Sexuální fantazie: proč mít fantazii neznamená chtít ji uskutečnit

Vymyšlená scéna. Marek leží večer vedle své ženy, roky spolu, dobře jim spolu je. A hlavou mu proběhne obraz, který s tímhle klidným životem nemá nic společného. Někdo cizí. Situace, kterou by ve skutečnosti nechtěl. Ráno se vzbudí a nese v sobě tichou otázku: co to o mně vlastně vypovídá?

Skoro každý ji zná v nějaké podobě. Představa, která nás zaskočí, protože neladí s tím, jak sami sebe vidíme. A hned za ní přijde stud. Přitom mezi tím, co si člověk představuje, a tím, co doopravdy chce prožít, je propast. Fantazie není objednávka. Je to něco úplně jiného.

Co se děje, když si něco představujeme?

Fantazie je prostor, kde platí jiná pravidla než v životě. Mysl si v ní zkouší, promítá, hraje. Nemá následky, nikdo v ní netrpí doopravdy, nic se v ní neláme. Právě proto do ní pouštíme i věci, které bychom ve skutečnosti odmítli. Bezpečí té scény je v tom, že není skutečná.

Psychoanalytik Michael Bader popisuje sexuální fantazie jako způsob, jak si mysl potají řeší emoční nároky okamžiku. Ve fantazii se dá na chvíli odložit odpovědnost, vina nebo potřeba být pořád tím ohleduplným. Obraz, který nás vyděsí, tak často není o sexu jako takovém. Je o úlevě od něčeho, co běžně neseme.

Mít představu a chtít podle ní jednat jsou dvě různé věci, které se odehrávají v různých částech nás. Jedna je vnitřní, soukromá, beztrestná. Druhá se týká skutečného těla, druhého člověka a jeho souhlasu. Že se první objeví, neznamená, že po druhém toužíme.

Fantazie není plán. Je to místo, kde si mysl smí zkusit i to, co by v životě nikdy nechtěla dovolit.

Proč nás vlastní fantazie někdy vyděsí?

Protože je bereme jako vzkaz o tom, kdo jsme. Logika zní jednoduše: když se mi to honí hlavou, musí to o mně něco prozrazovat. Jenže tahle rovnice neplatí. Obsah fantazie nekopíruje naše hodnoty ani touhy. Spíš pracuje s napětím, tabu a s tím, co je v běžném životě mimo dosah.

Často platí pravý opak toho, čeho se bojíme. Člověk, který ve skutečnosti nikdy nechce ztratit kontrolu, si ji ve fantazii odevzdá. Kdo v životě pořád na všechno myslí za druhé, představuje si, že za nic neodpovídá. Fantazie dorovnává to, čeho je venku málo. Není to přiznání, je to protiváha.

Stud navíc celou věc uzavírá do ticha. O těchhle představách se skoro nemluví, takže každý má pocit, že je s nimi sám a že jsou u něj nějak zvlášť divné. Přitom kdyby lidé mohli nahlédnout jeden druhému do hlavy, zjistili by, jak moc podobné to tam mají.

Co o fantaziích Čechů ukazuje výzkum?

Že jsou mnohem běžnější a pestřejší, než se veřejně přiznává. Reprezentativní průzkum sexuálního chování CZECHSEX, který realizuje Národní ústav duševního zdraví na vzorku kolem šesti tisíc lidí, ukázal mimo jiné jednu věc, která k tématu tohohle článku sedí přesně: mezi neobvyklými představami vede fantazie o nekonsenzuálním sexu. A to je právě obraz, který si drtivá většina lidí nikdy nepřeje uskutečnit.

To je jádro celé věci. Nejčastější znepokojivá fantazie je zároveň tou, kterou nikdo z těch lidí nechce zažít doopravdy. Kdyby fantazie byla plán, tahle čísla by vypadala úplně jinak. Nevypadají, protože fantazie plán není.

Z toho, co o vnitřním světě představ víme, se dá vytáhnout pár vět, které stojí za zapamatování:

• Fantazie je představa, ne záměr. Objevuje se sama a nepotřebuje váš souhlas.
• Nejčastější znepokojivé fantazie patří k těm, které si lidé nepřejí prožít ve skutečnosti.
• Obsah fantazie často řeší emoci, ne sex: úlevu, kontrolu, bezpečí, obdiv.
• Sdílená fantazie a uskutečněná fantazie jsou dvě různé věci. Mezi nimi stojí souhlas obou lidí.
• To, co si představujete, nevypovídá o tom, zda máte partnera či partnerku rádi.

