Jak dlouho trvá zamilovanost a co přijde po ní

Tereza si přesně pamatuje první tři měsíce s Davidem. Nemohla se soustředit v práci, protože jí každou chvíli naskočil v hlavě. Spávala pět hodin a byla svěží. Jeho zvláštní smích, který by jí u kohokoli jiného možná vadil, jí přišel dokonalý. Po roce a půl sedí u snídaně, David zase mlaská a listuje v telefonu, a Tereza cítí něco, co ji děsí: nudu. Nic zásadního se nestalo. Nepohádali se, nikdo nikoho nezradil. Jen ten tah, to zvláštní elektrické napětí, se někam vytratil. A Tereza si v tichu klade otázku, kterou si dřív nebo později položí skoro každý: bylo to celé jen omyl? (Tereza a David jsou vymyšlení, ale ten okamžik u snídaně zná spousta párů.)

Ta otázka je pochopitelná a zároveň postavená na omylu. Předpokládá, že zamilovanost a láska jsou totéž, a že když zeslábne první, musí být v troskách i druhá. Přitom jde o dvě různé věci, které se jen na začátku dokonale překrývají. Aby bylo jasněji, co Tereza vlastně prožívá, stojí za to podívat se, co je zamilovanost zač, jak dlouho vydrží a proč.

Jak dlouho zamilovanost vlastně trvá?

Nejčastěji zhruba půl roku až dva, u někoho o něco víc. Přesné číslo neexistuje a každý, kdo vám ho slíbí na týden přesně, si vymýšlí. Ale pozorování se vcelku shodují: ta nejintenzivnější fáze, kdy o druhém přemýšlíme skoro pořád a všechno na něm nás okouzluje, má svůj přirozený strop. Americká psycholožka Dorothy Tennovová pro tenhle stav zavedla vlastní pojem – limerence – a na základě stovek výpovědí odhadla, že v plné síle drží obvykle nějakých osmnáct měsíců až tři roky, než začne slábnout.

Důležité je slovo obvykle. Někomu vydrží fascinace kratší dobu, jinému se čas od času vrátí. Roli hraje i to, jak často jsou lidé spolu a kolik nejistoty ve vztahu zbývá. Ale směr je jasný: zamilovanost je fáze, ne trvalý stav. A to není chyba v návrhu. Kdyby ten stav trval napořád, těžko bychom fungovali – málokdo by v takovém rozpoložení dokázal chodit do práce, vychovávat děti nebo splácet hypotéku.

Zamilovanost není zkouška, kterou lze propadnout. Je to fáze s vlastním začátkem a koncem – a to, že skončí, o hodnotě vztahu neříká vůbec nic.

Co se v tom stavu vlastně děje?

Zjednodušeně řečeno: mozek nám na chvíli nastaví jiný režim vnímání. Antropoložka Helen Fisherová popsala zamilovanost jako stav, ve kterém výrazně roste aktivita center spojených s odměnou a s látkou zvanou dopamin. Ten samý systém, který nás žene za vším, co slibuje odměnu, se teď soustředí na jednoho jediného člověka. Odtud ta posedlost, nespavost, ztráta chuti k jídlu, neschopnost myslet na cokoli jiného. Tělo se chová, jako by ten druhý byl to nejdůležitější na světě – protože v tu chvíli jím pro náš odměnový systém opravdu je.

Ke třem věcem přitom dochází skoro vždycky. Za prvé k idealizaci: partnerovy přednosti vidíme zvětšené a jeho slabiny buď nevnímáme, nebo nám přijdou roztomilé. Za druhé k zúžení pozornosti: svět se scvrkne na jednoho člověka a zbytek jako by zešedl. A za třetí k obrovské snášenlivosti nejistoty – právě to, že ještě nevíme, jak to dopadne, celý stav ještě přiživuje. Vypadá to trochu takhle:

• Myšlenky na druhého se vracejí i tehdy, když nechceme, a těžko se dají odsunout.
• Jeho zvláštnosti nám nevadí, nebo nás dokonce okouzlují – tytéž, které nás později mohou dráždit.
• Máme sklon dopisovat si chybějící informace tím nejlepším možným způsobem.
• Odloučení bolí nepřiměřeně, blízkost dává nepřiměřenou úlevu.

