Vztah je to, co je vidět na povrchu: hádky, blízkost, mlčení, sex, výběr partnera. Vztahovost je hlubší vrstva pod tím – způsob, jakým vztah vůbec vytváříme, čteme, cítíme a chráníme. Nemilujeme náhodně. Každý si do vztahu nese vlastní příběh vztahovosti a partnerství ho neprobouzí od nuly, ale oživuje, dramatizuje a někdy nabízí přepsat.
Když za mnou přijde pár, málokdy mluvíme jen o tom, kdo zapomněl nakoupit nebo kdo řekl to ostré slovo. To je povrch, viditelná hladina. Pod ní se ale odehrává něco mnohem tiššího a mocnějšího: způsob, jakým každý z těch dvou lidí vůbec umí být blízko, potřebovat, důvěřovat, snést odlišnost nebo unést vzdálenost. Právě tomu říkám vztahovost. „Vztah“ je to, co je vidět. „Vztahovost“ je vnitřní schopnost a struktura, ze které vztah vzniká a která rozhoduje, jak ho prožíváme.
Vztahovost není nálepka ani diagnóza. Je to spíš čočka, kterou se dá dívat na to, co se mezi dvěma lidmi děje tady a teď. Nemilujeme totiž náhodně. Do každého vztahu si neseme celý svůj dosavadní příběh o tom, jak jsme se učili být s druhými: jak jsme se učili toužit, chránit se, zlobit se, ustupovat, mlčet nebo doufat. Láska proto není jen cit, rozhodnutí nebo volba. Je to způsob, jak organizujeme svůj vnitřní svět ve vztahu k druhému. Nemilujeme jen partnera. Milujeme skrze celý svůj příběh.
A právě proto to, co dnes vypadá jako „náš problém“, bývá často stopou něčeho staršího a hlubšího. V tom, co se odehrává v „tady a teď“, se bez našeho vědomí zrcadlí i „tady a tam“ – dřívější zkušenosti, které jsme dávno zapomněli, ale tělo a nervová soustava si je pamatují. Pochopit svou vztahovost neznamená otevírat stará zranění ani hledat viníka. Není to terapie. Je to způsob čtení: jak získat trochu větší vnitřní prostor, ze kterého jde tomu, co prožíváme, o kousek lépe porozumět.
NovinkaNovinky
Pavel Rataj a Jana Chaloupková
Pět večerů o tom, jak vaše osobní i rodinná historie utváří to, koho a jak dnes milujete.
2 499 Kč
Vztah je to, co je vidět na povrchu; vztahovost je vnitřní schopnost, ze které vztah vzniká. Když spolu dva lidé mluví, hádají se, sbližují nebo mlčí, to je vztah. Vztahovost je to hlubší: jak vůbec umějí být blízko, potřebovat, důvěřovat, chránit se a snést, že ten druhý je jiný. Vztah se odehrává mezi dvěma lidmi, vztahovost se odehrává i uvnitř každého z nich.
Protože si do každého vztahu neseme celý svůj dosavadní příběh o blízkosti. Už dávno předtím, než potkáme konkrétního člověka, jsme se učili, jak se dá být s druhými: co je bezpečné, co bolí, co se vyplácí, čeho se bát. Tenhle příběh nás nepředurčuje, ale spoluutváří, koho a jak si vybíráme, čeho si všímáme a jak reagujeme. Partnerství ten příběh nevytváří od nuly – probouzí ho a dává mu novou scénu.
Ne, o hledání viníka tu vůbec nejde. Vztahovost se vyvíjí vždy a u každého, ať vyrůstal v prostředí klidném, nebo bolavém. Něco se v tom prostředí mohlo rozvinout a něco naopak rozvinout nemohlo – to není ničí chyba, je to prostě to, co si neseme. Smyslem není ukázat prstem dozadu, ale získat porozumění, které dává víc svobody v přítomnosti.
Není. Je to způsob uchopení a čtení toho, co se ve vztahu děje. Nejde o to otevírat stará zranění nebo je „léčit“ u obrazovky. Jde o to získat větší vnitřní prostor, ze kterého jde svým reakcím i reakcím partnera o něco lépe rozumět. Pokud se v člověku otevře něco, co potřebuje víc péče, je namístě vyhledat terapeuta – tohle téma může být dobrá příprava, ne náhrada.