Znamená fantazie, že mi ve vztahu něco chybí?

Většinou ne. Tohle je asi nejčastější strach, který lidi kolem fantazií trápí. Když se mi zdá o někom jiném, nemiluju už toho svého? Když toužím po něčem, co spolu neděláme, je s námi něco špatně? Odpověď skoro vždy zní, že fantazie a spokojenost vedle sebe klidně existují.

Esther Perelová dlouhodobě popisuje, že touha potřebuje kus neznáma a odstupu, zatímco blízký vztah stojí na jistotě a známosti. Tyhle dvě věci se navzájem trochu vylučují. Fantazie je jeden z tichých způsobů, jak si mysl doplňuje neznámo, aniž by přitom cokoli ohrožovala. Není to díra ve vztahu. Je to způsob, jak v dlouhém a bezpečném svazku zůstat naživu i eroticky.

Platí i druhá strana. Někdy fantazie opravdu na něco ukazuje: na potřebu, která je delší dobu nenaplněná, na téma, kterému se pár vyhýbá, na touhu být viděn jinak, než jak nás partner běžně vnímá. I tady ale platí, že fantazie je informace, ne rozsudek. Říká 'tady je nějaká potřeba', ne 'musíš odejít' nebo 'musíš to udělat'.

Fantazie je informace, ne rozsudek. Ukazuje na potřebu, ne na to, co se musí stát.

Kdy má smysl fantazii sdílet s partnerem?

Tehdy, když sdílení něco přinese, ne když má jen ulevit svědomí. Sexuální výzkumník Justin Lehmiller, který shromáždil tisíce popisů sexuálních fantazií, upozorňuje, že řada lidí své představy nikdy nevysloví ze strachu z odsouzení. A přitom právě opatrné sdílení bývá to, co partnery sblíží, ne rozdělí.

Sdílet fantazii ale neznamená naservírovat partnerovi syrový obraz z hlavy a čekat, jak to unese. Znamená to spíš mluvit o tom, co se za tou představou skrývá. Nejde o 'představuju si tohle', ale o 'zdá se mi, že mi chybí pocit, že po mně někdo touží' nebo 'chtěl bych se občas cítit míň zodpovědný'. To druhé se dá slyšet. To první samo o sobě může vyděsit.

Pár věcí, které rozhovoru o fantaziích pomáhají:

• Začněte u pocitu, ne u scény: co ta fantazie splňuje, po čem v ní toužíte.
• Oddělte představu od návrhu. Sdílet neznamená chtít uskutečnit, řekněte to nahlas.
• Nechte druhému prostor jen naslouchat, ne hned reagovat souhlasem nebo odmítnutím.
• Ptejte se i vy: co se honí hlavou jemu nebo jí. Sdílení je obousměrné.
• Cokoli by se mělo skutečně dít, potřebuje jasný a svobodný souhlas obou.

A pak je tu velká skupina fantazií, které nikam nepatří než do vlastní hlavy. Nemusí se sdílet, nemusí se řešit, nemusí se za ně nikdo omlouvat. Zůstávají tam, kde vznikly, a tam je jim dobře.

Co si z toho odnést?

Že vnitřní svět má svá vlastní pravidla a nedá se soudit měřítky skutečného života. Mít fantazii není totéž jako chtít podle ní jednat. Mezi tím, co se vám mihne hlavou, a tím, co uděláte rukama, stojí vaše rozhodnutí, vaše hodnoty a v případě druhého člověka jeho souhlas. To všechno zůstává na vaší straně, i když si mysl představuje cokoli.

Fantazie tedy není důvod ke studu ani k rozhodnutí. Je to zpráva o tom, co v nás žije. Někdy stačí ji nechat být. Jindy se za ní vyplatí podívat, jaká potřeba se v ní hlásí o slovo. A to nejcennější, co s ní jde udělat, není ji potlačit ani ji hned uskutečnit, ale rozumět jí.