Co ovlivňuje mužské libido: proč i mužská touha kolísá

Tomáš má pocit, že je s ním něco v nepořádku. Poslední měsíce ho sex skoro neláká. Přijde večer domů, těší se na Kláru, ale když dojde na blízkost, tělo mlčí. Nikdy by to nahlas neřekl, ale v hlavě mu běží jediná věta: „Chlap přece takhle nefunguje.“ (Tomáš a Klára jsou smyšlený pár, jejich situace ale patří k nejčastějším.)

V ordinaci slýchám tuhle historku často. A skoro pokaždé je pod ní stejný omyl. Muž věří, že jeho touha má být stálá, samozřejmá, na jedno stisknutí. Že když chuť kolísá, je to závada. Přitom kolísá u naprosté většiny mužů, celý život. Jen se o tom mluví ještě míň než u žen.

Mužské libido není spínač. Je to spíš počasí. Mění se podle toho, co se děje v těle, v hlavě a mezi dvěma lidmi. A stojí za to vědět, co všechno to počasí řídí.

Je mužská touha opravdu pořád zapnutá?

Krátká odpověď zní: ne. Představa muže, který je připravený kdykoli a kdekoli, je kulturní zkratka, ne popis skutečnosti. Vznikla z reklam, vtipů a filmů, ne z výzkumu. A škodí, protože každému muži, jehož chuť zrovna klesla, vnucuje pocit, že selhává jako muž.

Ano, v průměru mívají muži o něco vyšší a stálejší zájem o sex než ženy. To ale neznamená, že je jejich touha neměnná. Znamená to jen jinou výchozí hladinu. I ta se posouvá nahoru a dolů podle únavy, nálady, blízkosti i toho, jak den probíhal. Rozdíl mezi mýtem a realitou není v tom, jestli muž touhu má. Je v tom, jestli smí mít dny, kdy ji nemá.

Muž nemá porouchané libido, když mu jeden týden chybí chuť. Má tělo, které reaguje na svůj život.

Co je to plyn a brzda touhy?

Nejlíp se dá kolísání chuti pochopit přes model, kterému se říká duální kontrola. Výzkumníci z Kinseyho institutu, Erick Janssen a John Bancroft, popsali, že sexuální vzrušení nestojí jen na plynovém pedálu. Má i brzdu. Jeden systém reaguje na to, co vzrušuje: dotek, pohled, vůni, náznak. Druhý naopak vzrušení tlumí: stres, obavy, únava, pocit, že se něco nesmí.

Zásadní na tom je, že muži se liší nejen v tom, jak citlivý mají plyn, ale hlavně v tom, jak citlivou mají brzdu. Někdo má brzdu měkkou a chuť se u něj probudí i uprostřed rušného dne. Jiný má brzdu citlivou a stačí jediná starost, jediný nevyřčený spor, a touha je pryč. Není to slabost. Je to nastavení nervového systému. Emily Nagoski tenhle model zpopularizovala větou, že u řady lidí není potíž v málo sešlápnutém plynu, ale v příliš přišlápnuté brzdě.

Pro páry to mění otázku. Místo „jak v tobě probudit větší chuť“ se ptáme „co ti tu chuť dusí“. A odpovědí bývá překvapivě málokdy nedostatek přitažlivosti. Častěji je to hlava plná práce, nedospaná noc nebo tichý pocit, že v ložnici je pod drobnohledem.

Proč klesá touha i mužům v dlouhém vztahu?

Protože touha potřebuje trochu prostoru a novosti, a dlouhý vztah přirozeně přináší spíš jistotu a splynutí. Dlouho se mělo za to, že chuť ve vztahu ochabuje hlavně ženám, zatímco muž zůstává stále stejně dychtivý. Novější výzkum tohle přesvědčení nabourává.

Kanadská výzkumnice Sarah Murrayová se svými kolegy sledovala, jak se mění sexuální touha podle délky vztahu. Ukázalo se, že i mužům chuť s roky soužití klesá, a u některých znatelně. Rozdíl oproti ženám byl menší, než se čekalo. Mýtus o muži, kterého partnerka po deseti letech pořád stejně vzrušuje jen svou přítomností, prostě neplatí plošně.

Terapeutka Esther Perelová to vysvětluje napětím mezi blízkostí a touhou. Blízkost sytí pocit bezpečí, touha ale potřebuje jiskru neznáma, kousek vzdálenosti, něco, co ještě nemáme přečtené. Čím víc splyneme v sehraný tým, který ví o druhém všechno, tím hůř se hledá ten závan tajemství, ze kterého vzrušení žije. Netýká se to jen žen. Týká se to páru.

Touha nezmizí proto, že se přestaneme mít rádi. Mizí často proto, že jsme si až příliš blízko a málo cizí.

