Nesexuální intimita: blízkost, která se rodí mimo ložnici

Hana s Petrem za mnou přišli s větou, kterou slýchám překvapivě často: „Nehádáme se, funguje nám to, jen jsme se nějak ztratili.“ Když jsem je poprosil, ať mi popíšou úplně obyčejný večer, vyšlo z toho tohle: on přijde z práce, ona zrovna dovařuje, prohodí pár vět o tom, kdo zítra veze děti k zubaři, každý si sedne ke své obrazovce a v deset padnou vedle sebe do postele. „A to je celé,“ řekla Hana. „Celý den kolem sebe chodíme jako dva slušní spolubydlící.“ (Hana a Petr jsou smyšlení, poskládaní z příběhů mnoha párů. Ale ten pocit, že se dva blízcí lidé míjejí v jednom bytě, důvěrně zná skoro každý.)

Když se řekne intimita, většina lidí si vybaví ložnici. Přitom slovo samo pochází z latinského intimus – nejvnitřnější. Intimní není to, co je tělesné, ale to, co je nejhlouběji naše. Být s někým intimní znamená pustit ho ke svému vnitřnímu světu – a to se děje mnohem častěji u kuchyňského stolu než v posteli. Právě tahle nesexuální blízkost bývá tím, co drží dlouhodobé vztahy pohromadě. A zároveň tím, co se z uspěchaných životů vytrácí úplně první, aniž bychom si toho hned všimli.

Kolik podob má blízkost

Intimita má víc rozměrů, které se navzájem doplňují. Emoční blízkost je sdílení pocitů, obav i radostí, pocit, že mě druhý vidí a přijímá takového, jaký jsem. Intelektuální blízkost je potěšení ze společného přemýšlení, z rozhovorů, které někam vedou. Zážitková blízkost roste z toho, že spolu něco prožíváme – od výletu po společný smích u seriálu. A tělesná blízkost zahrnuje i všechny nesexuální doteky: objetí ve dveřích, dlaň na zádech, spánek zády k sobě. Teprve dohromady tvoří tkanivo, ve kterém se člověk cítí doma. Hana s Petrem měli vlastně jen jeden rozměr – provozní. Domluvili se na všem kromě sebe samých.

Vztahy se nerozpadají při velkých hádkách. Rozpadají se v tisíci drobných chvil, kdy se jeden podíval jinam.

Proč právě nesexuální blízkost drží vztah

Manželé Gottmanovi po desetiletích pozorování párů popsali, že stabilitu vztahu nepředpovídají velká gesta, ale nespočet drobných každodenních okamžiků, kdy se jeden obrátí k druhému. Někdo prohodí postřeh, ukáže něco za oknem, povzdechne si – a partner buď zvedne hlavu a naváže kontakt, nebo ho míjí dál u své obrazovky. Těmto momentům Gottmanovi říkají nabídky ke spojení a páry, které je zvedají, si budují zásobu dobré vůle, ze které vztah čerpá v těžkých časech. Americká výzkumnice Barbara Fredrickson jde ještě o krok dál: podle jejích prací tyhle drobné sdílené pozitivní chvíle – pohled, společný smích, mikrookamžik vřelosti – nejsou jen příjemné, ale dva lidi i fyziologicky sladí, srovnají jim tep i pozornost. Nazývá to positivity resonance. Blízkost se tedy nerodí ve velkém, ale po troškách, v okamžicích, které vypadají naprosto všedně.

Přesně tyhle okamžiky Hana s Petrem přestali zvedat. Ne ze zloby, ze zahlcení. Když Hana u večeře nadhodila něco ze svého dne, Petr rozumem věděl, že by měl vzhlédnout, ale tělo bylo po dvanácti hodinách tak vyčerpané, že jen řeklo „hm“. A Hana se po pár týdnech takových „hm“ přestala namáhat. Ne že by ho přestala mít ráda. Jen přestala nabízet.

Blízkost mimo ložnici je půdou pro tu v ložnici

Nesexuální blízkost navíc téměř vždy předchází té tělesné. Touha se nedá zapnout na povel v deset večer, když jsme kolem sebe celý den chodili jako spolubydlící. Roste postupně, z pozornosti a kontaktu udržovaného během dne. Sociolog Jeffrey Dew v roce 2013 doložil, že drobná každodenní velkorysost – malé laskavosti, ocenění, pozornost bez nároku na odměnu – souvisí s vyšší spokojeností v manželství víc než velká gesta. A Harvardská studie vývoje dospělých, nejdelší výzkum lidského štěstí, kterou dnes vede psychiatr Robert Waldinger, dospěla po víc než osmi desetiletích k jedné střízlivé větě: kvalita našich blízkých vztahů předpovídá zdraví a spokojenost líp než peníze, sláva nebo geny. Sue Johnson, zakladatelka emočně zaměřené párové terapie, to shrnuje ještě prostěji – bezpečí a touha rostou ze stejného kořene. Kdo pečuje o emoční blízkost, obvykle zjistí, že se mu snáz otevírá i ta tělesná.

Hana s Petrem nezačali velkým rozhovorem o vztahu. Začali šesti vteřinami. Domluvili se, že když jeden přijde domů, druhý na chvíli odloží, co má v ruce, a skutečně ho pozdraví – pohledem, dotekem, jednou celou větou. Znělo to jako maličkost. Jenže po pár týdnech Hana popsala večer, kdy Petr místo obvyklého „hm“ odložil telefon a zeptal se: „Cos to říkala o té své šéfové?“ Nebyla to žádná velká chvíle. Jen se mezi ně vrátil pocit, že tam ten druhý doopravdy je.

Blízkost je tichá každodenní volba obracet se k druhému místo od něj – ve chvílích, které vypadají naprosto všedně.

Zdroje a doporučená četba

• John Gottman: The Seven Principles for Making Marriage Work (česky Sedm principů spokojeného manželství) – nabídky ke spojení a emoční banka.
• Barbara Fredrickson: Love 2.0 – positivity resonance a fyziologické sladění dvou lidí.
• Jeffrey Dew (2013) – výzkum o každodenní velkorysosti a spokojenosti v manželství.
• Robert Waldinger, Marc Schulz: The Good Life – závěry Harvardské studie vývoje dospělých o síle blízkých vztahů.
• Sue Johnson: Hold Me Tight (česky Držte mě pevně) – emoční blízkost a citová vazba jako základ touhy.

Otázky k zastavení

• Kdy dnes za vámi partner přišel s malou nabídkou ke spojení – s postřehem, povzdechem, dotekem – a vy jste ji, třeba z únavy, nezvedli?
• Který z rozměrů blízkosti (emoční, myšlenkový, zážitkový, tělesný) mezi vámi kvete a který skomírá?
• Kdyby váš vztah žil jen z toho, jak spolu trávíte úplně obyčejné večery, kolik blízkosti by v něm zbylo?