Nic z toho není slabost ani naivita. Je to funkční stav, který má svůj smysl: sblížit dva cizí lidi natolik, aby vedle sebe vydrželi dost dlouho na to, aby mezi nimi mohlo vzniknout něco trvalejšího. Zamilovanost je jako lešení. Drží stavbu, dokud nestojí sama.

Proč to jednou odezní?

Protože přesně splnilo svůj úkol. Idealizace slábne ne proto, že by druhý zklamal, ale proto, že ho konečně vidíme celého – i s tím, co jsme si na začátku odmítali všimnout. Zúžená pozornost se rozšiřuje zpátky na celý svět, protože nemůžeme napořád ignorovat práci, přátele a povinnosti. A nejistota, která stav přiživovala, mizí ve chvíli, kdy si začneme být jistí, že tu ten druhý zůstane. To, co zamilovanost pohánělo, se tím samým vyčerpává.

Právě proto ten pokles často nejvíc zabolí u párů, kterým se daří. Když se přestěhují k sobě, uklidní se, začnou si věřit, odpadne poslední zbytek nejistoty – a s ním i poslední palivo té staré fascinace. Paradoxně tedy platí, že chvíle, kdy se vztah usadí, bývá zároveň chvílí, kdy zamilovanost nejrychleji vyprchává. Není to trest za bezpečí. Je to jeho druhá strana.

Zamilovanost živí nejistota. Jakmile si začneme být druhým jistí, to nejsladší napětí slábne. Není to selhání vztahu, ale důkaz, že se stal domovem.

Znamená konec zamilovanosti konec lásky?

Ne. Znamená to konec jedné podoby a možnost jiné. Helen Fisherová popisuje, že vedle systému vášnivé přitažlivosti máme i druhý, pomalejší systém – ten, který nás váže k blízkému člověku, dává pocit klidu a domova a nese ho spíš oxytocin než dopaminová horečka začátku. Tenhle systém nepracuje na jiskrách, ale na spolehlivosti. Nevzniká za tři dny, roste roky. A na rozdíl od zamilovanosti nemá strop.

Řečí párové terapie: z fáze fascinace se dá přejít do fáze pouta. John Bowlby a pozdější teorie vztahové vazby ukázaly, že člověk celý život potřebuje někoho, ke komu se může vztáhnout jako k bezpečné základně – k někomu, o kom ví, že tu pro něj bude. Sue Johnsonová, zakladatelka emočně zaměřené párové terapie, na tom postavila celou práci s páry: pod otázkou „proč už to není jako dřív“ se skoro vždy skrývá tišší otázka „jsi tu pro mě, i když už nejsme uhranutí“. A tahle druhá otázka je mnohem důležitější než ta první.

Rozdíl mezi oběma podobami se dá popsat asi takhle:

• Zamilovanost přichází sama, pouto se buduje. První se stane, druhé si vyžádá čas a pozornost.
• Zamilovanost stojí na fascinaci tím neznámým, pouto na důvěře v to známé.
• Zamilovanost vidí druhého idealizovaně, pouto ho zná i s vadami a zůstává.
• Zamilovanost má strop v čase, pouto může sílit celý život.

Proč páry v tom přechodu tak často zpanikaří?

Protože pokles fascinace si spletou se ztrátou citu. „Už to není ono“ zní jako diagnóza, ve skutečnosti je to popis přechodu. Kultura kolem nás tomu nepomáhá – filmy, písničky i sociální sítě zamilovanost oslavují jako vrchol a to, co přichází po ní, málokdy ukazují. Když pak fascinace odezní, mnoho lidí uvěří, že vztah se pokazil, případně že si vybrali špatně. A začnou hledat ten stav znovu, buď u nového člověka, nebo tlakem na toho stávajícího, ať zas „udělá tu jiskru“.

