Co je láska? Proč nás cizí definice můžou svést z cesty

Přijdou do ordinace a hned v prvních minutách to zazní. „Já si prostě myslím, že láska je oběť,“ řekne on klidně, skoro laskavě. Ona vedle něj ztuhne. Neřekne nic, jen se jí trochu stáhnou ramena. V té jediné větě se právě odehrálo něco důležitého. Nebyl to spor o názor. Byla to definice, která jí tiše sdělila, že to, jak lásku prožívá ona, možná není dost.

Ten pár je vymyšlený, ale scénu znám v desítkách obměn. Kolem lásky se totiž vznáší spousta silných vět. A jedna z nejzrádnějších začíná úplně nevinně: slovy „Láska je…“.

Proč je věta „Láska je…“ tak ošemetná?

Protože ve chvíli, kdy ji vyslovíme, málokdy popisujeme svou zkušenost. Většinou vytváříme definici, která má platit pro všechny. Problém není v samotné větě. Problém vzniká tam, kde se z jednoho prožitku stane univerzální norma. Kde se z popisu stane předpis. A kde začneme druhé poměřovat tím, jestli jejich láska odpovídá té naší.

„Láska je bezpodmínečná.“ „Láska je rozhodnutí.“ „Láska je chemie.“ „Láska je svoboda.“ Každá z těch vět je na první poslech pravdivá. Každá z nich něco vystihuje. A přesto každá zároveň něco důležitého vynechává. Jakmile jednu z nich prohlásíme za tu pravou, ostatní podoby lásky se rázem ocitnou mimo hru.

Když se z popisu jedné zkušenosti stane předpis pro všechny, láska se nezvětší. Zúží se na tvar, do kterého se musí vejít i to, co se do něj nikdy nevešlo.

Co vede lidi k tomu, aby lásku vůbec definovali?

Skoro vždycky je za tím touha po jistotě. Láska je jedna z nejméně uchopitelných zkušeností, jaké máme. Neposlouchá, nedá se naplánovat, mění se v čase a často přichází a odchází bez dovolení. To v člověku vyvolává úzkost. A definice je způsob, jak úzkost utišit. Když si řeknu, co láska „je“, získám pocit, že ji mám pod kontrolou.

Jenže tady se skrývá past. Definice nám nedává lásku. Dává nám iluzi, že jí rozumíme. A čím pevněji se jí držíme, tím méně místa zbývá na to, co se skutečně děje mezi dvěma konkrétními lidmi. Esther Perelová často připomíná, že vztahy dusíme spíš přemírou očekávání než jejich nedostatkem. Definice lásky je právě takové očekávání v převleku moudrosti.

Někdy je v tom i nevyslovená mocenská hra. Ten, kdo drží definici lásky, drží i měřítko. Může druhému říct: takhle se láska neprojevuje, tohle není opravdová láska. Nemusí to myslet zle. Většinou to tak ani necítí. Ale účinek je stejný. Partner, jehož prožívání se do definice nevejde, začne pochybovat sám o sobě.

Je láska jeden pojem, nebo mnoho různých zkušeností?

Láska rozhodně není jednoduchý pojem. Je to složitý vztahový proces, do kterého se vlévá biologie, naše raná vztahová historie, osobnost, hodnoty, zralost, odvaha, zranitelnost i docela konkrétní životní situace. Dva lidé mohou pod stejným slovem prožívat něco velmi odlišného, a přitom oba mluvit pravdu.

Část toho nese naše vztahové učení z dětství. Práce Johna Bowlbyho a Mary Ainsworthové ukázala, že způsob, jakým jsme jako malí zakusili blízkost a bezpečí, v nás zanechává vzorec, podle kterého později hledáme a prožíváme lásku i v dospělosti. Pro někoho je jádrem lásky spolehlivá blízkost. Pro jiného volnost a prostor. Ani jeden se nemýlí. Jen se dívají z jiného místa.

Sue Johnsonová, zakladatelka emočně zaměřené terapie, popisuje lásku spíš jako pouto než jako pocit. Jako bezpečné spojení, které nás drží ve chvíli, kdy jsme nejzranitelnější. I to je ovšem popis, ne definice. Nabízí jazyk, kterým můžeme lásce lépe rozumět, ne šablonu, do níž musíme vtěsnat svůj vztah.

