Kolikrát za měsíc mají Češi sex? A proč vám to číslo nepomůže

Večer, dvě hlavy skloněné nad jedním telefonem. Na displeji graf: kolikrát týdně to prý dělá „normální pár“. Barevné sloupce, sebejisté číslo. Jeden z dvojice mlčky počítá, kolikrát to byli za poslední měsíc oni. A najednou je v ložnici o jednoho tichého soudce víc.

Čísla o frekvenci sexu kolují po sociálních sítích i po hospodách. Lákají, protože slibují jednoduchou odpověď na otázku, kterou si potají klade skoro každý: jsme na tom normálně? Pojďme se na ta čísla podívat pořádně. A hlavně na to, proč vám sama o sobě nepomůžou tak, jak byste čekali.

Kolikrát za měsíc spolu Češi doopravdy spí?

U lidí, kteří žijí v dlouhodobém vztahu, vychází podle českého výzkumu průměr zhruba na šestkrát za měsíc. To je přibližně jednou za pět dní. Data pocházejí z projektu CZECHSEX, který vede Kateřina Klapilová z Centra pro sexuální zdraví a intervence Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), instituce s vazbami i na Institut párové terapie INPAT. Jde o jeden z největších reprezentativních pohledů na sexuální chování u nás, postavený na tisících respondentů.

Pozor ale na jeden háček, kvůli kterému čísla o frekvenci často klamou. Když se spočítá průměr napříč celou dospělou populací, tedy včetně lidí, kteří zrovna žádného partnera nemají, spadne výsledek hluboko pod jednou měsíčně. To ovšem není obraz sexu v páru. Je to obraz toho, že řada dospělých zkrátka aktuálně nikoho po boku nemá. Jakmile se podíváme jen na dvojice, vypadá číslo docela jinak. Už tady se ukazuje, jak snadno jeden průměr svede na scestí.

Proč sexu za posledních deset let ubylo?

Ubylo ho. To je asi nejsilnější zjištění, které se z výzkumu vynořuje. Oproti šetřením zhruba před deseti lety frekvence sexuálních kontaktů u nás klesla. Podobný trend přitom hlásí i řada zahraničních výzkumů. Není to česká zvláštnost, je to spíš znamení doby.

Důvodů se nabízí víc a žádný z nich nezní jako morální selhání. Spíš jako popis toho, jak dnes žijeme:

• Displeje v posteli. Telefon je poslední věc, na kterou se večer díváme, a první ráno. Prostor, který dřív patřil doteku, teď patří nekonečnému rolování.
• Tempo a únava. Práce, děti, výkon přes den. Do ložnice si často neseme vyčerpané tělo, ne chuť.
• Seznamování se přesunulo na internet. Zvlášť u mladší generace se víc vztahů rodí přes aplikace, a to mění rytmus i tempo sbližování.
• Míň nudy, míň prostoru. Paradoxně právě chvíle, kdy se spolu nudíme, bývají půdou, na které touha vzejde. Těch chvil ubývá.

Sex se z dlouhých vztahů málokdy vytrácí proto, že by dva lidé přestali stát o blízkost. Vytrácí se v houfu maličkostí, které den po dni utáhnou prostor mezi nimi.

Znamená méně sexu horší vztah?

Ne. A tohle je možná nejdůležitější věta celého článku. Většina lidí v témže výzkumu uvádí, že jsou se svým sexuálním životem spokojení, i když se frekvence za dekádu snížila. Počet a spokojenost prostě nejsou totéž.

Existují páry, které spolu spí dvakrát měsíčně a cítí se u sebe blízko a v bezpečí. A páry, které naplní každou statistiku, a přesto se u toho míjejí, jako by plnily úkol. Číslo neumí rozlišit mezi setkáním a odbytím. Umí jen počítat.

Proč vás srovnávání s průměrem klame?

Průměr je matematická fikce. Když se dva páry potkají na šesti za měsíc, může jeden z nich zažívat něhu a druhý tichou křivdu. Stejné číslo, dva úplně jiné světy. Průměr navíc smazává obrovský rozptyl mezi lidmi i mezi obdobími jednoho vztahu. První rok vypadá jinak než rok s kojencem a ten zas jinak než klidnější čas o deset let později.

K tomu se přidává ještě jedna věc, kterou statistika nezachytí. Emily Nagoski popsala, že touha se u lidí probouzí různě. U někoho vzplane sama od sebe, u jiného se rozhoří teprve jako odezva na blízkost, dotek a klid. Kdo čeká, až ho chuť přepadne stejně jako partnera, může mít dojem, že s ním něco není v pořádku. Přitom jen funguje jinak. A žádný graf tohle nepozná.

Číslo na displeji neví, jestli jste se u toho cítili chtění. A právě to je otázka, na které záleží.

Co se doopravdy ptáme, když se ptáme „jak často“?

Pod otázkou po frekvenci se skoro vždycky skrývá jiná, tišší otázka. Jsem pro tebe pořád žádoucí? Otočíš se ke mně, když nabídnu blízkost? Vidíš mě ještě jako muže, jako ženu, ne jen jako spolubydlícího, který řeší hypotéku a večeři?

Esther Perelová dlouho upozorňuje, že touha potřebuje kus prostoru a tajemství. Že blízkost a vášeň jdou často proti sobě: čím víc někoho známe a máme zabydleného, tím míň nás dokáže překvapit. To není vada vztahu. Je to napětí, se kterým se dá vědomě pracovat, ne ho jednou provždy vyřešit. A začíná se u toho slovy, ne počítáním.

Kdy má smysl tomu věnovat pozornost?

Ne když nesplňujete cizí normu. Ale ve chvíli, kdy se z rozdílu stane zdroj trápení. Když se kolem sexu roztočí kruh, ve kterém jeden tlačí a druhý couvá, jeden se cítí odmítaný a druhý pod tlakem. Ten kruh bolí víc než samotné číslo a živí se mlčením.

Cesta ven skoro nikdy nevede přes předsevzetí „budeme to dělat častěji“. Vede přes rozhovor o tom, co se v každém z vás děje, když se blízkost nabídne, a co ji brzdí. O tom, jak vypadá vaše chuť a co ji probouzí. Takový rozhovor je zpočátku nepohodlný. Bývá ale tím, co ložnici otevírá spolehlivěji než jakákoli statistika.

Takže až příště narazíte na graf s číslem, které má rozhodnout, jestli jste normální, klidně ho odložte. Číslo je nanejvýš začátek rozhovoru, ne rozsudek. To podstatné se odehraje až potom, mezi vámi dvěma.