Esther Perelová k tomu dodává důležitou věc: dlouhodobá blízkost a vzrušení táhnou trochu proti sobě. Vzrušení potřebuje kus vzdálenosti, tajemství, nejistoty – a to jsou přesně ty věci, které v bezpečném vztahu vědomě ubouráváme, protože toužíme po klidu. Není to vada konkrétního páru. Je to napětí, se kterým žije dřív nebo později každý dlouhý vztah. A dá se s ním pracovat, jakmile člověk přestane čekat, že blízkost a fascinace půjdou napořád ruku v ruce.

Zapanikařit se v tomhle bodě dá dvěma směry. Jeden je útěk: vyměnit člověka za nový začátek a znovu si užít lešení, které ovšem zase spadne. Druhý je rezignace: uvěřit, že „takhle to prostě po letech je“, a přestat se o vztah starat. Mezi tím leží třetí, méně dramatická cesta – přijmout, že fascinace odešla, a začít vědomě stavět to, co po ní zbylo za prostor.

Jak se v tom přechodu zorientovat?

Prvním krokem bývá docela obyčejná úleva z pojmenování. Když Tereza pochopí, že nuda u snídaně není znamení konce, ale konec jedné fáze, přestane ji číst jako rozsudek. To samo o sobě sníží tlak. Druhým krokem je posunout očekávání: přestat čekat, že cit přijde sám jako na začátku, a začít ho spíš vyrábět. Fascinaci jsme dostali zdarma. Blízkost je práce – a dobrá zpráva je, že se dá dělat.

Konkrétně to znamená vracet do vztahu tři věci, které zamilovanost obstarávala samovolně: pozornost, novost a zranitelnost. Pozornost, protože fascinace nás nutila druhého skutečně vnímat, a teď to musíme dělat záměrně. Novost, protože společné zážitky a trocha nepředvídatelnosti oživují to, co rutina uspává – psycholog Arthur Aron opakovaně ukázal, že páry, které spolu podnikají nové a trochu vzrušující věci, hlásí vyšší spokojenost než ty uvízlé v zajetých kolejích. A zranitelnost, protože bez ní pouto nezhoustne – teprve když druhému ukážeme i to nejisté v sobě a on u toho zůstane, roste ta hlubší jistota, kterou zamilovanost jen předstírala.

Fascinaci jsme dostali zadarmo. Blízkost je něco, co se dělá – pozorností, společnou novostí a odvahou ukázat se druhému i tam, kde nejsme dokonalí.

Tereza a David nakonec nikam neutekli. Chvíli jim trvalo, než pochopili, že ten klid u snídaně není nepřítel, ale něco, co si mají dovolit mít rádi. Začali si domlouvat večery jen pro sebe, občas udělali něco, co ani jeden neznal, a naučili se nahlas říct i to nepohodlné. Elektrické napětí prvních měsíců se úplně nevrátilo – a nemuselo. Místo něj přišlo něco méně dramatického a spolehlivějšího: vědomí, že tu ten druhý je, i když už není uhranutý. Zamilovanost byla začátek. Ne cíl.

Otázky k zastavení

• Když vzpomínáte na začátek vztahu, co přesně se od té doby změnilo – a čtete tu změnu spíš jako ztrátu, nebo jako přechod do jiné fáze?
• Které tři věci, které na začátku obstarávala zamilovanost sama, byste teď mohli do vztahu vracet vědomě?
• Kdy jste se naposledy před partnerem ukázali i tam, kde si nejste jistí sami sebou – a co to s vaší vzájemnou blízkostí udělalo?

Zdroje a doporučená četba

• Dorothy Tennovová: Love and Limerence – původ pojmu limerence a odhad, jak dlouho nejintenzivnější fáze zamilovanosti trvá.
• Helen Fisherová: Why We Love – zamilovanost jako stav odměnového systému a rozlišení vášnivé přitažlivosti a hlubšího pouta.
• John Bowlby: teorie vztahové vazby – potřeba bezpečné základny po celý život.
• Sue Johnsonová: Držme se pevně (Portál) – otázka vazby pod povrchem partnerských pochybností.
• Esther Perelová: Mating in Captivity – napětí mezi blízkostí a vzrušením v dlouhodobém vztahu.
• Arthur Aron a kol.: výzkum novosti a společných zážitků jako zdroje partnerské spokojenosti.