fungovat, dlouhodobě to ale dusí. Partner není rodič a nemůže zacelit ránu z dětství; když se o to pár pokouší, jeden se vyčerpává v roli pečovatele a druhý zůstává v pozici dítěte. Blízkost dvou dospělých se z toho vytrácí.
Ve zdravém páru se partneři navzájem podporují v tom, aby si každý byl dobrým rodičem hlavně sám sobě – a přitom si nabízejí oporu z pozice dvou dospělých, ne rodiče a dítěte. Vztah pak zůstává místem, kde se rány mohou hojit, aniž by za to jeden platil ztrátou sebe.
