Je vztah opravdu jen dovednost? Proč to párovému terapeutovi nestačí

Přijde za mnou pár. Oba sečtělí, oba přečetli tři knihy o komunikaci, oba umějí odříkat, co je aktivní naslouchání. A přesto sedí každý na svém konci gauče a mezi nimi je zeď, kterou žádná technika neprorazí. „My víme, jak se to má dělat," řekne ona. „Jen to spolu neumíme." To je věta, u které mi pokaždé cukne. Protože přesně vystihuje, kde se výrok „vztahy jsou dovednost" láme.

Ten výrok slyšíme čím dál častěji. Zní chytře, zní nadějně a je z něj cítit úleva: když je vztah dovednost, pak se dá naučit, procvičit, spravit. Jenže z místa, odkud párové vztahy pozoruju roky, je to pravda tak z jedné třetiny. A ta zbývající dvoutřetinová část je zajímavější.

Co vlastně znamená, že něco je dovednost?

Dovednost má v psychologii učení docela jasné obrysy. Je to naučitelná, procvičitelná kapacita, kterou lze rozložit na dílčí kroky, trénovat je zvlášť a přenášet je z jednoho kontextu do druhého. Dreyfusův model učení od nováčka k expertovi počítá s tím, že s praxí se dovednost zautomatizuje a nakonec zintuitivní.

A tady narazíme na první potíž. Dovednost předpokládá alespoň na začátku vědomou, volní kontrolu. Někoho, kdo se rozhodne a začne trénovat. Jenže naše schopnost být s druhým začíná dávno předtím, než vůbec existuje nějaké „já", které by se mohlo rozhodovat. Učíme se ji jako kojenci, v náručí, beze slov. V době, kdy o žádném tréninku nemůže být řeč.

V čem má ten výrok pravdu?

Bylo by nepokorné celý ho shodit. Některé věci ve vztahu opravdu mají povahu dovednosti a dají se cvičit. Patří sem měkčí otevření nepříjemného tématu místo prudkého útoku. Pokusy o návrat a usmíření po hádce. Schopnost pojmenovat, co prožívám, místo abych obviňoval druhého. Odhad, kdy je vhodná chvíle na vážný rozhovor a kdy ne. I určitá řemeslná stránka blízkosti a doteku.

Tyhle věci se dají naučit a výzkum ukazuje, že rozlišují páry, které spolu vydrží, od těch, které se rozpadají. Terry Real, americký párový terapeut, mluví přímo o vztahových dovednostech a má v tom kus pravdy. Zvlášť u lidí, kterým v dětství nikdo nemodeloval nic jiného než útok a útěk, může být takové učení objevem celého jednoho světa.

Kdyby výrok zněl „do vztahu lze přinést dovednosti", podepsal bych ho bez váhání. Problém je v tom malém, ale zásadním posunu, když se řekne, že vztah dovednost je.

Proč dovednosti selžou přesně tehdy, když je nejvíc potřebujeme?

Tady leží první velká trhlina. Komunikační dovednosti se rozpadají v tom okamžiku, kdy by měly zabrat nejvíc. Když se pár dostane do vyhrocené hádky, tělo přepne do obranného režimu. Tep vyletí, dech se zrychlí, přístup k té části mozku, která umí volit slova a vidět věci z nadhledu, se zúží. V takovém stavu nejde odříkat naučenou frázi. Ono to prostě nejde.

Stephen Porges to popsal přes takzvanou neurocepci: náš nervový systém pod prahem vědomí neustále vyhodnocuje, jestli je situace bezpečná, nebo ohrožující. Není to rozhodnutí. Neumíte žádnou dovedností přesvědčit svůj autonomní nervový systém, aby vyhodnotil partnera jako bezpečného, když ho zrovna čte jako hrozbu. Deb Dana na to navazuje prací s tím, jak se do bezpečí pomalu vracet, ale ani ta není trikem na povel.

