Metakomunikace
Metakomunikace je rozhovor o tom, jak spolu mluvíme – domluva o formě, tempu a bezpečí rozhovoru, ještě než se začne řešit jeho obsah. Ve vztazích bývá tím, co rozhoduje, jestli se těžké téma dá vůbec otevřít.
Každé sdělení nese kromě obsahu i informaci o vztahu mezi mluvčími – tuhle rovinu popsal Paul Watzlawick a jeho spolupracovníci a nazvali ji metakomunikací. Tón hlasu, tempo a načasování říkají o tom, co si o sobě navzájem myslíme, často víc než samotná slova.
V praxi jde o věty, které rozhovor rámují dřív, než začne. „Chci ti něco říct, není to výčitka.“ „Potřebuju to jenom nahlas, nemusíš to řešit.“ „Můžeme to odložit na večer, teď to neunesu.“ Nic z toho se netýká tématu – všechno se týká toho, co druhý tímto rozhovorem riskuje.
Do metakomunikace patří i domluva o přerušení: jak dát najevo, že je toho moc, a kdy se k tématu vrátíme. Pro mnohé páry bývá tahle dohoda cennější než jakákoli technika na formulování vět, protože pomáhá i ve chvíli, kdy už na pečlivé formulace nezbývá kapacita.
Když metakomunikace chybí, může se stát, že se oba partneři hádají o dvě různé věci najednou – jeden o obsah, druhý o to, jak se s ním zachází. Pojmenování téhle druhé roviny bývá v párové terapii jedním z prvních kroků, které přinesou úlevu.
Související pojmy
K tématu si přečtěte
Kde to najdete do hloubky
