Co říká výzkum o vztazích – a proč to není recept na ten váš

Marie a Tomáš (vymyšlený pár, jakých ale v terapeutických ordinacích bývá mnoho) sedí naproti sobě a nerozumí si. Ona je ranní ptáče, on ožívá po půlnoci. Ona plánuje dovolenou půl roku dopředu, on balí kufr ráno v den odletu. Přišli s otázkou, kterou terapeuti slýchají pořád dokola: „Nejsme na sebe možná moc rozdílní?“ A někde v pozadí té otázky bývá schované přesvědčení, že existuje výzkum, tabulka, procento, které jim odpoví, jestli spolu mají zůstat.

Rád bych řekl, že takové číslo neexistuje. Ono ale existuje. A právě proto stojí za to mluvit o tom, co s ním dělat.

Co vlastně ta studie o dlouhých vztazích zjistila?

V časopise Journal of Research in Personality vyšel výzkum, který sledoval 451 manželských párů v Nizozemsku. Průměrně spolu byli přes dvacet let. Vědci u nich měřili celou řadu povahových rysů a ptali se jednoduchou otázku: v čem se dlouholetí partneři vlastně podobají?

Odpověď byla překvapivě střídmá. V naprosté většině sledovaných vlastností – v emoční citlivosti, svědomitosti, tempu, společenské průbojnosti – byla shoda mezi partnery blízká nule. Tihle lidé spolu prožili polovinu života a přitom zůstali povahově dost odlišní. Podobali se výrazněji jen ve dvou věcech: ve sdílených morálních hodnotách a ve zvědavosti na to, jak svět funguje.

Autoři z toho vyvodili větu, která stojí za zapamatování: dlouhodobá kompatibilita je menší terč, než si většina lidí myslí. Dva lidé mohou mít úplně jiný temperament, jiné emoční založení i jiné každodenní návyky, a přesto spolu vydrží. Zdá se, že je drží pohromadě spíš společný smysl pro to, co je správné a co ne, a vzájemná zvědavost.

Nedrží nás pohromadě to, že jsme stejní. Drží nás to, že se díváme stejným směrem – a přitom nás pořád zajímá, co vidí ten druhý.

Proč výzkum o vztazích není pravda o tom vašem?

Tady je potřeba udělat krok zpátky. Když čtete, že „dlouhé páry sdílejí hodnoty a zvědavost“, snadno to sklouzne do dojmu, že máte návod. Že stačí odškrtnout dvě políčka a je vystaráno. Jenže výzkum takhle nefunguje.

Studie popisuje průměr. Bere stovky párů, spočítá, co mají společného, a vyrobí číslo. To číslo je pravdivé o skupině. O žádném konkrétním páru z ní ale neříká skoro nic. Mezi těmi 451 páry byly nejspíš vztahy, které kvetly navzdory rozdílným hodnotám, i vztahy, které se rozpadly, přestože partneři sdíleli všechno. Průměr je jako předpověď počasí pro celou zemi – užitečná, dokud nechcete vědět, jestli má zítra ve vaší vesnici pršet.

Párový terapeut Terry Real to říká natvrdo: neexistuje objektivní pravda o vztahu, existují dvě subjektivní pravdy, které se spolu učí žít. Výzkum je třetí hlas u stolu. Zajímavý, ale ne rozhodující.

Proč nás čísla o vztazích tak lákají?

Protože vztahy jsou nejisté a nejistota bolí. Když nevíme, jestli jsme se rozhodli dobře, hledáme něco pevného, čeho se chytit. Procento zní pevně. Výzkum zní jako autorita, která nás zbaví odpovědnosti za vlastní volbu.

