Můžu mít u každého partnera jiný styl vazby?

Vymyšlená Lucie byla ve svém prvním vážném vztahu klidná. Uměla si říct o blízkost, věřila, odstup partnera ji neděsil. V dalším vztahu se nepoznávala. Kontrolovala telefon, četla tón zpráv mezi řádky, žárlila na věci, které by dřív ani nezaznamenala.

Nic se na ní přitom nezměnilo. Změnil se člověk vedle ní a to, co spolu nevědomky rozehráli.

Většina textů o citové vazbě nabízí čtyři typy a jedinou otázku: který jste vy? Je to užitečný začátek. Jenže právě ta otázka svádí k tomu brát styl vazby jako povahový rys nebo skoro jako diagnózu. A to platí jen zčásti.

Můžu mít u každého partnera jiný styl vazby?

Do velké míry ano. Nese si každý z nás nějakou převažující tendenci, se kterou do vztahů vstupuje. Ale to, jak se nakonec chováme, není jen naše vnitřní nastavení. Je to i odpověď na konkrétního člověka a na to, jak bezpečně nebo nejistě se u něj cítíme.

Jistější, spolehlivější partner nás dokáže uklidnit. V jeho blízkosti se i úzkostnější člověk postupně přestává tolik pojišťovat. Nevyzpytatelný nebo často nedostupný partner v nás naopak probudí ostražitost, kterou jsme u někoho jiného vůbec neznali. Vazba se totiž netvoří v nás samotných, tvoří se mezi dvěma lidmi.

Základ téhle myšlenky položili John Bowlby a Mary Ainsworthová v polovině minulého století. Popsali, že z toho, jak spolehlivě někdo reagoval na naše dětské potřeby, si každý odnese vnitřní odhad, co se dá od blízkosti čekat. Sue Johnsonová, zakladatelka párové terapie zaměřené na emoce, k tomu později dodala důležitý dovětek: tenhle odhad se v dospělosti dál dolaďuje v každém blízkém vztahu, do kterého vstoupíme.

Proč čtyři škatulky nestačí?

Protože citová vazba není čtveřice přihrádek, ale spojité pole. Výzkumníci jako R. Chris Fraley nebo Mario Mikulincer a Phillip Shaver ukázali, že se dá dobře popsat dvěma nezávislými osami. Ne otázkou „do které škatulky patřím“, ale otázkou „kde na dvou plynulých škálách se zrovna nacházím“.

První osa je úzkost z odstupu. Nakolik se bojím, že mě druhý opustí, přehlédne, přestane mít rád. Druhá osa je vyhýbání se blízkosti. Nakolik potřebuju držet emoce i druhého člověka v uctivé vzdálenosti, abych se cítil v bezpečí. Tyhle dvě osy jsou na sobě nezávislé. Můžete být vysoko na jedné, nízko na druhé, nebo někde uprostřed obou.

Známé čtyři styly jsou vlastně jen rohy téhle mapy. Jistá vazba je kout, kde je málo úzkosti i málo vyhýbání. Úzkostná vazba leží tam, kde je hodně strachu z odstupu, ale touha po blízkosti zůstává. Vyhýbavá je opak: blízkost se raději tlumí. A dezorganizovaná, jak ji popsali Mary Mainová a Judith Solomonová, sídlí tam, kde jsou vysoko obě osy zároveň, což vytváří protichůdné signály: touhu po blízkosti i strach z ní současně.

Nejste typ. Jste bod na mapě, který se hýbe podle toho, s kým stojíte a jak bezpečně se u něj cítíte.

Co vlastně ty dvě osy dělají?

Za každou osou stojí jedna naučená strategie, jak si poradit s ohrožením blízkosti. Mikulincer a Shaver je pojmenovali výstižně.

Vysoká úzkost z odstupu spouští takzvanou hyperaktivační strategii. Systém raději signály zesílí, aby náhodou neušlo, že se druhý vzdaluje. Proto to nutkání volat, psát, ujišťovat se, číst v mlčení nejhorší verzi. Není to slabost ani přehnaná náročnost. Je to pojistka někoho, kdo se dávno naučil, že blízkost mizí bez varování.