Párový terapeut Dan Wile to řekl půvabně. Problém není, že lidé neumějí komunikovat. Lidé komunikují skvěle s číšníkem, s kolegou, s cizím člověkem v tramvaji. Se svým partnerem „neumějí komunikovat" proto, že tam vůbec nejde o komunikaci. Jde o něco mnohem staršího a citlivějšího.

Učit zaplavený pár aktivnímu naslouchání je trochu jako učit tonoucího plavecké styly.

Proč se to nejdůležitější nedá jednoduše přeučit?

Druhá trhlina je v tom, kde je uloženo to podstatné. Velká část našeho vztahování se ukládá procedurálně a beze slov, v prvních letech života, mimo paměť, ze které umíme vyprávět. Odborně se tomu říká implicitní vztahové vědění: vědění o tom, jak být s druhým. Nikdy nebylo ve slovech, a proto ho slovy nejde jen tak přepsat.

Řečeno jednoduše: tělo si pamatuje, jak se blízkost dělá, ještě dřív, než jsme uměli mluvit. A takovou paměť nejde přepsat pouhým vysvětlením, stejně jako se nedá řečí odnaučit, že vás při náhlém hluku trhne.

Podobně funguje citová vazba. Není to dovednost, je to zaběhnutá organizace očekávání, tělesných reakcí a strategií, jak si k druhému pouštět blízkost, nebo se před ní chránit. Běží automaticky. Můžete se naučit o svém sklonu se stahovat mluvit, rozumět mu, pojmenovat ho. Ale samotné stažení, které přijde dřív než myšlenka, jste se neučili a nejde ho tréninkem odnaučit. Dá se jen pomalu přepracovat v nových zkušenostech, kde to dopadne jinak, než tělo čeká.

Přesně proto Sue Johnsonová, zakladatelka emočně zaměřené párové terapie, tak ostře kritizovala přístupy postavené jen na nácviku dovedností. Její teze zní, že u páru v krizi většinou nejde o chybějící dovednost, ale o drama citové vazby. O úzkost z toho, jestli tu pro mě ten druhý bude, když ho budu potřebovat. A tu úzkost žádný seznam komunikačních pravidel neutiší.

Je vztah problém k vyřešení, nebo něco jiného?

Třetí trhlina je nejtišší a nejhlubší. Velká část vztahu vůbec není problém, který se dá vyřešit nástrojem. Filozof Gabriel Marcel rozlišoval problém a mystérium. Problém stojí přede mnou, mohu ho obejít, rozebrat, vyřešit technikou. V mystériu jsem sám obsažen, nemohu z něj vystoupit a uchopit ho zvenčí jako věc.

Přitažlivost, odpuštění, touha, hluboká náklonnost. To nejsou úkoly ke splnění. Martin Buber psal o vztahu, ve kterém k druhému přistupuji jako k živému protějšku, ne jako k předmětu. A upozorňoval, že v okamžiku, kdy k němu začnu přistupovat instrumentálně, jako k něčemu, co mám vyladit, už jsem ten vztah proměnil v manipulaci s věcí.

Nejvýmluvnější je v tomhle touha. Esther Perelová i celá odborná literatura o sexualitě ukazují jednu paradoxní věc: touhu nejde chtít silou vůle. Čím víc si ji nařizuju, tím spíš mizí. Spontánní jednání na povel je vnitřní rozpor. Kdo se někdy nutil usnout, protože musí, zná to zblízka.

Proč není nevinné říkat, že vztah je dovednost?

Za tím výrokem je i tichá ideologie. Socioložka Eva Illouz popisuje, jak dnešní kultura překládá lásku do jazyka výkonu, kompetencí a sebezdokonalování. Vztah jako projekt. Partner jako někdo, koho lze vytrénovat. Blízkost jako výsledek, který si mám odpracovat.

Je to lákavé, protože to slibuje kontrolu. Když je vztah dovednost, pak jeho selhání je selhání tréninku a dá se spravit dalším kurzem. Jenže právě tím se ze vztahu vytrácí to, co ho dělá vztahem: odevzdanost, riziko, druhý jako někdo skutečně jiný, koho neovládám. A je v tom i skrytá tvrdost. Párům, kterým se nedaří, tenhle jazyk potichu vzkazuje: nesnažili jste se dost, chyběly vám dovednosti.

