Emoční flashbacky a spouštěče: když nás minulost přepadne v přítomnosti

Lukáš to řekl úplně mimochodem, mezi krájením cibule a otevřením lednice: „V sobotu bych rád vyrazil s klukama na kolo.“ Nic víc. Ale Marie, která do té chvíle klidně prostírala, ucítí, jak jí přes hrudník projede vlna – ne mrzutost, ne žárlivost, ale něco mnohem staršího a hlubšího: čirá, bezedná jistota, že ji opouští, že o ni doopravdy nikdy nikdo nestál a nestojí, že nakonec zůstane sama. Za pár vteřin sedí schoulená na židli a pláče tak, že se sama lekne. Rozumem ví, že jde o jedno sobotní dopoledne. Ale ona necítí jedno dopoledne. Cítí konec. (Marie a Lukáš nejsou konkrétní pár – jejich příběh vyrostl z desítek podobných, které znám z praxe. Ale tu vlnu, která vůbec nesedí k situaci a přesto je úplně skutečná, zná spousta z nás.)

Co je emoční flashback

Většina lidí si pod slovem flashback představí scénu z filmu o válce: voják, kterému se náhle promítne bitva před očima. Existuje ale mnohem tišší a mnohem častější podoba. Popsal ji terapeut Pete Walker, který se sám probojoval z komplexního traumatu a pak o něm napsal knihu, a nazval ji emoční flashback. Nemá žádný obraz, žádnou filmovou vzpomínku. Je to náhlé zaplavení pocity z minulosti – strachem, studem, zoufalstvím, pocitem opuštění nebo bezmoci – které se přelijí do přítomnosti, aniž tušíme odkud. A protože chybí obraz, vůbec si neuvědomíme, že se vracíme zpět. Prostě to cítíme jako teď.

Emoční flashback nepřichází jako vzpomínka. Přichází jako přítomnost – a právě proto ho tak snadno spleteme s tím, co se děje kolem nás právě teď.

Bessel van der Kolk, který strávil desítky let výzkumem traumatu, vysvětluje proč. Traumatické vzpomínky se podle něj neukládají jako uspořádaný příběh s časovým razítkem „tohle bylo tehdy“, ale jako útržky tělesných pocitů, emocí a impulzů. Když je něco v přítomnosti probudí, nevybaví se vzpomínka, ale prožije se samotný pocit – nahý, bezčasý, jako by se to dělo znovu. Tělo nezná minulý čas. Co jednou zaznamenalo jako ohrožení, prožívá při každém spuštění znovu jako aktuální. Marie ve skutečnosti necítí Lukášovu sobotu. Cítí něco mnohem staršího, co se jen o Lukášovu sobotu opřelo.

Jak flashback poznáte

Odlišit emoční flashback od běžné emoce se vyplatí, protože se s ním zachází jinak. Pomáhá znát jeho typické znaky:

• Nepoměr. Síla pocitu je mnohem větší, než co situace unese. Malá poznámka, zpožděná odpověď, změna tónu – a přijde vlna jako po katastrofě.
• Náhlost. Přepnutí přichází během vteřin. Ještě před chvílí byl člověk v pohodě a najednou je v úplně jiném světě.
• Věk pocitu. Ve flashbacku se často cítíme malí, bezmocní a závislí – jako dítě, ne jako kompetentní dospělí, kterými jinak jsme.
• Chybějící obraz. Na rozdíl od filmového flashbacku tu nejsou žádné výjevy, jen holý pocit. Proto ho tak snadno spojíme s tím, co se děje teď.
• Katastrofické, černobílé věty. „Je konec.“ „Nikdo mě nikdy nebude mít rád.“ „Všechno jsem zkazil.“ Absolutní soudy typické pro dětské prožívání.
• Tělesná stopa. Sevřený žaludek, knedlík v krku, chlad, třes, nutkání zmizet nebo se schovat – tělo reaguje, jako by šlo o život.

Přesně tohle prožívá Marie. Rodiče na ni jako na dítě většinou neměli čas – táta v práci, máma vyčerpaná a duchem jinde. Malá Marie se naučila, že když někdo důležitý odejde za svým, znamená to, že na ni nezbylo místo. To přesvědčení se neuložilo jako vzpomínka, ale jako pohotový poplach. A ten se dnes spouští pokaždé, když Lukáš zmíní, že chce být chvíli sám. Tělo nerozlišuje mezi „táta zase odjel“ a „partner jede na kolo“. Slyší jen: zase zůstávám sama.

