Emoční zralost
Emoční zralost není o tom, že člověka nic nerozhodí. Pozná se až ve chvíli, kdy spuštění přijde – podle toho, jestli se dokáže aspoň zčásti sám zklidnit a zároveň si umí říct o blízkost druhého, místo aby na něj zaútočil nebo před ním zmizel.
V klidných dnech vypadá vyrovnaně skoro každý. Rozdíl se ukáže teprve tehdy, když něco spustí bolest, strach nebo stud. Emoční zralost proto neměříme nepřítomností silných emocí, ale schopností s nimi zacházet: uznat, co se ve mně děje, aspoň trochu se zregulovat vlastními silami a v pravou chvíli požádat o oporu (koregulaci), aniž bych druhého zaplavil nebo se před ním uzavřel.
Nezralost v tomto smyslu neznamená špatnou povahu. Obvykle jde o emočně mladší části v nás, které v dětství nedostaly dost doprovázení a v dospělém vztahu se ozývají nejhlasitěji – při hádce, odmítnutí nebo odstupu. Právě proto se emoční zralost dá dorůst i v dospělosti: laskavou prací se sebou a v bezpečí dobrého vztahu, kde se rány mohou postupně hojit.
K tématu si přečtěte
Kde to najdete do hloubky
