Odtažitost v párové terapii: jak ji poznat a co dělat

Markétu a Jakuba mám před sebou na pohovce a Markéta zrovna se slzami v očích popisuje, jak se ve vztahu cítí neviditelná. Jak mluví do prázdna. A přesně v tu chvíli Jakub odvrátí pohled, zadívá se na svoje boty a pak se slabě, skoro omluvně usměje: „No, ty vždycky děláš z komára velblouda.“ Místnost ztuhne. Markéta zmlkne a tváří jí prolétne něco jako zoufalství. Jakub si oddechl – právě unikl z chvíle, která na něj byla moc. A přitom nikam neodešel. Sedí dál na pohovce. Jen tam s námi v tu vteřinu není. (Markéta a Jakub jsou smyšlení, složení z mnoha příběhů. Ale ten okamžik, kdy jeden pláče a druhý se ztratí za vtipem, zná každý terapeut i spousta párů z vlastního obýváku.)

Co je odtažitost a proč je tak záludná

Odtažitost je obranná reakce, při které se člověk psychicky nebo tělesně odpojí od partnera přesně ve chvíli, kdy se napětí stane nesnesitelným. Zákeřná je proto, že navenek vypadá jako klid – a klid přece nikdo netrestá. Jenže pod tím zdánlivým klidem druhý zůstane úplně sám, s pláčem, na který se nikdo nedívá. Americký terapeut Terrence Real řadí stažení mezi takzvané ztrátové strategie: krátkodobě uleví tomu, kdo se stáhne, ale dlouhodobě tiše rozežírá důvěru a blízkost. A co je důležité: skoro nikdy nejde o lhostejnost. Skoro vždycky jde o naučenou odpověď na přetížení, často zakořeněnou hluboko v dětství, kde bylo bezpečnější zmizet než zůstat.

Když se totiž Jakuba později zeptám, co se v něm dělo, popíše to takhle: „Cítil jsem, jak mi buší srdce, měl jsem v hlavě mlhu a jediné, co jsem chtěl, bylo pryč.“ To není výmluva. To je docela přesný popis toho, co se ve stažení děje tělu. Podle polyvagální teorie neurologa Stephena Porgese má náš nervový systém pod vědomím jednoduchý poplašný systém, který neustále vyhodnocuje, jestli jsme v bezpečí. Když vyhodnotí, že hrozí zahlcení, může tělo přepnout do jakéhosi útlumu – zpomalí, otupí, stáhne se dovnitř. Sue Johnson tomu ve své párové terapii říká zahlcení: hrudník se sevře, hlava vypne a jediné, co člověk umí, je zavřít dveře. Jakub od Markéty neodchází. Odchází od pocitu, že to zase nezvládl.

Když se partner stáhne, málokdy odchází od vás. Odchází od pocitu, že už to neunese.

Pět podob, které se snadno přehlédnou

• Ticho a uzavření – člověk přestane odpovídat, oční kontakt se vytrácí, jako by za oči spadla clona.
• Humor a odlehčení – vtip ve chvíli napětí, který téma zneškodní dřív, než se stačí otevřít. Přesně Jakubův komár a velbloud.
• Intelektualizace – útěk do rozumu, chladná analýza, mluvení o „nás“ ze třetí osoby, jen aby se člověk nemusel dotknout toho, co cítí.
• Emoční plochost – tvář bez výrazu, monotónní hlas. Navenek naprostý klid, uvnitř odpojení.
• Odklon pozornosti – náhlé přeskočení na jiné téma nebo pohled do telefonu ve chvíli, kdy začíná být horko.

Čím víc jeden tlačí, tím víc se druhý stahuje

Stažení skoro nikdy nestojí samo. Obvykle je jednou polovinou tance, který psycholog Andrew Christensen popsal už v roce 1988 a který se od té doby ve výzkumech potvrdil jako jedna z nejspolehlivějších předzvěstí rozpadu: pronásledovatel a stahovač. Čím víc se Markéta dožaduje kontaktu, tím víc se Jakub zavírá. A čím víc se Jakub zavírá, tím naléhavěji Markéta tlačí – protože jeho ticho v ní probouzí děs, že už o ni nestojí. Oba přitom dělají přesně to, co v tom druhém spouští jeho nejhorší reakci. Není to zlá vůle. Je to past, ve které jsou chycení oba.

