Proč lidé bývají nevěrní: co se doopravdy skrývá za nevěrou

Radka seděla v mojí pracovně a pořád dokola opakovala jednu větu, jako by ji obracela v ruce a hledala na ní škrábanec, který jí to celé vysvětlí. „Já tomu nerozumím. Vždyť jsme byli šťastní.“ Ondřej vedle ní mlčel a díval se do země. Byli spolu čtrnáct let, dvě děti, splacená polovina hypotéky, fotky z dovolených, na kterých se všichni smějí. A pak SMS od kolegyně, kterou Radka náhodou zahlédla. První, co ze mě chtěla mít, nebyla rada. Chtěla vědět, co jí na ní chybělo. „Řekněte mi, čím jsem byla míň. Ať to aspoň vím.“ (Radka a Ondřej jsou složený pár, poskládaný z mnoha, které jsem za ta léta v terapeutovně potkal. Ale tu otázku „čím jsem byla míň“ slyším skoro pokaždé, když se do dveří opře nevěra.)

Nevěra skoro nikdy není účet, kdo byl lepší

Radčina otázka je naprosto pochopitelná a zároveň je to past. Vede totiž k domněnce, že nevěra je jednoduchý účet: partner odešel k někomu krásnějšímu, chytřejšímu, pozornějšímu, a mým úkolem je teď zjistit, ve které kolonce jsem prohrála. Skoro vždycky je to jinak. Belgicko-americká terapeutka Esther Perel, která s nevěrou pracuje desítky let a shrnula to v knize The State of Affairs (2017), říká něco, co zní na první poslech skoro provokativně: nevěra často není o tom, že bychom hledali jiného člověka. Bývá o tom, že hledáme jiného sebe. Ondřej mi po několika sezeních řekl větu, kterou jsem od nevěrných lidí slyšel v obměnách mnohokrát: „Já nechtěl pryč od Radky. Chtěl jsem pryč od toho unaveného, zešedlého chlapa, kterého jsem v tom zrcadle každé ráno viděl.“ To nic neomlouvá. Ale vysvětluje to, proč nevěra dopadá i na vztahy, které vypadají spokojeně – protože nemíří proti partnerovi, míří ven ze sebe.

Nevěra bývá otázka položená špatné osobě. Ptáme se cizího člověka „kdo ještě jsem?“ místo toho, abychom se zeptali doma.

Symptom, ne blesk z čistého nebe

V párové terapii se na nevěru díváme jako na symptom, ne jako na první příčinu. Symptom není totéž co vina – nikdo neříká, že si za nevěru může podvedený partner. Znamená to jen, že nevěra téměř nikdy nespadne z čistého nebe. Skoro vždy jí předchází dlouhé, pomalé období, kdy se ve dvou lidech hromadí nevyřčené věci: nenaplněné potřeby, drobné křivdy, tichá osamělost ve dvou. U Radky a Ondřeje se dalo poměrně přesně ukázat, kde vztah začal vysychat. Po narození druhého dítěte se z večerů staly směny. Rozhovory se scvrkly na logistiku – kdo vyzvedne malou, co došlo v lednici, kdy přijde instalatér. Nehádali se. Jen se pomalu přestali potkávat. A do toho ticha vstoupila kolegyně, se kterou se Ondřej u kávy poprvé po letech cítil zajímavý a poslouchaný.

Právě Shirley Glass, americká psycholožka, která nevěru zkoumala celý profesní život a shrnula ji v knize Not Just Friends (2003), popsala, jak se z nevinného přátelství stává zrada: děje se to nenápadným posouváním hranic. Nejdřív si dva lidé řeknou něco, co by řekli komukoli. Pak něco, co by řekli jen dobrému kamarádovi. A pak něco, co partner doma neslyší. Glass pro to má obraz, který se mi vryl do paměti: ve zdravém páru máme okno dovnitř a zeď navenek – vidíme si navzájem do duše a před světem se spolu chráníme. Nevěra ta místa nenápadně prohodí. Před tím třetím najednou nemám žádnou zeď, otevírám okno dokořán, a doma začne zeď narůstat. Nevěra tak není jeden skok přes propast. Je to proces, který má často měsíce.

Různé cesty ke stejné ráně

Ne každá nevěra vyrůstá ze stejného kořene, a rozlišit to není akademická hra. Když pár chápe, o jaký typ šlo, snáz odhadne, jestli se dá vztah opravit a co by to znamenalo. Zjednodušeně se dá říct, že nevěra bývá pokusem něco získat, nebo před něčím utéct – a to „něco“ se u různých lidí a různých vztahů liší.