Takový vzkaz přehlíží spoustu věcí, které s dovedností nemají nic společného:

• proč jsme si vybrali zrovna tohohle člověka, často kvůli něčemu nevědomému, co do sebe zapadlo jako klíč do zámku
• co jsme si přinesli z rodin a co se přenáší přes generace
• tělo a nervový systém, který má vlastní paměť a vlastní tempo
• životní okolnosti jako nemoc, nedostatek peněz nebo vyčerpání z malých dětí, které žádná dovednost nevyrovná

Co o tom říká výzkum?

Že tělo v hádce přebíjí naučené techniky, není jen dojem z ordinace. Robert Levenson a John Gottman v osmdesátých letech (1983, 1985) připojili párům při rozhovoru čidla a měřili jim tep, pocení a další tělesné reakce. Ukázalo se, že čím víc byli partneři při konfliktu fyziologicky rozjetí, tím spíš jim spokojenost ve vztahu během dalších let klesala. Nezáleželo ani tak na tom, co si řekli, jako na tom, jak moc byli pod kůží rozbouření.

Že si z dětství neseme určitý způsob, jak se přibližovat, doložili Cindy Hazan a Phillip Shaver v roce 1987. Popsali, že dospělou romantickou lásku lze číst stejnou optikou jako pouto dítěte k rodiči, a že se lidé rozdělují do podobných skupin podle toho, jak jistě nebo úzkostně se k druhému přimykají. Nebyla to tedy dovednost naučená v kurzu, ale zaběhnutý sklon, se kterým od malička čekáme, jak to s blízkostí dopadne.

A do třetice: když Sue Johnsonová se svými kolegy v roce 1999 shrnula do jednoho přehledu dostupné studie o emočně zaměřené párové terapii, vyšlo jí, že práce zaměřená na citovou vazbu a emoce pomáhá párům výrazně a s trvalejším účinkem než pouhý nácvik komunikačních pravidel. Právě proto svůj přístup nestaví na seznamu technik, ale na obnově pocitu, že tu pro mě ten druhý je.

Jak to tedy poskládat dohromady?

Nejraději se na vztah dívám jako na stavbu o třech vrstvách. Úplně dole je vrstva tělesná a z velké části nevědomá: citová vazba, neurocepce bezpečí, vědění uložené beze slov, nevědomé párování dvou lidí. Tahle vrstva se nemění tréninkem, ale zkušeností, časem, opakovaným bezpečím a někdy terapií.

Nad ní je vrstva kapacit. Schopnost domýšlet, co se děje v druhém i ve mně. Schopnost regulovat vlastní rozrušení. Laskavost k sobě samému. Tohle nejsou dovednosti v úzkém smyslu, spíš vývojové schopnosti, které rostou ze vztahové zkušenosti, i když je lze kultivovat.

A teprve úplně nahoře jsou skutečné dovednosti. Ty fungují jedině tehdy, když je nesou obě spodní vrstvy. Psychoanalytik Peter Fonagy sem přidal pěkný most: pojem epistemické důvěry. Člověk se od partnera i od terapeuta dokáže něco naučit teprve ve chvíli, kdy ho jeho nervový systém vyhodnotí jako bezpečný zdroj. Dokud tělo hlásí ohrožení, žádné rady neprojdou.

Dovednost je až plod bezpečí, ne jeho příčina.

Moje odpověď na ten výrok by tedy zněla asi takhle. Vztah není dovednost. Vztah je zkušenost, do které lze dovednosti přinést. A možná ještě přesněji: dovednosti jsou to, co děláme. Vztahovost je to, kým jsme se v přítomnosti druhého stali. To první se dá trénovat. To druhé se dá jen žít, potkávat a pomalu, s pokorou, proměňovat.