Silné vyhýbání se blízkosti dělá pravý opak, deaktivuje. Když se přiblíží emoce nebo nároky na intimitu, systém je automaticky ztlumí. Navenek to vypadá jako chlad nebo odtažitost. Uvnitř je to ochrana člověka, který se naučil, že spoléhat se dá hlavně na sebe. Stephen Porges by řekl, že tělo v obou případech jen dělá to, co se mu kdysi osvědčilo, aby přežilo.

• Hyperaktivace: zesiluju signály, aby mi neušlo, že se druhý vzdaluje.
• Deaktivace: tlumím emoce a blízkost, abych se nemusel spoléhat na nikoho.
• Obě strategie jsou naučené, ne vrozené, a proto se dají přeučit.

Proč mě jeden partner táhne jinam než druhý?

Protože váš pohyb po mapě není jen váš. Je to tanec dvou lidí. Nejznámější je dvojice, kde jeden partner sídlí blízko úzkostného rohu a druhý blízko toho vyhýbavého. Jeden se přibližuje a shání ujištění, druhý couvá a shání prostor. Čím víc jeden tlačí, tím víc druhý ustupuje. A naopak.

Tomuhle kruhu se říká pronásledovatel a unikající. Není vinou jednoho ani druhého. Je to past, do které oba spadnou společně, a každý v ní jen aktivuje to nejcitlivější místo toho druhého. Proto se stejný člověk může u jednoho partnera cítit vyrovnaně a u jiného sklouzne do žárlivosti nebo do mlčení, které dřív neznal.

Platí to i naopak, a to je dobrá zpráva. Když jeden z dvojice zůstane klidný a spolehlivý, druhý se u něj postupně uvolní. Odborně se tomu říká koregulace: nervové systémy dvou lidí se navzájem ladí. Bezpečí jednoho se přelévá do druhého.

Dá se poloha na mapě změnit?

Ano, i když pomaleji, než bychom chtěli. Vazba není beton, je to zvyk těla. A zvyk se dá přepsat novou, opakovanou zkušeností, že blízkost tentokrát drží. Odborně se tomu říká získaná jistota vazby: člověk, který vyrostl v nejistotě, si ji později vytvoří v bezpečném vztahu, v terapii nebo v obojím.

Daniel Siegel k tomu přidal jedno zjištění, které dává naději. Nejvíc totiž nerozhoduje, co jsme jako děti prožili, ale jak souvislý a smysluplný příběh o tom dnes umíme vyprávět. Kdo dokáže své rané zkušenosti pojmenovat a porozumět jim, přenáší do dalších vztahů mnohem víc bezpečí, i když sám bezpečné dětství neměl.

Vazba je zvyk těla, ne osud. A každý zvyk se dá přeučit novou zkušeností, že blízkost tentokrát vydrží.

Jak zjistím, kde na mapě zrovna jsem?

Začněte pozorováním, ne nálepkou. Místo „jsem úzkostný typ“ zkuste otázku: kdy se u tohohle konkrétního člověka nejvíc pojišťuju, a kdy naopak zavírám dveře? V jakých chvílích? Po jakých jeho gestech? Odpovědi vám ukážou, kde se na obou osách právě teď pohybujete, a hlavně že se to dá ovlivnit.

Kdo chce konkrétní odrazový bod, může si na webu projít dotazník citové vazby, který obě osy měří přímo. Výsledek berte jako momentku, ne jako verdikt. Ukazuje polohu, ne povahu.

A možná to nejdůležitější. Když příště zjistíte, že se u nového partnera chováte jinak než dřív, nemusíte v tom hledat důkaz, že jste rozbití nebo nedůslední. Je to jen vaše tělo, jak reaguje na jiného člověka a jinou míru bezpečí. Mapa se dá číst. A dá se po ní vydat jinam.