Páry, kteří si hrají: tajemství živé intimity

Bylo úterý večer a Jonáš míchal v míse salátový dresink s tím soustředěným výrazem, který má, když se snaží nemyslet na práci. Bára vzala ze dvířek lednice sprej se šlehačkou a než se nadál, měl na nose bílou čáru. Chvíli na sebe zírali. A pak se oba rozesmáli tak, jak se dlouho nesmáli – do slz, bez důvodu, jako děcka. Ještě ten večer skončili spolu v ložnici. Celé týdny předtím byli jen ti dospělí, unavení, zodpovědní lidé, co si u večeře probírají logistiku. A stačila jedna hloupá šlehačka, aby byli zase oni dva. Bára a Jonáš nejsou skuteční, ale tenhle okamžik – kdy jedna absurdní blbost náhle rozsvítí, co vypadalo zhaslé – důvěrně zná spousta dvojic.

Hravost se v párovém vztahu často odbývá jako něco povrchního, dětinského, druhořadého. Přitom patří k nejspolehlivějším známkám vztahové spokojenosti, erotické vitality i dlouhodobé odolnosti páru. Dvojice, které si umějí hrát, nevypadají zvenčí nijak výjimečně. Mají ale něco, co se nedá koupit ani naplánovat: společný jazyk radosti, kterým spolu mluví i beze slov.

Co vlastně hravost v páru znamená

Hravost je schopnost spolu na chvíli vstoupit do prostoru, kde přestávají platit pravidla dospělého, výkonného světa. Psychologové mluví o dyadické hravosti – hravosti, která vzniká výhradně ve dvou a nedá se dělat o samotě. Americká párová a sexuální terapeutka Martha Kauppi ji popisuje jako jakousi „třetí entitu“ vztahu: něco, co existuje jen tehdy, když jsou oba skutečně přítomní a otevření, a co okamžitě zmizí, jakmile jeden z nich vypadne do role. A do rolí padáme snadno – logistický partner, rodič, spolubydlící, ten, kdo hlídá úkoly. Čím víc rolí, tím míň prostoru pro tu třetí entitu, ve které se dva lidé potkávají jako oni sami.

Tammy Nelson, autorka knihy Getting the Sex You Want, na základě práce se stovkami párů upozorňuje na nenápadnou souvislost: většina dvojic, které přicházejí na terapii s „problémem se sexem“, ve skutečnosti ztratila kontakt se svou hravou stránkou dávno předtím, než jim ochladla ložnice. Sex nevyhasl jako první. Jako první zmizel smích, laškování, ta drobná zbytečná radost ze společné blbosti. Erotika ji pak jen následovala.

Většina párů nepřijde nejdřív o sex. Nejdřív přijdou o smích – a sex jen jde tiše za ním.

Proč si páry přestanou hrát

Klíč k tomu, proč hravost mizí, leží v nervovém systému. Neurovědec Stephen Porges ve své polyvagální teorii ukázal, že hra je vývojově „luxusní“ stav – tělo si ji dovolí jedině tehdy, když vyhodnotí okolí jako bezpečné. Ve chvíli ohrožení, spěchu nebo chronického stresu se nervová soustava přepne do režimu přežití a všechno nepodstatné odstaví. A hravost, laškování i touha jsou z hlediska holého přežití to první, co jde stranou. Nejde tedy o to, že by pár „přestal chtít“. Jde o to, že jejich těla mají plné ruce práce s tím, aby vůbec zvládla den.

Sexuoložka Emily Nagoski to popisuje modelem dvojí kontroly, který vychází z výzkumu Ericka Janssena a Johna Bancrofta: v každém z nás běží zároveň jakýsi „plynový pedál“ vzrušení a „brzda“ inhibice. A většina potíží s touhou nevzniká proto, že by chyběl plyn, ale proto, že je sešlápnutá brzda – nahromaděný stres, únava, nevyřčené křivdy, pocit nebezpečí. U Báry a Jonáše nešlo o to, že by se přestali přitahovat. Šlo o to, že měsíce jeli s nohou na brzdě a ani o tom nevěděli. Ta šlehačka na chvíli brzdu povolila – a ukázalo se, že plyn nikdy nezmizel.

