Proč se stahujeme právě od těch, na kterých nám nejvíc záleží
vztahy.cz · redakčně připraveno · 7 min čtení
Model, který popisuje jedno z nepříjemných paradoxů blízkosti. Kdo si není jistý, že si ho partner cení, sáhne po sebeochraně: stáhne se, zlehčí, co k druhému cítí, drží témata na povrchu. Chrání se tím před odmítnutím a zároveň si bere právě to, co by potřeboval nejvíc.
Blízkost má nepříjemnou vlastnost. Čím víc někoho pustíme k sobě, tím víc nás může zranit. Model regulace rizika popisuje, co s tím lidé dělají, a proč se právě ti nejzranitelnější často připraví o to, co potřebují nejvíc.
O jaký zdroj jde
Murrayová, Holmes a Collinsová (2006) publikovali teoretický přehled, který propojil experimentální studie, deníkové výzkumy a dlouhodobá data do jednoho modelu. Nejde tedy o jednu měřenou studii, ale o rámec, který spojil dosud oddělené linie výzkumu.
Co model popisuje
Východiskem je střet dvou zájmů. Chování, které vytváří naplňující vztah, tedy otevřenost a připuštění závislosti na druhém, zároveň zvyšuje riziko, že nás odmítnutí zasáhne.
Podle autorů to lidé řeší třemi propojenými pravidly:
- sleduji, nakolik mě partner přijímá – a čím víc jsem na něm závislý, tím pozorněji
- to, co vysleduji, si vztáhnu k sobě: přijetí zvedá sebehodnocení, odmítnutí ho sráží
- podle toho pak upravím, nakolik si dovolím být závislý a blízký
Citlivost celého systému nastavuje jedna věc: jestli si člověk je jistý, že si ho partner cení. Kdo si jistý je, upřednostní kroky, které vztah posilují. Kdo pochybuje, upřednostní sebeochranu.
Kde vzniká paradox
Sebeochrana má konkrétní podobu. Člověk se stáhne, zlehčí, co k druhému cítí, začne u partnera víc vidět nedostatky, drží rozhovory na povrchu. Chrání se před zraněním.
Lidé, kteří vztah potřebují nejvíc, se často chovají způsobem, který jim ho vzdaluje.
Autoři to popisují jako sebenaplňující se předpověď. Kdo čeká odmítnutí, jedná tak, že si odstup skutečně vyrobí. Podle přehledu se to týká hlavně lidí s nižším sebehodnocením, vyšší vazbovou úzkostností a vyšší citlivostí na odmítnutí.
Co z toho neplyne
Jde o teoretický model, ne o jedno měření. Jeho síla stojí na studiích, které shrnuje, a ty se svou kvalitou liší.
Autoři sami v závěru uvádějí, co model neumí. Většina výzkumu, o který se opírá, měří vnímání jednotlivce, ne fungování dvojice. Chybí tedy odpověď na to, jak pravidlo jednoho partnera formuje pravidlo druhého. Otevřená je i otázka, jak se pravidla mění v čase.
A z popisu vzorce neplyne vina. Model nepopisuje chybu, kterou někdo dělá, ale ochranu, která se osvědčila dřív, než vznikl současný vztah.
Co si z toho odnést
Tohle je úvaha nad rámec přehledu. Model ale nabízí užitečné přeznačení: stažení a chlad nemusí znamenat, že druhému nezáleží. Někdy to znamená pravý opak, jen podaný způsobem, který se dá snadno přečíst obráceně.
Text připravila a edituje redakce vztahy.cz. Shrnutí výzkumu je orientační – popisuje tendence napříč zkoumanou skupinou, ne jednotlivé vztahy.