A tady je past. Čísla o vztazích umí fungovat třemi hodně odlišnými způsoby, podle toho, jak k nim přistoupíme:

• Jako vymývání mozků. Přečtu titulek, uvěřím mu doslova a začnu podle něj překrucovat vlastní zkušenost. „Prý spolu vydrží jen lidé se stejnými hodnotami – tak to my asi nejsme ten správný pár.“ Výzkum se stane rozsudkem.
• Jako trénink kritického uvažování. Přečtu studii, zeptám se, koho zkoumali a jak, a všimnu si, že měří průměr, ne osud. Naučím se od čísel držet odstup a brát je jako jeden ze zdrojů, ne jako věštbu.
• Jako pozvání k vlastní úvaze. Aha, tohle zjistili o těchhle párech – a co to, co konkrétně našli (ten sdílený smysl a zvědavost), znamená právě pro náš vztah a náš společný příběh? Proč je zrovna tohle důležité pro nás? A co bychom jim my sami do toho výzkumu odpověděli – já, když nad tím přemýšlím teď sám? Můj partner? My dva, když si o tom povídáme spolu? Studie se tak nestane rozsudkem ani návodem, ale zrcadlem naší vlastní zvědavosti.

Tři přístupy, tři úplně jiné výsledky. A rozdíl mezi nimi není v tom, co studie říká. Je v tom, co s ní uděláme.

Jak číst výzkum o vztazích, aby vám pomohl?

Nejužitečnější otázka nezní „co ta studie dokazuje“, ale „co ta studie probouzí ve mně“. Když se u Marie a Tomáše nahlas přečetlo, že dlouhé páry spolu drží spíš sdílené hodnoty než stejná povaha, stalo se něco zajímavého. Nezačali si dokazovat, kdo z nich má pravdu. Poprvé za dlouhou dobu se zeptali jeden druhého: „A co je vlastně pro tebe v životě to nejdůležitější?“ Zjistili, že to nikdy pořádně neprobrali. Rozdílné budíky je nikdy netrápily. Netušili, jestli táhnou za stejný provaz.

Přesně k tomu je dobrý výzkum – ne aby odpověděl za vás, ale aby vám dal lepší otázku. Esther Perel o vztazích ráda říká, že kvalita našeho života se odvíjí od kvality našich vztahů, a kvalita vztahů od kvality rozhovorů, které v nich vedeme. Studie může být záminkou k jednomu takovému rozhovoru.

Dobrý výzkum vám nedá odpověď na váš vztah. Dá vám lepší otázku, kterou si spolu můžete položit.

Praktické to je jednoduše. Až příště narazíte na titulek typu „vědci zjistili, co drží páry pohromadě“, zkuste tři kroky. Zaprvé se zeptejte, koho a jak vlastně zkoumali – jiná čísla platí pro čerstvě zamilované a jiná pro páry po třiceti letech. Zadruhé si připomeňte, že jde o průměr, ne o proroctví o vás. A zatřetí, to nejcennější: obraťte tu studii do otázky pro sebe a pro partnera. „A jak to máme my? A jak to, že jim to vyšlo zrovna takhle?“

A jak to máte vy?

Vraťme se k té nizozemské studii. Sdílené hodnoty a zvědavost. Možná vás to uklidnilo – tolik se s partnerem lišíte v maličkostech, a přitom v tom podstatném táhnete za jeden provaz. Možná vás to naopak zneklidnilo – uvědomili jste si, že vlastně nevíte, jestli se díváte stejným směrem. Obojí je v pořádku. Obojí je začátek.

Číslo z výzkumu vám neřekne, jestli máte zůstat, nebo odejít. To za vás nerozhodne žádná studie ani žádný terapeut. Ale může vás na chvíli zastavit. A v tom zastavení položit otázku, kterou byste jinak minuli. Co je pro vás v životě důležité? Ví to váš partner? A ptali jste se ho na to někdy vy?

Zdrojová studie: Journal of Research in Personality (451 nizozemských párů, průměrně přes 20 let spolu). Popularizační shrnutí, ze kterého jsme vycházeli, najdete v článku Vice: „The 2 Personality Traits Long-Term Couples Actually Have in Common“ (vice.com).