Co říká věda o hře, bezpečí a erotice

Že hravost a vlídnost nejsou třešnička, ale nosná zeď vztahu, potvrzuje dlouhodobý výzkum Johna Gottmana. Ve svých studiích párů zjistil, že stabilní dvojice udržují ve všedních chvílích zhruba pětinásobnou převahu pozitivních interakcí nad negativními – a mezi ty pozitivní patří právě humor, škádlení, sdílená radost a drobné projevy náklonnosti. Švýcarský psycholog René Proyer, který se hravostí v párech systematicky zabývá, k tomu dodává výzkumné zjištění, že partneři, kteří spolu dovedou být hraví, uvádějí vyšší spokojenost i pevnější pouto. Hra tu není odměna za dobrý vztah. Je to jeden z nástrojů, kterým se dobrý vztah dělá.

Zajímavý pohled přidal projekt OMGyes, který zmapoval sexuální prožívání tisíců žen. Ukázalo se, že rozhodujícím faktorem spokojenosti nebyla technika ani frekvence, ale ochota experimentovat, smát se a zkoušet nové věci bez tlaku na výkon. Tammy Nelson v téže linii mluví o „erotickém kontraktu“ – ne o seznamu pravidel, ale o živém, neustále se proměňujícím rozhovoru dvou lidí o tom, co by spolu rádi prozkoumali. Společným jmenovatelem je pořád totéž: bezpečí a zvědavost. Tam, kde se člověk nemusí bát ostudy ani hodnocení, se hra i touha vracejí skoro samy.

Touha se neprobouzí tím, že se budeme víc snažit. Probouzí se tím, že je nám spolu dost bezpečno na to, abychom si mohli hrát.

Pozvání, ne návod na hravost

Hravost se nedá nařídit – to by byl protimluv. Následující řádky proto nejsou úkoly, ale pozvání: nápady, které některým párům pomohly pootevřít dveře zpátky ke společné radosti. Zkuste, co vás pobaví, a to ostatní klidně nechte být. Smysl není nic splnit, jen si všimnout, kdy se mezi vámi něco rozsvítí.

• Někdo si zavede drobný rituál „blbosti dne“ – jeden absurdní moment: grimasa, hloupý vtip, patnáct vteřin tance u dřezu. Nic velkého, jen malé připomenutí, že spolu ještě umíte být lehcí.
• Jiné páry spojí sdílená zvědavost – vyzkoušet spolu něco, co ani jeden neumí, a být v tom společně nešikovní. Nešikovnost totiž skvěle boří role.
• Někomu udělá dobře erotická zvídavost bez cíle: čas pro blízkost, kde záměrně nejde o orgasmus, jen o prozkoumávání a přítomnost. Když ze hry sundáme výkon, brzda povolí.
• Mnozí si přes den posílají drobné hravé zprávy – lehké, nezávazné – které udrží napojení, i když jsou fyzicky každý jinde.
• A někdo si dovolí malou roli: „Dnes večer jsem cizinec, co tě právě potkal.“ Ne kvůli výkonu, ale kvůli té svobodě být na chvíli někdo jiný a znovu se okouzlit.

Bára s Jonášem nezískali svou blízkost zpátky nějakým velkým rozhodnutím. Získali ji spíš tím, že si přestali být cizí přes drobnosti – přes šlehačku, přes společný smích nad seriálem, přes patnáct vteřin blbosti v kuchyni. Hravost není frivolnost ani útěk od vážnosti vztahu. Je to jedna z nejhlubších forem péče, kterou si dva lidé můžou dát: dovolení být spolu zase lehcí.

Otázky k zastavení

• Kdy jste se spolu naposledy smáli tak, že vám tekly slzy – a co tehdy bylo jinak než ve všední dny?
• Do jakých rolí vůči sobě nejčastěji padáte, a kde v nich zmizela ta „třetí entita“, ve které jste jen vy dva?
• Co ve vašem životě právě teď drží sešlápnutou brzdu – a co malého by ji na chvíli mohlo povolit?