Co pomáhá – spíš pozvání než technika

To, co teď popíšu, neberte jako tři cvičení, která se musí odškrtat. Berte to jako nabídku – jako to, co některým párům pomáhá, když to zkoušejí a jsou k sobě přitom trpěliví. To první bývá překvapivě prosté: klidně a bez obviňování pojmenovat, co se právě děje. V terapeutovně to zní třeba: „Všimla jsem si, Jakube, že jste se teď na chvíli ztratil. Co se ve vás děje?“ Doma to může být měkčí verze téhož. Nejde o přistižení. Jde o to vrátit člověka jemně zpátky do místnosti a dát mu najevo, že jeho zmizení nezůstalo bez povšimnutí – a bez trestu.

Druhá věc, kterou páry často oceňují, je domluvit si předem takzvanou zodpovědnou pauzu. Gottmanův výzkum ukázal, že při zahlcení vyskočí srdeční tep přes sto tepů za minutu a schopnost klidně přemýšlet prudce klesá – v tu chvíli už nemá smysl se domlouvat, tělo to prostě neunese. Zodpovědná pauza se od úniku liší jednou zásadní věcí: je dohodnutá předem, má svůj signál a hlavně má domluvený návrat. Někdo si pochvaluje větu typu „potřebuju si na dvacet minut oddechnout, ale vrátím se“. Rozdíl mezi útěkem a pauzou není v tom, že člověk odejde. Je v tom slibu, že se vrátí.

A do třetice, hlubší a pomalejší práce: pomoct si vybudovat malý vnitřní prostor bezpečí, ze kterého se dá zůstat v kontaktu s druhým, aniž by nás jeho emoce úplně pohltila. Někomu k tomu pomáhá zakotvit se v těle – cítit chodidla na zemi, zpomalit dech. Jinému připomenutí, že jedna hádka není konec vztahu. Není to trik, který zabere napoprvé. Je to spíš dovednost, která roste pomalu, opakováním, jako když se učíme zůstat stát v mírně rozhoupané loďce.

Nejde o to přestat se bát konfliktu. Jde o to naučit se v něm zůstat – přítomní, zakotvení a v kontaktu s druhým.

Když se stáhne někdo blízký vám

A co ten druhý, ten, kdo zůstane s pláčem sám? I tady mám spíš nabídky než návod. Když se partner stáhne, málokdy pomůže ho honit – čím intenzivnější je pronásledování, tím pevněji zavírá dveře. Někomu pomáhá pojmenovat, co vidí, bez výčitky: „Vidím, že teď potřebuješ chvíli. Jsem tady, až budeš připravený.“ Jiní si spolu předem domluví signál a hlavně to, že se ten druhý vždycky ozve zpátky. A možná nejtěžší, ale nejcennější kus práce je u sebe: všimnout si, že vaše panika z partnerova mlčení může být stejně silná jako jeho útěk – a že když se dokážete zklidnit vy, jeho tělu se najednou couvá o něco hůř. Pokud se ten tanec opakuje pořád dokola, není ostuda přizvat třetího do místnosti. Párová terapie není důkaz selhání. Je to signál, že vám na sobě dost záleží.

Odtažitost není projev zlé vůle ani důkaz, že je vztah ztracený. Je to stará, naučená strategie přežití – a jako všechno naučené se dá i pomalu odnaučit. Markéta s Jakubem se za pár měsíců nezměnili v jiné lidi. Ale Jakub se místo komára a velblouda naučil čím dál častěji říct „počkej, tohle je na mě teď moc, dej mi chvilku“. A Markéta zjistila, že když ho v té chvíli nechá dýchat, on se doopravdy vrátí. A právě tohle, zůstat v kontaktu i uprostřed napětí, nakonec unese víc než tisíc dobře míněných rad.

Otázky k zastavení

• Když se doma zvedne napětí, jste spíš ten, kdo tlačí a dožaduje se kontaktu, nebo ten, kdo se tiše ztratí? A čeho se pod tím bojíte?
• Poznáte na svém těle, že se blíží zahlcení – ještě dřív, než stačíte cokoli říct nebo naopak zmlknout? Co dělá dech, ramena, hlas?
• Kdyby se váš partner právě teď stáhl, dokázali byste uvěřit, že za tím mlčením je přetížení, a ne lhostejnost?