K tomu se přidává i to, že se láska v čase mění. Jiná je na začátku, kdy nás zaplavuje a nedá spát. Jiná po deseti letech, po dítěti, po nemoci, po zklamání i po smíření. Kdybychom trvali na jedné definici, museli bychom prohlásit, že jedna z těch podob není pravá láska. Přitom obě mohou být hluboké, jen jinak. Vlastně teprve schopnost nechat lásku měnit tvar bývá tím, co dlouhé vztahy udrží.

Co se v člověku děje, když převezme cizí definici lásky?

Nejdřív úleva. Konečně mám jasno, konečně vím, jak to má být. A pak, pomalu a nenápadně, přichází prázdno. Protože žít podle cizí definice znamená neustále se s ní srovnávat. Místo abych se ptal, co se teď mezi námi děje, kontroluju, jestli to odpovídá tomu, jak láska „má“ vypadat.

Znám lidi, kteří roky měřili svůj vztah větou „opravdová láska nikdy neochladne“ a cítili se kvůli tomu jako selhání, protože jejich vztah přirozeně proměnil teplotu. Znám jiné, kteří uvěřili, že „láska je oběť“, a systematicky se přestali ptát na vlastní potřeby, až z nich zbyla vyčerpanost. Ta definice nebyla zlá. Byla jen cizí. Nevyrostla z jejich vlastní zkušenosti, a proto je pomalu odváděla od ní.

Některá slova je lepší nechat raději nepochopená než přesně definovaná. Láska mezi ně patří. Nežije v definici, žije v tom, co se odehrává mezi dvěma lidmi.

Znamená to, že o lásce nemáme mluvit vůbec?

Ne. Mluvit o lásce je jedna z nejcennějších věcí, které spolu dva lidé můžou dělat. Sdílet, co pro nás láska znamená, kde ji poznáváme a co nám chybí, vztah nesmírně obohacuje. Sdílená řeč o citech pomáhá, ne škodí. Jde jen o rozdíl mezi „takhle to u mě je“ a „takhle to má být u všech“.

Své pojetí lásky navíc někdy potřebujeme vyslovit i proto, abychom vůbec zjistili, kde spolu stojíme. Pár, který nikdy nemluví o tom, co od blízkosti čeká, se snadno rozejde v tichém nedorozumění. Rozdíl je v postoji. Můžu svou představu nabídnout jako pozvání ke společnému hledání, nebo ji položit na stůl jako měřítko, kterým budu druhého známkovat. To první spojuje. To druhé rozděluje, i když použiju úplně stejná slova.

Jaké otázky nás k lásce přiblíží víc než definice?

Ty, které místo tvrzení otevírají zvědavost. Definice rozhovor uzavírá, protože po ní už není o čem mluvit. Otázka ho naopak rozvíjí. Přesouvá pozornost od obecné pravdy k téhle konkrétní dvojici, tady a teď. Místo abychom hledali, co láska je, začneme zkoumat, jak vypadá u nás.

Když spolu páry v terapii vymění definice za tyhle otázky, obvykle se něco uvolní. Nejde už o to, kdo má pravdu o lásce. Jde o to poznat toho druhého. A to je paradoxně mnohem intimnější než jakákoli definice:

• Co pro tebe znamená milovat? Ne obecně, ale ve tvé vlastní zkušenosti.
• Podle čeho poznáš, že tě mám rád? Co ti to říká nejvíc?
• Kdy ses u mě naposledy cítil skutečně milovaný a co se tehdy dělo?
• Jakou podobu má naše láska právě teď, v tomhle období života?
• Změnilo se za ta léta to, co od lásky potřebuješ? A jak?

Všimněte si, že žádná z těch otázek nemá jednu správnou odpověď. A právě v tom je jejich síla. Nechávají prostor pro dva různé světy, které se ve vztahu potkávají. Marshall Rosenberg, autor nenásilné komunikace, rád rozlišoval mezi pozorováním a hodnocením. Otázka „co pro tebe znamená milovat“ je pozorování zvenčí i zevnitř zároveň. Věta „láska je oběť“ je hodnocení vydávané za fakt.

Nejde o to přestat mluvit o lásce. Jde o to mluvit o ní jinak. Méně ve stylu „láska je“ a víc ve stylu „u nás to vypadá takhle a jsem zvědavý, jak to máš ty“. Protože skutečné porozumění nezačíná v definici. Začíná ve zvědavosti a v ochotě nechat druhého, aby svou lásku prožíval po svém, i když se ta jeho podoba do naší nikdy úplně nevejde.