• Nevěra z hladu po blízkosti – doma dlouho chybí dotek, ocenění, pocit, že mě druhý vidí. Třetí osoba dočasně sytí to, co ve vztahu vyhaslo. Bývá to nejčastější příběh a zároveň ten, se kterým se dá ve vztahu nejvíc pracovat.
• Úniková nevěra – slouží jako ventil při náporu, který s partnerem nesouvisí: vyhoření, deprese, péče o umírajícího rodiče, krize středního věku. Nejde ani tak o toho druhého, jako o útěk před vlastní tíhou.
• Nevěra hledající důkaz, že ještě žiju – souvisí se stárnutím, strachem ze ztráty přitažlivosti, nudou. Vede ji tichá otázka „stojí o mě ještě někdo?“, ne nespokojenost s partnerem.
• Odplatná nevěra – polovědomá pomsta za předchozí chlad, křivdu nebo dřívější zradu druhého. Bolest se tu vrací jako bumerang.
• Nevěra jako pojistka proti závislosti – u lidí, pro které je hluboká blízkost sama o sobě ohrožující, může vztah bokem sloužit jako zadní vrátka, aby na jednom člověku nezáviseli úplně.

Americký psychiatr Frank Pittman, který o nevěře napsal jednu z nejpoctivějších knih (Private Lies, 1989), přišel s pozorováním, které nevěře bere veškerou romantiku: za většinou nevěr podle něj nestojí velká vášeň, ale spíš náhoda, zbabělost a neschopnost říct doma nahlas, co bolí. Je to nepříjemné zjištění. Zároveň je v něm skrytá naděje – protože to, co vzniklo z nevyslovených vět, se dá aspoň zčásti ošetřit tím, že se ty věty konečně vysloví. Švýcarský párový terapeut Jürg Willi mluvil o koluzi, o nevědomé dohodě dvou lidí, že určitá témata se doma otvírat nebudou. Nevěra bývá cenou za tuhle dohodu mlčení.

Muž a žena: méně rozdílné, než se říká

Tradiční představa tvrdí, že muži jsou nevěrní kvůli sexu a ženy kvůli citu. Novější výzkumy tenhle ostrý předěl spíš rozostřují. Rozdíly existují, ale jsou menší, než se dlouho věřilo, a u obou pohlaví hraje roli emoční hlad i touha po vzrušení. Co se ale opakovaně potvrzuje, je jiná věc: lidé se liší v tom, která představa je zraňuje nejvíc. Pro jednoho je nesnesitelnější pomyšlení, že se partner do někoho zamiloval, pro druhého že s někým spal. Téhle otázce, jestli víc bolí emoční, nebo fyzická nevěra, se věnujeme v samostatném článku – tady stačí říct, že hledat obecné pravidlo podle pohlaví je slepá ulička. Užitečnější je znát tu nejcitlivější strunu svého konkrétního partnera.

A ještě něco je dobré říct nahlas: mýtus, že „správný“ nebo dost milující vztah je proti nevěře imunní, škodí víc, než pomáhá. Nechává totiž podvedené s pocitem, že kdyby milovali líp, nikdy by se to nestalo. Náchylnost k nevěře nejvíc roste tam, kde dva lidé přestanou odpovídat na drobné nabídky kontaktu – na to nesmělé „koukni na to“ u okna, na natažení ruky pod dekou. Když se tyhle malé mosty dost dlouho míjejí, vztah vyschne a stane se zranitelným. Ne proto, že by se v něm málo milovalo, ale proto, že se v něm dva lidé přestali všímat jeden druhého.

Porozumění tomu, proč k nevěře došlo, není totéž co její schválení. Je to mapa, ne alibi – a bez mapy se z toho lesa nedá vyjít.

K čemu je vůbec dobré rozumět motivům

Pochopit, proč se nevěra stala, není měkkost vůči tomu, kdo zradil. Je to nutný krok k rozhodnutí, co dál. Pokud nevěra vyrostla z dlouho nenaplněných potřeb, dá se s tím ve vztahu pracovat a oba mají na čem stavět. Pokud jde o opakovaný vzorec, kdy je pro nevěrného partnera blízkost sama o sobě ohrožující, je práce mnohem náročnější a obvykle potřebuje i individuální terapii. A přes všechny motivy platí jedna věc pevně: odpovědnost za nevěru i za obnovu důvěry nese ten, kdo zradil. Kontext vysvětluje, neomlouvá.

Radka po několika měsících práce přestala hledat kolonku, ve které prohrála. Ne proto, že by Ondřejovi něco odpustila mávnutím ruky – to trvalo mnohem déle a šlo to ztuha. Ale přestala nosit tu nejtěžší část břemene, přesvědčení, že „za to může sama“. Když jednou při sezení řekla „takže to nebylo o tom, že jsem byla míň“, viděl jsem, jak jí spadl ze zad náklad, který na ni nikdy neměl patřit. Tomu, kdo teď čte tenhle text s vlastní ranou, bych přál totéž. Otázka „čím jsem byl málo?“ je skoro vždy špatně položená. Ta pravá zní: co se mezi námi dvěma dělo tak dlouho, že to skončilo takhle – a chceme s tím oba něco udělat?

Otázky k zastavení

• Když se ptáte „čím jsem byl málo?“, kdo podle vás drží odpověď – ten druhý, nebo vy sami ve svém strachu, že nejste dost?
• Kdy naposledy jste doma řekli nahlas něco, co bolí, dřív než to zaslechl někdo cizí?
• Kde ve vašem vztahu roste zeď a kde okno – komu jste v poslední době otevírali víc, partnerovi, nebo někomu mimo?
• Kdyby nevěra byla symptom, ne příčina, čeho by ve vašem případě byla symptomem?