Jak moc za to může testosteron?

Méně, než se běžně věří. Testosteron pro mužskou touhu roli hraje, ale zdaleka není tím jediným ani hlavním knoflíkem. Přehledy studií o hormonální léčbě ukazují, že když se testosteron doplňuje muži, který ho má skutečně nízko, chuť se může zvednout. U mužů s hladinou v normě ale další testosteron s libidem obvykle nehne. Vztah mezi hormonem a touhou není přímka.

To se v ordinaci potvrzuje pořád dokola. Muž si nechá udělat odběry, hodnoty jsou v pořádku, a přesto chuť nikde. Protože chuť nesídlí jen v krvi. Sídlí v tom, jak se člověk cítí sám se sebou, jak spí, jak je ve stresu, jak bezpečno má doma. Hormon je jen jedna proměnná z mnoha, a často ne ta rozhodující.

Tohle zjištění je vlastně úlevné. Znamená, že klesající chuť není nutně znak stárnutí nebo poruchy, kterou vyřeší tabletka. Mnohem častěji je to signál, který ukazuje jinam: na vyčerpání, na nezpracované napětí ve vztahu, na hlavu, která si nedokáže odpočinout.

Co dělá s chutí stres a pocit bezpečí?

Hodně, protože vzrušení a poplach se v těle špatně snášejí. Stephen Porges svou polyvagální teorií popsal, že nervový systém neustále vyhodnocuje, jestli je kolem bezpečno. Když tělo vyhodnotí ohrožení, ať už jde o skutečné nebezpečí, nebo o tlak a napětí doma, přepne do režimu obrany. A v obraně se sexuální chuť tlumí. Tělo, které je ve střehu, nemá kapacitu toužit.

U mužů se do téhle rovnice často přidává výkonová úzkost. Jednou selže erekce, muž se lekne a příště už do blízkosti vstupuje s obavou, jestli to zase klapne. Ta obava je přesně ta brzda z modelu duální kontroly. Čím víc se snaží, tím hůř to jde, a tím víc se sexu podvědomě vyhýbá, aby se vyhnul dalšímu zklamání. Vznikne kruh, který nemá s množstvím touhy nic společného.

K tomu se přidávají docela obyčejné věci, které se snadno přehlédnou:

• Spánek. Málo spánku znatelně sráží chuť. Nedospaný muž nebývá líný milenec, jen unavené tělo.
• Duševní zátěž. Hlava plná práce, financí a starostí zabírá místo, které touha potřebuje k rozběhu.
• Nálada a stud. Skleslost, pocit selhání i stud za vlastní tělo umí libido utlumit stejně jako fyzická nemoc.
• Léky. Některé běžně předepisované léky, například část antidepresiv, tlumí chuť jako vedlejší účinek. Stojí za to o tom mluvit s lékařem, ne to nést jako osobní selhání.

Žádná z těch věcí není o tom, že by muž partnerku míň chtěl. Jsou to okolnosti, které brzdu přišlápnou dřív, než se plyn stihne rozjet.

Co s tím pár může dělat?

Nejúčinnější první krok bývá nečekaný: přestat z toho dělat výkon. Ve chvíli, kdy se sex stane úkolem, který se má povést, brzda se přišlápne ještě víc. Když z blízkosti sundáme tlak na výsledek, tělo dostane prostor, který potřebuje. To neznamená rezignovat. Znamená to obrátit pozornost od otázky „proč mi to nefunguje“ ke zvědavosti, co té chuti dělá dobře a co ji dusí.

Hodně pomáhá i mluvit. Muž, který místo mlčení řekne „nejsem líný ani mě nechceš míň, jsem prostě vyčerpaný a mám toho plnou hlavu“, sundá z partnerky tíseň, že za to může ona. Sue Johnsonová opakovaně ukazuje, že pocit bezpečného napojení je půda, ze které tělesná blízkost roste. Když spolu dva umí mluvit o zranitelných věcech, klesá i ten poplach, který touhu tlumí.

A někdy je namístě nechat si pomoct. Když chuť dlouhodobě vázne, trápí to a rozhovory doma se točí v kruhu, je legitimní vyhledat párového nebo sexuálního terapeuta. Ne proto, že je něco rozbité. Ale proto, že tělo a touha spolu mluví jazykem, kterému se dá s pomocí lépe rozumět.

Mužská touha kolísá. To není defekt, který je třeba spravit. Je to způsob, jakým tělo mluví o celém životě člověka. Když ji přestaneme měřit mýtem o stále připraveném muži a začneme jí naslouchat jako zprávě, obvykle nám má co říct. A skoro nikdy to nezní: „Už tě nechci.“ Mnohem častěji: „Jsem unavený, ve stresu a potřebuju se cítit v bezpečí.“