Co flashback spouští

Spouštěčem může být cokoli, co si nervový systém spojí s původním ohrožením. Bývá to nenápadné a pro okolí těžko pochopitelné:

• Smyslové podněty: určitý tón hlasu, hlasitost, vůně, výraz obličeje, gesto.
• Vztahové situace: odmítnutí, kritika, náznak opuštění, pocit, že jsem na obtíž – když někdo zvýší hlas, nebo naopak ztichne.
• Tělesné stavy: únava, hlad, nemoc. Snižují práh a dělají nás zranitelnějšími.
• Výročí a roční doby: tělo si někdy „pamatuje“ dobu, kdy se stalo něco těžkého, i když si tu souvislost vědomě neuvědomíme.

Rozpoznat vlastní spouštěče bývá obrovská úleva. Ve chvíli, kdy si člověk dokáže říct „tohle je můj starý spouštěč, ne dnešní realita“, získává zpět kousek pevné půdy a přestává být vlnou úplně unesen. Nezmizí tím – ale přestane být jediným, co je slyšet.

Jak s flashbackem zacházet

Ve flashbacku člověk vypadne z toho, čemu psychiatr Daniel Siegel říká okno tolerance – z pásma, ve kterém unese i silnou emoci a přitom zůstane u sebe. Cílem není vlnu potlačit, ale připomenout nervovému systému, že nebezpečí patří minulosti a že dospělý, kterým dnes jsem, je v bezpečí. Pete Walker k tomu popsal několik kroků. Neberte je jako příkazy, spíš jako nabídku – něco vám sedne, něco ne:

• Někomu pomáhá dát tomu jméno. Říct si v duchu „mám flashback, tohle patří minulosti, tady a teď jsem v bezpečí“. Samotné pojmenování zmírní zmatek – a má i oporu ve výzkumu: podle práce Matthewa Liebermana z roku 2007 slábne při pojmenování emoce slovem aktivita amygdaly, tedy poplašného centra mozku.
• Jiní se zkoušejí ukotvit v přítomnosti: nohy na zem, rozhlédnout se, nahlas pojmenovat, co vidí a slyší, připomenout si datum a svůj věk. Smysly jsou pro tělo zpráva „jsem tady a teď, ne tam a tehdy“.
• Někdo si všímá, že mu pomáhá zpomalit dech, hlavně prodloužit výdech. Delší výdech dává tělu signál, že smí polevit v poplachu.
• Řadě lidí nejvíc uleví, když se ve flashbacku postaví na stranu vyděšeného dítěte uvnitř: místo „přestaň být hysterický“ zkusí „vím, že máš strach, jsem tu s tebou, už ti nikdo neublíží“. Vnitřní dítě potřebuje ochranu, ne další zahanbení.
• A skoro všem pomáhá dopřát vlně čas. Flashback jako každá emoční vlna vystoupá a opadne. Nemusíte ho násilím zastavovat – stačí ho bezpečně přečkat a nedělat na jeho vrcholu zásadní rozhodnutí.

Ve dvou má tohle všechno ještě jednu vrstvu. Když partner o flashbaccích ví, nemusí náhlou vlnu brát osobně a odpovídat protiútokem – může místo toho nabídnout to, co Mariino tělo kdysi nedostalo: ztišit hlas, přiblížit se, zůstat. Řadě párů pomáhá domluvit se v klidné chvíli na signálu („teď mě to zaplavuje, potřebuju chvíli a tvůj klid“) a na tom, co v takové chvíli pomáhá a co naopak přilévá do ohně. Lukáš se časem naučil na Mariinu vlnu neříkat „ale vždyť je to jen kolo“, ale „nikam nemizím, v poledne jsem zpátky“. Nevyřešil tím její starý strach. Jen k němu přidal novou zkušenost – že tentokrát někdo zůstal.

Partner flashback nevyléčí. Ale tím, že u něj zůstane a nezhorší ho, dává starému strachu něco, co dosud nezažil: že tentokrát člověk neodešel.

A upřímné upozornění na závěr: opakované, silné emoční flashbacky, které berou půdu pod nohama a narušují život i vztahy, jsou téma pro terapii, ne pro svépomocnou příručku. Nejsou známkou slabosti ani bláznovství – jsou stopou toho, že kdysi bylo něčeho příliš, nebo něčeho zásadního příliš málo. A právě tyto stopy se dají v bezpečném terapeutickém vztahu postupně dohojit, aby minulost přestala tak často přepadávat přítomnost.

Otázky k zastavení

• Která vaše reakce bývá pravidelně silnější, než co situace nese – a kdybyste tomu pocitu přiznali věk, jak starý by nejspíš byl?
• Podle čeho na sobě poznáte, že vás nezvedla dnešní situace, ale starý spouštěč – a co vám v tu chvíli nejspolehlivěji vrací půdu pod nohama?
• Ví partner, co se ve vás děje, když vás přepadne vlna – a co by od něj vaše tělo v tu chvíli potřebovalo slyšet nebo cítit?