Somatické techniky pro zvládání emocí: jak si pomoct skrz tělo, když slova nestačí

Půl deváté večer. Eliška s Vítem stojí proti sobě v kuchyni. Začalo to nevinně, poznámkou o nevyneseném koši, a během chvilky je Eliška někde úplně jinde. Slyší, že Vít mluví, vidí, že pohybuje rty, ale slova k ní nedoléhají. V hrudi má sevřený uzel, žaludek jako kámen, v uších vlastní tep. Vít zatím dělá to, co mu přijde nejrozumnější: vysvětluje, argumentuje, snaží se jí logicky ukázat, že se přece nic neděje. A čím víc mluví, tím je to horší. Eliška by ráda odpověděla klidně, jenže ta klidná, uvažující část jí zrovna není k dispozici. Není to naschvál ani neochota. Její tělo právě přepnulo do režimu, ve kterém slova nefungují.

Emoce nebydlí v myšlenkách

To, co se děje Elišce, není selhání vůle ani nedostatek snahy. Silná emoce je především tělesná událost. Ve chvíli, kdy nás zaplaví, se rozběhne autonomní nervový systém – ta část, kterou neřídíme vůlí a která ovládá tep, dech a napětí svalů – a „myslící“ prefrontální kůra se přitom částečně odpojí. Proto na Elišku Vítovy argumenty neplatí: míří k části mozku, která zrovna není u kormidla. Bessel van der Kolk, který se traumatu věnuje celý profesní život, to shrnuje do jediné věty: než se dostaneme k tomu, co cítíme, musíme se napřed vrátit do těla, ne od něj utéct.

Silnou emoci nelze přemluvit. Dá se ale utišit řečí, které tělo rozumí – dechem, teplem, dotekem, zpomalením.

Emoce jako informace, ne nepřítel

Snadno sklouzneme k tomu, že se na vlastní pocity zlobíme a chceme, aby vlna okamžitě přestala. Psycholožka Susan David, autorka konceptu emoční agility (Emotional Agility, 2016), navrhuje opačný pohyb: pocity nejsou rozkazy, které musíme uposlechnout, ani protivník, jehož je nutné porazit – jsou to údaje. Vypovídají o tom, na čem nám záleží. Eliščin sevřený žaludek není porucha, kterou je nutné vypnout, ale zpráva, že se právě něco citlivého dotklo. Cesta nevede přes potlačení, ale přes to naučit se u té zprávy chvíli zůstat, aniž nás smete. Gabor Maté k tomu dodává nepříjemnou pravdu: co dlouhodobě spolkneme a nedovolíme si procítit, si tělo stejně vybere – v napětí, únavě, nemoci.

Peter Levine, zakladatel metody somatického prožívání, si všiml něčeho, co zvířata v divočině dělají samozřejmě a lidé si odvykli: po nebezpečí se rozklepou, otřepou ze sebe napětí a pak zas pokračují dál. My tuhle přirozenou vlnu často zadržíme – „musím se držet“, „nesmím se rozsypat“ – a nevybité napětí zůstane v těle uvízlé. Když Eliška později té noci sama zjistí, že jí pomáhá dlouhý, pomalý výdech a chodidla pevně opřená o podlahu, nedělá žádný trik. Jen dává tělu signál, kterému rozumí lépe než jakékoli „uklidni se“: nebezpečí pominulo, můžeš polevit. Prodloužený výdech totiž skutečně aktivuje uklidňující větev nervového systému. Není to zázrak, je to fyziologie.

Proč se tělo nejlíp zklidní ve dvou

Eliška se dokáže vrátit do klidu i sama. Jenže lidský nervový systém se nikdy neměl regulovat jen o samotě. Sue Johnson, zakladatelka emočně zaměřené párové terapie, připomíná, že opřít se v těžké chvíli o druhého není projev slabosti, ale ta nejpevnější půda, jakou máme. Ve chvíli, kdy Vít přestane argumentovat, posadí se blíž, ztiší hlas a jen zůstane, jeho klidnější tělo pomáhá tomu Eliščinu vrátit se zpátky. Švýcarský výzkumník Guy Bodenmann tomuto společnému zvládání zátěže říká dyadický coping a jeho práce ukazuje, že páry, které nápor zvládají společně, a ne každý ve svém koutě, bývají odolnější i ve vztahu spokojenější. Tělo se nejlíp učí, že po bouři přijde klid, když u toho není samo.

Trvalo Elišce a Vítovi měsíce, než tenhle tichý tanec pochopili. Dřív Vít v jejím zaplavení slyšel obvinění a bránil se; Eliška v jeho argumentech slyšela, že jí nikdo nerozumí, a propadala se hloub. Dnes tu chvíli poznají včas. Eliška umí říct „začíná mě to zaplavovat, potřebuju chvilku a tvůj klid“ a Vít ví, že to není odmítnutí, ale mapa k ní. Hádky jim nezmizely. Změnilo se, co s nimi dvěma bouře udělá – místo aby je od sebe odtrhla, naučili se ji spolu přečkat.

Klid se nedá vyargumentovat. Dá se ale nabídnout – tichem, blízkostí, klidným tělem vedle.

Otázky k zastavení

• Kde ve svém těle nejdřív poznáte, že vás emoce začíná unášet – a všimnete si toho včas, nebo až když už mluví za vás?
• Co ve chvíli, kdy jste zaplavení, doopravdy potřebujete od druhého slyšet nebo cítit – a ví to o vás?
• Když vás příště zvedne vlna, dokážete jí dopřát čas, aby vystoupala a opadla, aniž byste v jejím vrcholu udělali nezvratné rozhodnutí?